Holmes se při vyprávění slečny Presburyové tvářil, jako by ho to velmi překvapovalo.
„Řekla jste, drahá slečno, že váš pokoj leží v prvním patře. Bývá v zahradě dlouhý žebřík?“
„Ne, pane Holmesi, a to je na tom to nejpodivnější. Moje okno není odnikud přístupné – a přece za ním stál.“
„A že k tomu došlo 5. září,“ řekl Holmes, „to celou záležitost velice komplikuje.“
Nyní byla řada na mladé dámě, aby se zatvářila překvapeně. „Už podruhé se zmiňujete o datech, pane Holmesi,“ řekl Bennett. „Má to snad nějakou souvislost s případem?“
„Dost možná – je to pravděpodobné – avšak nemám ještě k dispozici všechny údaje.“
„Uvažujete snad o souvislosti mezi duševními chorobami a fázemi měsíce?“
„Ne, zcela jistě ne. Můžete-li, zanechte mi zde svůj zápisník a já si ta data ověřím. Domnívám se, Watsone, že je nyní dokonale jasné, co bychom měli učinit. Tady slečna nám sdělila – a já zcela důvěřuji její intuici – že si pan profesor nepamatuje nic anebo jen máloco z toho, co se událo v jisté dny. Navštívíme ho proto pod záminkou, že nás takového dne pozval. Bude to přičítat selhání vlastní paměti. Zahájíme kampaň tím, že si ho důkladně prohlédneme zblízka.“
„Výborný nápad,“ prohlásil pan Bennett. „Musím vás však upozornit, že pan profesor bývá občas nedůtklivý a prudký.“
Holmes se usmál. „Chci se k vám rozjet ihned a mám pro to své důvody – velmi pádné důvody, prokáže-li se pravdivost mé teorie. Zítra nás, pane Bennette, určitě uvidíte v Camfordu. Pokud mne paměť neklame, je tam hostinec zvaný U kostek, kde mívali mimořádně dobré portské a sněhobílé ložní prádlo. Tuším, Watsone, že nás osud v příštích dnech zavede i na méně příjemná místa.“ –
Pondělní ráno nás zastihlo na cestě do onoho univerzitního města – což si Holmes, jenž nebyl jinde vázán, mohl hravě zařídit, ale pro mne to znamenalo rozčilující přípravy a spěch, jelikož moje lékařská praxe se v oné době poměrně rozrostla. Holmes se o případu ani nezmínil, dokud jsme neodložili zavazadla v starobylém hostinci, o němž předtím hovořil.
„Myslím, Watsone, že bychom profesora zastali doma těsně před obědem. Od jedenácti přednáší a pak by měl mít přestávku, aby se mohl odebrat domů na oběd.“
„Co uvedeme za důvod, že jsme ho vyhledali?“
Holmes nakoukl do zápisníku.
„Projevoval zvláštní vzrušení 26. srpna. Předpokládáme, že nemá jasnou představu, co v té době dělal. Musíme trvat na tom, že přijíždíme na jeho pozvání. Třeba si netroufne odporovat. Máte v sobě tolik drzosti, abyste to dokázal sehrát?“
„Vynasnažím se ze všech sil.“
„Výborně, Watsone! Vy jste pilná včelka a nezmar zároveň. Vynasnažím se ze všech sil – to je moto naší firmy. Některý přívětivý domorodec nás tam zajisté dopraví.“
Přívětivý domorodec se našel a na kozlíku pěkného fiakru s námi uháněl kolem středověkých univerzitních budov, až nakonec zabočil na příjezdovou cestu lemovanou stromořadím a zastavil před vchodem rozkošné vily, obklopené zelenými trávníky a porostlé purpurovými vistáriemi. Profesora skutečně obklopovaly všemožné známky nejen pohodlí, ale i blahobytu. Už jak jsme zastavovali, vykoukla z předního okna šedá hlava a my seznali, že si nás zpod ježatého obočí velkými brýlemi s rohovinovou obroučkou prohlížejí dvě bystré oči. Zakrátko nato už jsme také vstoupili do jeho svatyně a záhadný vědec, kvůli jehož vrtochům jsme přijeli z Londýna, stál proti nám. Na jeho zevnějšku ani chování jsem nepozoroval naprosto nic výstředního: byl to úctyhodný pán s výraznými rysy, vážný, vysoké postavy; na sobě měl žaket a pohyboval se s důstojností, jaká se od univerzitního profesora očekává. Nejpozoruhodnější na něm byly oči: bystrozraké, pronikavé, s chytrým, ba téměř až mazaným pohledem.
