Prosím vás, abyste učinil všechna bezpečnostní opatření, vylučující předčasné odhalení celého procesu. Mám v Anglii ještě jednoho zákazníka a Dvorak je mým prostředníkem v obou případech.
Byl bych Vám povděčen za týdenní zprávy.
Lövenstein! Při tom jméně mi vytanul v mysli novinový článek, kde se psalo o nějakém neznámém učenci, který se jakýmsi novým způsobem pídí po tajemství omlazovacího prostředku a elixíru života. Pražský Lövenstein! Lövenstein a jeho podivuhodné posilující sérum, které lékařské kruhy zakázaly, protože odmítl odhalit jeho složení. Stručně jsem jim vylíčil, co jsem si zapamatoval. Bennett vytáhl z knihovny zoologickou příručku. „‚Hanuman,‘“ četl, „‚velká černohlavá opice, žijící na svazích Himaláje, ze šplhajících opic největší a nejpodobnější člověku.‘ Následuje řada podrobností. Vaší zásluhou, pane Holmesi, můžeme s jistotou tvrdit, že jsme se dobrali k samému zdroji zla.“
„Skutečným zdrojem všeho,“ pravil Holmes, „je ovšem neblahé milostné vzplanutí, které vnuklo temperamentnímu profesorovi ten nápad, že by se jeho touha mohla naplnit, kdyby se proměnil v mladšího muže. Kdo se pokouší povznést nad řád daný Přírodou, klesne často pod svou úroveň. Z nejušlechtilejšího člověka se může stát zvíře, sejde-li z předurčené cesty.“ Hleděl zamyšleně na čirý obsah lahvičky, kterou držel v ruce. „Až napíši tomu člověku, že je v mých očích před zákonem zodpovědný za jedy, které šíří, přestane dělat potíže. Ale situace se může opakovat. Jiní třeba uspějí lépe. Takové nebezpečí – a velmi reálné nebezpečí – hrozí lidstvu. Představte si, Watsone, že by si všichni chamtiví, lehkovážní, smyslní lidé prodloužili své bezcenné životy. A ti duchovně založení by se nevyhýbali pouti na lepší svět. Jakou žumpou by se pak stalo naše slzavé údolí!“ Náhle zmizel snílek a Holmes, muž činu, vyskočil ze židle. „Nemyslím, že by ještě zbývalo něco doříci, pane Bennette. Všechny ty různé příhody teď přesně zapadají do celkového rámce. Pes si ovšem uvědomil tu změnu rychleji než vy. Umožnil mu to jeho čich. Roy neútočil na profesora, ale na opici, a právě tak ho nedráždil profesor, ale opice. Hanuman má zálibu v šplhání a myslím, že ho při té zábavě zavedla k oknu slečny Presburyové pouhá náhoda. Časně ráno máme spojení na Londýn, Watsone, ale myslím, že budeme mít čas vypít ještě U kostek šálek čaje, než se vydáme na nádraží.“
Lví hříva
Je to prazvláštní, že jsem před tak zamotaným a neobvyklým problémem stanul až poté, co jsem zanechal aktivní odborné činnosti a odešel na odpočinek. Dostihl mne doslova na prahu mého domova. Stalo se to poté, co jsem se odstěhoval do své vilky v Sussexu, kde jsem se oddával výhradně uklidňujícímu životu v lůně Přírody, po němž jsem tak často zatoužil během těch dlouhých let, strávených v pochmurném Londýně. V tomto údobí se mi dobrák Watson téměř zcela vymkl z dosahu. Občas za mnou přijel na víkend, ale jiné příležitosti k setkání se téměř nenaskytly. Musím tedy vystupovat jako svůj vlastní kronikář. Ach, kéž by se mnou tehdy byl! Co všechno by asi dokázal vytěžit z tak podivuhodné příhody a z mého konečného vítězství nad všemi těžkostmi! Nedá se však nic dělat, musím vylíčit ten příběh prostým způsobem sobě vlastním a zachytit svými slovy každý krok na obtížné cestě, kterou jsem musel zdolat, než jsem odhalil tajemství lví hřívy.
Vila, kde žiji, stojí na jednom z jižních svahů zvlněné přímořské krajiny a je z ní překrásný pohled na Kanál. V tomto místě tvoří pobřeží výhradně křídové útesy a k moři lze sestoupit pouze po jediné dlouhé a nepohodlné stezce, příkré a kluzké. Na konci té stezky se prostírá stometrový pás oblázků a břidlice, které ani nejvyšší příliv nezaplaví. Tu a tam však jsou zátočiny a prolákliny, a ty vytvářejí skvělé bazény, naplňované pokaždé čerstvou vodou. Tato obdivuhodná pláž se táhne v obou směrech několik mil, s výjimkou jednoho místa, kde její linii přerušuje zátoka a víska Fulworth.
