„Kde přespává?“
„V komůrce nad maštalí.“
„Možná že ho budeme potřebovat. Nu, prozatím nemůžeme než vyčkávat, jak se věci vyvinou. Teď se s vámi rozloučíme, ale předpokládám, že se do rána ještě shledáme.“
Krátce před půlnocí jsme zaujali postavení mezi křovisky přímo proti dveřím profesorovy vily. Byla krásná noc, ale chladná a naše teplé svrchníky nám přišly vhod. Vál větřík, mraky se honily po obloze a čas od času zakryly srpek měsíce. Bylo by to bývalo nudné hlídkování, kdyby nám je nezpestřovalo vzrušené očekávání a přítelovo ujišťování, že pravděpodobně docházíme na konec onoho řetězu podivných událostí, jež zaujaly naši pozornost.
„Platí-li desetidenní cyklus, uvidíme dnes v noci profesora v nejhorším stavu,“ řekl Holmes. „Víme, že se u něho zvláštní příznaky začaly projevovat poté, co navštívil Prahu, že si tajně koresponduje s českým obchodníkem v Londýně, který patrně zastupuje někoho z Prahy, že od něho právě dnes dostal balíček, a to všechno se zdá zcela jednoznačné. Co bere, a z jakého důvodu, o tom zatím nemáme představu, ale že to nějakým způsobem přichází z Prahy, je zcela jasné. Bere to podle určitých instrukcí, které řídí ten devítidenní cyklus, a to také byla první věc, jež upoutala mou pozornost. Průvodní příznaky jsou velice pozoruhodné. Všiml jste si jeho kotníků?“
Doznal jsem, že nikoli.
„Zmohutněly a kůže na nich zrohovatěla, že jsem něco podobného ještě nikdy neviděl. Vždycky se nejdřív koukněte na ruce, Watsone. Pak na manžety, kolena u kalhot a na boty. Takové neobvyklé kotníky způsobuje pouze pohyb, jaký pozorujeme –“ Holmes se odmlčel a pak se náhle pleskl do čela.
„Ach, Watsone, Watsone, co jsem to za nedovtipu! Vypadá to neuvěřitelně, a přece to musí být pravda. Všechno tomu nasvědčuje. Jak jsem mohl nepostřehnout, co ty úkazy spojuje? Ty kotníky – jak jsem mohl přehlédnout ty kotníky? A ten vlčák! A to psí víno! Bude načase, abych zmizel na tu svou vysněnou farmu. Pozor, Watsone! Tady přichází. Máme možnost přesvědčit se na vlastní oči.“
Dveře z haly se zvolna otevřely a na pozadí osvětleném lucernou jsme spatřili vysokou postavu profesora Presburyho. Měl na sobě župan. Jak se rýsoval ve dveřích, viděli jsme, že stojí zpříma, nakláněl se však kupředu a ruce mu volně visely jako posledně.
Vykročil na příjezdovou cestu, ale vtom se s ním udála pozoruhodná změna. Sklesl na všechny čtyři a pak se rozběhl po rukou a po nohou: občas povyskočil, jako by musel dát průchod překypujícímu elánu a energii. Minul domovní průčelí a zahnul za roh. Jakmile zmizel z dohledu, vyklouzl ze dveří Bennett a tiše se plížil za ním.
„Pojďte, Watsone, pojďte!“ zvolal Holmes a už jsme se co možná nehlučně proplétali mezi křovisky, až jsme dospěli k místu, odkud jsme mohli přehlédnout dům z druhé strany, ozářené světlem půlměsíce. Viděli jsme zřetelně, jak se profesor krčí pod zdí zarostlou břečťanem. Náhle se jal s neuvěřitelnou hbitostí po té zdi šplhat. Přeskakoval od šlahounu ke šlahounu, s jistotou kladl nohy a pevně se držel rukama: šplhal zřejmě jen z čiré radosti nad vlastní dovedností, ne za určitým cílem. V županu, jehož cípy mu z obou stran vlály, vypadal jako velikánský netopýr, přilepený na zeď vlastní vily, jako velká tmavá hranatá záplata na zdi postříbřené měsícem. Zanedlouho ho tato kratochvíle omrzela, sešplhal od šlahounu ke šlahounu dolů a jako předtím se pustil po všech čtyřech a tímto zvláštním způsobem lezl ke stájím. Vlčák byl venku, zuřivě štěkal, a když zpozoroval svého pána, projevoval ještě větší vzrušení. Napínal řetěz a celý se třásl dychtivostí a zuřivostí. Profesor se schoulil zcela záměrně těsně z dosahu zvířete a jal se je všemožně dráždit. Nabíral hrsti oblázků z příjezdové cesty a házel je psovi na hlavu, pošťuchoval ho klackem, který někde sebral, šermoval rukama pár centimetrů od zející tlamy a snažil se ze všech sil to zvíře, které se už zuřivostí neznalo, rozdivočet ještě víc. Myslím, že jsem při žádném z našich četných dobrodružstvích nezažil podivnější pohled: nepřístupný profesor, přese všechno ještě důstojného zjevu, se krčí na zemi jako žabák a s důmyslnou, cílevědomou krutostí popichuje rozdrážděného psa, který se před ním zmítá a šílí.