Sklopil oči k našim navštívenkám. „Račte se posadit, pánové. Čím vám mohu sloužit?“
Holmes se přátelsky usmál.
„Právě touž otázku jsem hodlal položit já vám, pane profesore.“
„Mně, pane?“
„Omyl není vyloučen. Dozvěděl jsem se prostřednictvím třetí osoby, že profesor Presbury z Camfordu si žádá mých služeb.“
„Vskutku?“ Měl jsem dojem, že se v soustředěných šedých očích zlomyslně zablesklo. „A smím zvědět jméno vašeho informátora?“
„Lituji, pane profesore, ale šlo o důvěrné sdělení. Pokud jsem byl mylně informován, nic se nestalo. Mohu se vám pouze omluvit.“
„Omluvy není třeba. Chci se dobrat kořene této věci. Zajímá mne to. Máte nějakou písemnost, nějaký dopis nebo telegram, jímž byste doložil své tvrzení?“
„Ne, nemám.“
„Nechcete doufám tvrdit, že jsem vás povolal já?“
„Na tuto otázku bych raději neodpovídal,“ řekl Holmes.
„To mne neudivuje,“ podotkl profesor štiplavě. „Odpověď na tuto otázku však lehce získáme i bez vašeho přispění.“
Přešel místností ke zvonku. Vzápětí se objevil náš londýnský známý pan Bennett.
„Pojďte dál, pane Bennette. Tito dva pánové přijeli z Londýna v domnění, že byli pozváni. Vašima rukama prochází veškerá moje korespondence. Odesílal jste nějaké sdělení na jméno Holmes?“
„Ne, pane profesore,“ odvětil Bennett a začervenal se.
„Tím je to prokázáno,“ řekl profesor a pohlédl hněvivě na mého přítele. „Musím vám sdělit, pane,“ naklonil se kupředu a opřel se oběma rukama o stůl, „že se mi vaše počínání jeví jako velice sporné.“
Holmes pokrčil rameny.
„Mohu jen opakovat, že se omlouvám, jestliže jsme vás zbytečně vyrušili, pane profesore.“
„S tím se sotva spokojím, pane Holmesi!“ zvolal starý pán vysokým pronikavým hlasem a na tváři se mu objevil neobyčejně zlomyslný výraz. Postavil se mezi nás a dveře a navýsost rozzuřen zašermoval proti nám oběma rukama. „Tak lehce se z toho nevykroutíte.“ Obličej se mu křečovitě stáhl, ušklíbal se a drmolil na nás v nesmyslném hněvu. Jsem přesvědčen, že bychom si byli museli vydobýt odchod z místnosti násilím, kdyby se do toho nebyl vložil pan Bennett.
„Drahý pane profesore,“ zvolal, „mějte ohled na své postavení! Uvažte, jaký skandál by z toho vznikl na univerzitě! Pan Holmes je známá osobnost. Není možné, abyste se vůči němu choval tak neohleduplně!“
Náš hostitel – pokud ho tak mohu nazvat – nám zachmuřeně uvolnil cestu ke dveřím. Oddechl jsem si, když jsme vyšli z domu a ocitli se mezi tichým stromořadím na příjezdové cestě. Holmesovi připadal ten výjev očividně nadmíru zábavný.
„Náš učený přítel nemá nervy v nejlepším pořádku,“ řekl. „Možná že jsme k němu vtrhli poněkud neomaleně, ale dosáhli jsme přitom osobního setkání, jak jsem si přál. Ale probůh, Watsone, vždyť je nám v patách. Zloduch nás nepřestává pronásledovat.“
Zaslechli jsme za sebou pádící kroky, ale k mé úlevě se za zátočinou neobjevil obávaný profesor, ale jeho asistent.
„Nehněvejte se, pane Holmesi. Chtěl bych se vám omluvit.“
„Ale, drahý pane, toho není vůbec třeba. Takové zážitky patří k mé profesi.“
„Neviděl jsem ho dosud v tak nebezpečné náladě. Je to s ním čím dál tím horší. Chápete nyní, proč máme s mou snoubenkou takové obavy. A přitom dokáže myslet zcela jasně.“