„Až příliš jasně!“ řekl Holmes. „V tom jsem se přepočítal. Má zřejmě spolehlivější paměť, než jsem předpokládal. Mimochodem, můžeme se podívat, kam vede okno z pokoje slečny Presburyové, než odejdeme?“
Proklestili jsme si za panem Bennettem cestu nízkým křovím, až se nám naskytl pohled na vilu z druhé strany.
„Tamto okno. Druhé zleva.“
„Probůh, to je skutečně velice těžko přístupné. Všimněte si však, že se pod ním pne psí víno a vodovodní potrubí, což by mohlo skýtat jakous takous oporu.“
„Já sám bych tam nevylezl,“ řekl pan Bennett.
„Jistě. Pro kteréhokoli normálního člověka by to byl nebezpečný výkon.“
„Chtěl jsem vám sdělit ještě jednu věc, pane Holmesi. Znám adresu toho člověka v Londýně, s nímž si pan profesor dopisuje. Musel mu psát dnes ráno a já si ji přečetl na pijáku. Je to odsouzeníhodné počínání pro tajemníka, jenž se těší důvěře, ale co mi zbývá?“
Holmes se podíval na papír a zasunul jej do kapsy. „Dvorak – zvláštní jméno. Myslím, že slovanské. Nu, je to důležitý článek řetězu. Vrátíme se odpoledne do Londýna, pane Bennette. Nevím, k čemu by to bylo dobré, kdybychom zde setrvali. Nemůžeme profesora zatknout, jelikož nespáchal žádný zločin, a nemůžeme ho dát pod dohled, jelikož by se nepodařilo prokázat, že je choromyslný. Zatím nelze přejít k činu.“
„Ale co si, pro všechno na světě, počneme?“
„Mějte ještě trochu strpení, pane Bennette. Záležitost se brzy rozvine. Pokud se nemýlím, dojde ke krizi příští úterý. Určitě přijedeme na ten den do Camfordu. Zatím tu nevládne příjemné ovzduší, a kdyby si slečna Presburyová mohla návštěvu v Londýně prodloužit –“
„To půjde snadno.“
„Nechte ji tedy na návštěvě, dokud ji nebudeme moci ujistit, že všechno nebezpečí pominulo. Zatím profesorovi ve všem vyhovte a neodporujte mu. Dokud je v dobré náladě, nemůže se nic stát.“
„Tamhle jde!“ zašeptal polekaně Bennett. Mezi větvemi jsme zahlédli vysokou, vzpřímenou postavu profesora Presburyho; vyšel z domovních dveří a rozhlížel se kolem sebe. Stál nakloněn kupředu, ruce se mu pohupovaly zpředu podél těla, hlava se obracela ze strany na stranu. Tajemník nám zamával na rozloučenou a proklouzl mezi stromy. Viděli jsme, jak se po chvíli přidružil k svému šéfovi, jak se spolu vracejí k vile a přitom živě a snad i vzrušeně hovoří.
„Počítám, že si starý pán dal dvě a dvě dohromady,“ řekl Holmes cestou k hotelu. „Viděl jsem ho jen krátce, ale zanechal ve mně dojem člověka, který uvažuje mimořádně logicky a bystře. Výbušný člověk, to je pravda, ale posuzováno z jeho hlediska má jistě proč se rozzlobit, když mu někdo pověsí na krk detektivy, a on podezírá vlastní rodinu, že v tom má prsty. Tuším, že přítel Bennett zažije horké chvíle.“
Cestou se Holmes zastavil na poště a odeslal telegram. Odpověď došla večer a on mi ji hodil přes stůl.
Navštívil Commercial Road a mluvil s Dvorakem. Uhlazený starší Čech. Má velký obchod se smíšeným zbožím.
„Mercer se objevil až po vašem přestěhování,“ řekl Holmes. „Je to takový můj člověk pro všechno, ověřuje běžné záležitosti. Museli jsme se přece něco dozvědět o osobě, s níž si náš profesor tajně dopisuje. Jeho národnost naznačuje souvislost s cestou do Prahy.“
„Zaplaťpámbu, že aspoň někde vidíte nějakou souvislost,“ řekl jsem. „Mně to připadá, že momentálně stojíme před pěknou řádkou nevysvětlitelných událostí, které navzájem nemají nic společného. Co může mít například společného cesta do Čech a rozzuřený vlčák, anebo to i ono s člověkem, který v noci leze po chodbě? A co se vašich dat týče, to je největší záhada ze všech.“
Holmes se usmál a zamnul si ruce. Musím říci, že jsme seděli v onom starobylém hostinci s lahví proslulého ročníku, jak to Holmes předpovídal, na stolku před sebou.