Můj domov je tichý. Já, moje stará hospodyně a moje včely máme celou usedlost pro sebe. Půl míle odtud je však proslulá vzdělávací instituce Harolda Stackhursta zvaná Štíty, dosti rozlehlá, kde se pár desítek mladíků pod vedením několika profesorů připravuje na různá povolání. Stackhurst sám proslul za studentských let jako veslařský šampión a je to vzdělaný a charakterní člověk. Od prvního dne, kdy jsem se přistěhoval na pobřeží, jsme spolu dobře vycházeli a byl to jediný člověk, s nímž jsem se spřátelil natolik, že jsme mohli večer jeden druhého přepadnout bez pozvání.
V roce 1907 přišla koncem července prudká vichřice; smršť vanoucí od Kanálu vršila na úpatí útesů mořské vlny do výše a při odlivu po sobě zanechala lagunu. Onoho jitra, o němž je řeč, vítr utichl a celá příroda, čerstvě umytá, zářila svěžestí. V takový rozkošný den bylo vyloučené pracovat a já si před snídaní vyšel na procházku, nalokat se voňavého vzduchu. Kráčel jsem po útesech stezkou, která vedla k prudkému sestupu na pláž. Na procházce jsem za sebou zaslechl volání; zjistil jsem, že to je Harold Stackhurst, mával mi rukou vesele na pozdrav.
„To je ráno, pane Holmesi! Tušil jsem, že vás potkám venku.“
„Jdete se vykoupat, jak vidím.“
„Čarujete jako vždy,“ zasmál se a poplácal si nadouvající se kapsu. „Ano. McPherson vyšel dřív a předpokládám, že ho tam ještě zastihnu.“
Fitzroy McPherson, profesor přírodních věd, byl příkladný a řádný mladý muž: život mu však zkomplikovala srdeční vada, která se vyvinula z revmatické horečky. Byl rozený talent na sporty a vynikal v každé disciplíně, která nevyžadovala přílišnou fyzickou námahu. V létě i v zimě chodil plavat, a protože jsem sám plavec, často jsem se k němu přidružil.
Vtom jsme spatřili jeho samého. Nad okrajem útesu, kde končila pěšina, se ukázala jeho hlava. Pak se vydrápal na vrchol celý, ale potácel se jako opilý. Než jsme se vzpamatovali, rozhodil rukama, srdceryvně vykřikl a skácel se. Oba jsme se k němu rozběhli – dělila nás vzdálenost asi padesátimetrová – a obrátili jsme ho na záda. Očividně ležel v agónii. Ty zapadlé skelnaté oči a příšerně sinalé tváře nemohly znamenat nic jiného. Nakratičko mu ještě v obličeji zaplála jiskřička života a on ze sebe vypravil několik slov, jako by se snažil nás důrazně varovat. Vyslovil je přerývaně a nezřetelně, ale ta poslední, jež mu splynula ze rtů ve výkřiku, zněla mému sluchu jako „lví hříva“. Nechápal jsem jejich souvislost ani význam, ale nedokázal jsem z toho zvuku vyvodit žádný jiný smysl. Nebožák se pak sám pozvedl ze země, zašermoval pažemi ve vzduchu a upadl na bok. Byl mrtev.
Můj společník stál jako ochromen tou nečekanou hrůzou, avšak já jsem pochopitelně zbystřil všechny smysly. A bylo toho také třeba, neboť jsem zakrátko pochopil, že máme co činit s mimořádným případem. McPherson měl na sobě pouze nepromokavý plášť, kalhoty a nezašněrované plátěnky. Jak se skácel, sklouzl mu kabát s ramenou, neboť jej měl pouze přehozený, a odhalil do pasu nahé tělo. Hleděli jsme mu s úžasem na záda. Měl je posetá temně rudými čarami, jako by ho byl někdo krutě zmrskal tenkým drátěným karabáčem. Mučící nástroj byl očividně ohebný, neboť dlouhé, hluboké, naběhlé podlitiny se kroutily kolem jeho ramenou a žeber. Po bradě mu kapala krev, jak si v záchvatu nesnesitelné bolesti prokousl dolní ret. Přepadlý, křečovitě stažený obličej napovídal, jak strašlivá muka zažil.