A pak se to ve vteřině všechno zběhlo: nepřetrhl se řetěz, ale pes se vysmekl z obojku, který byl původně určen pro silný krk novofoundlanďana. Zaslechli jsme kovové třesknutí, jak obojek dopadl na zem, a v příštím okamžiku se už zvíře i člověk váleli po zemi v jediném klubku; pes zuřivě vrčel a člověk, zachvácen děsem, vydával pronikavé fistulové výkřiky. Profesorův život visel na vlásku. Šelma se mu vrhla na krk, tesáky se hluboko zahryzly, a než jsme k nim doběhli a podařilo se nám je od sebe odtrhnout, ztratil profesor vědomí. Pro nás by to býval nebezpečný zásah, ale Bennettova přítomnost a jeho hlas přivedly statného vlčáka okamžitě k rozumu. Všechen ten randál vyburcoval rozespalého, vylekaného kočího z komůrky nad stájí. „Nic se tomu nedivím,“ prohlásil a zavrtěl hlavou. „Viděl jsem ho při tom už dřív. Čekal jsem, že ho ten pes dostane dřív nebo pozdějc.“
Zvíře jsme zajistili a společně jsme odnesli profesora do jeho pokoje. Bennett, který měl lékařský diplom, mi pomáhal ošetřit ránu na krku. Ostré tesáky pronikly nebezpečně blízko hrdelní tepny a rána hojně krvácela. Za půl hodiny však už byl pacient mimo nebezpečí; píchl jsem mu morfium a on upadl do hlubokého spánku. Teprve pak jsme poprvé mohli pohlédnout druh na druha a zvážit situaci.
„Myslím, že bychom měli přivolat některého věhlasného specialistu,“ řekl jsem.
„Proboha, jen to ne!“ zvolal Bennett. „Zatím o tom skandálu ví jen nejužší rodinný kruh. Od nás se nikdo nic nedoví. Jakmile to pronikne mimo tyto stěny, budou se fámy šířit jako lavina. Mějte na paměti jeho postavení na univerzitě, jeho věhlas po celé Evropě, berte ohled na jeho dceru!“
„Máte pravdu,“ řekl Holmes. „Myslím, že bude možné celou aféru ututlat a rovněž dokázat, aby se už neopakovala, když teď máme volnou ruku. Ten klíček z řetízku od hodinek, pane Bennette. Macphail zůstane u pacienta a dá nám vědět, kdyby se něco změnilo. Pojďme se podívat, co se skrývá v profesorově tajemné krabičce.“
Nebylo tam toho mnoho, ale bylo toho dost – prázdná lahvička, další téměř plná, injekční stříkačka a několik dopisů psaných klikatým cizím rukopisem. Znamení na obálkách dokazovala, že jsou to ty dopisy, které se vymykaly běžné tajemníkově pravomoci. Všechny byly odeslány z Commercial Road a podepsány „A. Dvorak“. Byly to pouze průvodní dopisy, oznamující odeslání další lahvičky na adresu profesora Presburyho, anebo stvrzenky na zaplacené částky. Byla tam však ještě jedna obálka nadepsaná kultivovanějším rukopisem, s rakouskou známkou a poštovním razítkem z Prahy. „Tady máme to, co hledáme!“ zvolal Holmes, když hbitě vylovil z obálky složený list:
Velevážený pane kolego!
Od té chvíle, kdy jste mne poctil svou návštěvou, věnoval jsem mnoho úvah Vašemu případu, a třebaže za daných okolností zvláštní důvody mluví ve prospěch léčby, nabádal bych přesto k opatrnosti, neboť dosavadní výsledky ukazují, že není prosta jistého nebezpečí.
Je možné, že sérum s gorily by bývalo lepší. Použil jsem, jak jsem Vám sdělil, hanumana z čeledi lenoopů, jelikož jsem měl takový exemplář k dispozici. Hanuman se ovšem pohybuje po čtyřech a šplhá, zatímco gorila chodí zpříma a je ve všech směrech bližší člověku.