„Nu, proberme si nejprve ta data,“ řekl a sepjal prsty, jako by přednášel studentům. „Z deníku toho sympatického mladého muže vysvítá, že měli potíže s profesorem 2. července, a od toho dne se to zřejmě opakovalo v devítidenních intervalech – s jedinou výjimkou, pokud si vzpomínám. Poslední záchvat výstřednosti spadá na pátek 3. září, což také zapadá do řady, právě tak jako 26. srpen, který tomu předcházel. Tohle už nemůže být náhoda.“
Musel jsem s ním souhlasit.
„Vycházejme tedy prozatím z domněnky, že si profesor každých devět dní vezme nějakou silnou drogu, která má pomíjivé, leč vysoce dráždivé účinky. Jeho vrozená popudlivost se po jejím požití ještě stupňuje. Začal tu drogu užívat, když byl v Praze, a teď ho s ní zásobí český překupník v Londýně. Tohle všechno spolu souvisí, Watsone!“
„Ale co ten pes, tvář v okně a člověk lezoucí po chodbě?“
„Zatím jsme teprve na počátku. Nepředpokládám, že by se něco dalšího událo dřív než ve čtvrtek. Do té doby nemůžeme učinit nic než zůstat ve styku s přítelem Bennettem a užívat krás tohoto okouzlujícího městečka.“
Ráno pan Bennett vyklouzl z domu, aby nás zpravil o posledních událostech. Jak Holmes předpokládal, neměl to právě lehké. Profesor ho sice přímo neobvinil, že nás přivolal, ale hovořil s ním velmi odměřeně a hrubě a očividně se cítil hluboce dotčen. Do rána se však z toho vyspal a proslovil jako vždy vynikající přednášku před přeplněnou posluchárnou. „Až na ty podivné záchvaty překypuje zřejmě energií a vitalitou jako nikdy předtím a rovněž jeho myšlení je na mimořádné výši,“ řekl Bennett. „Ale je jako vyměněný – není to ten člověk, kterého jsme znávali.“
„Domnívám se, že nejméně týden se nemáte čeho obávat,“ odvětil Holmes: „Jsem zaměstnaný člověk a doktor Watson musí pečovat o své pacienty. Domluvme se na tom, že se zde sejdeme příští úterý v tuto dobu; překvapilo by mne, kdybychom odjížděli, aniž bychom vaše trápení objasnili, ač možná nebude v naší moci sprovodit je ze světa. Kdyby se do té doby něco přihodilo, dejte nám písemně vědět.“
Nato jsem se s přítelem pár dní neviděl, ale příští pondělí k večeru jsem od něho dostal krátký vzkaz, abych se s ním nazítří sešel ve vlaku. Cestou do Camfordu mi sdělil, že všechno probíhalo tak, jak předpokládal, že u profesora ve vile vládl nerušený klid a že se profesor choval docela normálně. Potvrdil nám to i sám pan Bennett, který nás téhož večera navštívil v našem oblíbeném útočišti U kostek. „Dnes přišla zásilka od jeho londýnského korespondenta. Byl to dopis a malý balíček, oba s křížem pod známkou, abych byl upozorněn a nic neotvíral. Jinak není nic nového.“
„Tohle patrně úplně postačí,“ prohlásil Holmes chmurně. „Víte, pane Bennette, věřím, že se dnes v noci dobereme nějakého závěru. Pokud jsem se ve svém usuzování nezmýlil, měla by se nám naskytnout příležitost odhalit příčinu toho všeho. Především je třeba nespustit profesora z dohledu. Navrhoval bych vám proto, abyste zůstal vzhůru a dával pozor. Kdybyste zaslechl, že přechází kolem vašich dveří, nesnažte se ho zadržet, ale pokud možno nenápadně ho sledujte. My s doktorem Watsonem budeme poblíž. Mimochodem – kde mívá klíček od té krabičky, o níž jste se zmínil?“
„Nosí ho na řetízku u hodinek.“
„Soudím, že bychom měli zaměřit pátrání tím směrem. Přinejhorším snad nebude ten zámek nepřekonatelnou překážkou. Je v domácnosti ještě nějaký zdatnější muž?“
„Máme kočího, jistého Macphaila.“