Stackhurst stál a já klečel u mrtvého, když na nás dopadl stín a my seznali, že se k nám přidružil Ian Murdoch. Murdoch učil na Stackhurstově škole matematice a byl to vysoký, černovlasý, hubený muž povahy tak zamlklé a uzavřené, že se nikdo nemohl nazývat jeho přítelem. Vyvolával dojem, že dlí v jakési abstraktní nepozemské říši iracionálních čísel a kuželoseček a že ho k obyčejnému životu poutá máloco. Studenti na něho hleděli jako na zcela zvláštní jev a byl by se dozajista stal terčem jejich posměšků, kdyby v jeho žilách nekolovala jakási podivná cizí krev, která se neprojevovala jen očima černýma jako uhel a snědou pletí, ale i občasnými zlostnými výbuchy, které nelze popsat jiným výrazem než běsnění. Při jedné takové příležitosti chytil malého McPhersonova psíka, a protože ho nějak obtěžoval, vyhodil ho zavřeným oknem ven; za tento čin by mu byl Stackhurst jistě dal výpověď, kdyby byl neměl tak vynikající odbornou kvalifikaci. Takový byl tedy ten podivný, složitý člověk, jenž stanul vedle nás. Zdál se upřímně otřesen z pohledu, který se mu naskytl, ač incident s psíkem napovídal, že ho s mrtvým patrně nepojily zvláštní sympatie.
„Ubožák! Ubožák! Mohu něco udělat? Mohu nějak pomoci?“
„Byli jste spolu? Víte, co se přihodilo?“
„Ne, dnes jsem se opozdil. Ještě jsem na pláži nebyl. Přicházím přímo ze Štítů. Mohu nějak pomoci?“
„Můžete zajít na policejní stanici ve Fulworthu. Ohlaste ten případ co nejdříve.“
Beze slova se prudce rozběhl, a zatímco Stackhurst, zcela zdrcen tragickou událostí, setrvával u mrtvého, já jsem se ujal vyšetřování. Především jsem samozřejmě zjišťoval, kdo je na pláži. Z nejvyššího bodu stezky jsem ji mohl přehlédnout v celé rozloze a pláž byla liduprázdná, jen v dáli se několik temných postav pohybovalo směrem k vesnici Fulworth. Když jsem si tento bod ověřil, jal jsem se zvolna sestupovat po pěšině. Křídový útes tu pokrýval jíl a měkký slín, do nichž se pravidelně otiskly stejné stopy, směrující nahoru i dolů. Touto stezkou nikdo jiný od rána nesestoupil. Na jednom místě jsem pozoroval otisk otevřené ruky. Prsty mířily proti svahu, a to mohlo znamenat jen jediné: ubohý McPherson při vzestupu upadl. Byly tam také kulaté prolákliny, které napovídaly, že několikrát sklesl na kolena. V místech, kde pěšinka dole končila, se prostíralo dosti velké jezírko, jež tam po sobě zanechalo moře při odlivu. U tohoto jezírka se McPherson svlékl, neboť tam na kameni ještě ležel jeho ručník. Byl suchý a složený, což mohlo znamenat, že se nakonec do vody ani neponořil. Jak jsem si prohlížel pobřežní oblázky, přišel jsem párkrát na nevelké písčiny, kde zůstaly otisky jeho plátěnek a také jeho bosých nohou. Bosé stopy dokazovaly, že se chystal vykoupat, ale podle ručníku se dalo soudit, že se k tomu nedostal.
Záhada už se začínala jasně rýsovat a před podivnější jsem dosud nestál. Ten člověk rozhodně nesetrval na pláži déle než čtvrt hodiny. Stackhurst se vydal ze Štítů za ním, takže se o tom nedalo pochybovat. Přišel se vykoupat a také se svlékl, jak ukazovaly stopy bosých nohou. Pak náhle spěšně na sebe hodil šaty – neupravil se ani nezapnul – a vracel se, aniž se vykoupal nebo aspoň aniž se osušil. A tuto změnu oproti původnímu záměru způsobila skutečnost, že byl podroben barbarským, nelidským mukám, až si bolestí prokousl ret, než se z posledních sil odplazil vypustit duši. Kdo spáchal tento odporný čin? Pravda, na úpatí útesů byly četné jeskyňky a prolákliny, ale slunce, dosud nízko nad obzorem, se opíralo přímo do nich, takže neskýtaly úkryt. Byly tu ještě ty postavy v dáli na pláži. Na první pohled to vypadalo, že byly příliš daleko, než aby bylo možno hledat u nich nějaké souvislosti se zločinem, a nadto přírodní jezírko, v jehož vlnách pleskajících o balvany se chtěl nebožák vykoupat, leželo mezi ním a oněmi osobami. Nedaleko na moři se pohupovaly dvě tři rybářské bárky. Jejich posádky jsem časem mohl vyzpovídat. Pro pátrání se nabízelo několik možností, ale žádná z nich nevedla očividně k cíli.
Po návratu jsem zastihl u mrtvého hlouček zvědavců, kteří se tam mezitím shromáždili. Byl tam ovšem stále ještě Stackhurst, a právě přicházel Ian Murdoch v doprovodu místního policejního konstábla Andersena, statného chlapíka s nazrzlými kníry, jednoho z těch typických pomalých, poctivých a spolehlivých Sussexanů – je to rasa, kde se pod těžkopádnou mlčenlivostí skrývá velká dávka zdravého rozumu. Vyslechl vše, poznamenal si, co jsme mu řekli, a pak mně odtáhl stranou.
„Byl bych moc rád, kdybyste mi poradil, pane Holmes. Tohlenc je na mě těžký případ a v Lewesu by byl randál, kdybych něco pokazil.“
Doporučil jsem mu, aby vzkázal pro svého bezprostředního nadřízeného a pro lékaře, a rovněž aby nedovolil s ničím pohnout, dokud se nedostaví, a pokud možno zabránil vytváření nových stop. Mezitím jsem prohlédl mrtvému kapsy. Měl v nich kapesník, velký nůž a malou náprsní tašku. Z ní vykukoval složený lístek: rozložil jsem ho a podal konstáblovi. Stálo v něm rozevlátým ženským rukopisem:
Spolehni se, že tam přijdu.
Dělalo to dojem, že mu nějaká dívka slibuje dostaveníčko, ale kdy a kde, to z něho nevyplývalo. Konstábl vrátil lístek do náprsní tašky a vložil ji spolu s ostatními věcmi do kapsy pláště. A jelikož se pak už zjevně nedalo nic víc dělat, zařídil jsem ještě, aby důkladně propátrali úpatí vápencových útesů, a odebral jsem se domů na snídani.
Stackhurst se objevil ani ne za dvě hodiny a oznámil mi, že nebožtíka převezli do Štítů, kde se bude konat soudní ohledání. Měl pro mne také další závažné a ověřené zprávy. Podle očekávání se v jeskyňkách pod útesy nenašlo nic, ale on prošel listiny v McPhersonově psacím stole a objevil několik dopisů, z nichž vysvítá, že zesnulý měl důvěrný vztah k jisté slečně Maud Bellamyové z Fulworthu. Zjistili jsme tedy totožnost pisatelky předchozího vzkazu.
„Ty dopisy si vzala policie,“ vysvětloval Stackhurst, „nemohl jsem je tedy přinést. Ukazují zcela nepochybně, že šlo o vážnou známost. Nevidím však důvod, proč by se jeho slečna měla spojovat s tou strašlivou událostí; skutečností ovšem zůstává, že si s ním dala schůzku.“
„Sotva však na pláži, kam se všichni pravidelně chodíte koupat,“ podotkl jsem.
„Jen náhodou se stalo, že McPhersona nedoprovázela skupinka studentů.“
„Byla to skutečně náhoda?“
Stackhurst zamyšleně svraštil čelo.
„Ian Murdoch je zdržel,“ řekl. „Trval na tom, že jim před snídaní bude demonstrovat řešení nějakého aritmetického příkladu. Chudák, je z toho ze všeho hluboce otřesen.“
„Ale já měl dojem, že nebyli přátelé.“
„Jeden čas se opravdu neměli rádi. Ale už je tomu přes rok, co se sblížili do té míry, jak se jen Murdoch dokáže s někým sblížit. Nemá zvlášť družnou povahu.“
„To jsem pochopil. Vzpomínám si, že jste mi vyprávěl cosi o nějakém nedorozumění kvůli krutému zacházení se psem.“
„Tahle bouřka se přehnala.“
„Třeba zůstaly jisté antipatie.“
„Ne, ne, jsem si jist, že byli dobrými přáteli.“
„Hm, pak se tedy musíme podívat na tu záležitost s tou slečnou. Znáte ji?“
„Tu zná každý. Je to nejhezčí děvče v okolí – skutečná krasavice, Holmesi: ta by vyvolala zájem kdekoli. Věděl jsem, že se McPhersonovi líbí, ale neměl jsem tušení, že to došlo tak daleko, jak vyplývá z těch dopisů.“