„Co je to za dívku?“
„Je to dcera starého Toma Bellamyho, jemuž patří všechny loďky a kabiny na pláži ve Fulworthu. Začínal původně jako rybář, ale vzmohl se. Má ještě syna Williama a ten mu pomáhá vést rodinný podnik.“
„Pojďme je do Fulworthu navštívit.“
„Pod jakou záminkou?“
„Záminka se lehce najde. Koneckonců se ten ubožák neztrýznil tak neslýchaným způsobem sám. Ty důtky držela čísi ruka, pokud tedy byl skutečně zbičován důtkami. V těchto odloučených končinách se mohl stýkat jen s omezeným okruhem lidí. Budeme-li tento okruh sledovat ve všech směrech, sotva unikne naší pozornosti motiv zločinu a ten by nás měl potom dovést k pachateli.“
Za jiných okolností by to bývala příjemná procházka na čerstvém pobřežním vzduchu, provoněném tymiánem, kdyby nám duši netížila jako balvan tragédie, jíž jsme byli svědky. Vesnička Fulworth leží na planině, která do půlkruhu obepíná záliv. Za hloučkem starobylých chalup kolem návsi se zvedá svah a na něm vyrostlo několik moderních domů. K jednomu z nich mne Stackhurst vedl.
„To je Přístav, jak Bellamy nazval svůj domov. Ten s rohovou vížkou a břidlicovou střechou. Uvážíte-li, že ten člověk začínal z ničeho, není to špatné. I propána, co to vidím?“
Zahradní branka před Přístavem se otevřela a vyšel z ní muž. Ani zdálky jsme si nemohli splést jeho vysokou, hranatou postavu a klátivou chůzi. Byl to Ian Murdoch, matematik. Za malou chvíli jsme se s ním střetli na silnici.
„Dobrý den,“ řekl Stackhurst. Chlapík se uklonil, ze strany nás přejel pohledem těch zvláštních černých očí a byl by nás minul, kdyby ho byl ředitel školy nezastavil.
„Copak jste tam dělal?“ zeptal se.
Murdoch zrudl v obličeji hněvem. „Ve škole jsem vám podřízen, pane. Není mi však známo, že bych byl povinován skládat vám účty ze svých soukromých záležitostí.“
Po zážitcích onoho dne měl Stackhurst nervy napjaté. Jindy by se byl třeba tak neukvapil, teď však ztratil všechnu rozvahu.
„Za daných okolností je taková odpověď vrcholná drzost, pane Murdochu.“
„Vaše otázka by se možná dala klasifikovat obdobně.“
„Není to poprvé, kdy jsem byl nucen dát si líbit vaše vzpurné způsoby. Rozhodně to však bude naposled. Poohlédněte se laskavě co nejrychleji po jiném působišti, kde byste v budoucnu uplatnil své schopnosti.“
„Právě to jsem hodlal učinit. Ztratil jsem dnes jediného člověka, kvůli němuž jsem byl ochoten Štíty snášet.“
Ubíral se svou cestou a Stackhurst ho sledoval rozhněvaným pohledem. „Chová se přece nemožně, chlap jeden nesnesitelná!“ zvolal.
Mně se však vtírala neodbytně jediná myšlenka: že pan Ian Murdoch využil první příležitosti, kdy se mu nabídla možnost uniknout z dějiště zločinu. V duchu mi začalo vyvstávat mlhavé, vágní podezření. Možná že návštěva u Bellamyových vnese do té záležitosti trochu světla. Stackhurst se opanoval a došli jsme k domu.
Pan Bellamy byl, jak se ukázalo, muž středních let s ohnivě rudým plnovousem. Zdál se na nejvyšší míru rozzloben a brzy mu tváře plály stejným nachem jako vlasy a vousy.
„Ne, pánové, nepřeji si slyšet žádné podrobnosti. Tuhle můj syn –“ ukázal do kouta, kde seděl mladík s těžkopádným, zarputilým pohledem – „považoval stejně jako já nadbíhání pana McPhersona mé dceři za urážlivé. Ano, pánové: slovo ‚svatba‘ ani nepadlo, a přitom to byla samá psaníčka a schůzky a ještě leccos jiného. To jsme se synem nemohli schvalovat. Maud ztratila matku, a tak ji máme na starosti sami dva. Rozhodli jsme se –“
Ale slova mu odumřela na jazyku, neboť se objevila dotyčná slečna osobně. Nikdo nemohl popřít, že by byla ozdobou kterékoli společnosti na světě. Kdo by se byl nadál, že tak vzácná květinka vyraší z takových kořenů a v takovém prostředí? Zřídkakdy mne některá žena přitahovala, protože u mne vždy mozek vládl srdci, ale nemohl jsem hledět na dokonalou, čistě modelovanou tvář s narůžovělým nádechem, z níž jako by vyzařovala svěžest přímořských nížin, a neuvědomit si přitom, že Maud Bellamyovou nemine žádný mladý muž lhostejně. Takové děvče tedy nyní vstoupilo a s očima doširoka otevřenýma strachem stanulo napjatě před Haroldem Stackhurstem.
„Vím už, že Fitzroy nežije,“ pravila. „Můžete mne bez obav seznámit se všemi okolnostmi.“
„Ten druhý pán od vás nám to přišel povědět,“ vysvětlil otec.
„Nemáte proč do toho zatahovat sestru,“ zavrčel Bellamy mladší.
Dívka se k němu obrátila a probodla ho divokým, pronikavým pohledem. „Tohle je moje věc, Williame. Buď tak laskav a nevměšuj se do toho. Podle všeho byl spáchán zločin. Mohu-li nějak přispět k odhalení pachatele, bude to jen nepatrná službička tomu, který odešel.“
Vyslechla mého společníka, když jí stručně vylíčil, co se stalo, vyrovnaně a soustředěně, což mne přesvědčilo, že se vyznačuje nejen výjimečnou krásou, ale i cílevědomostí a pevnou vůlí. Maud Bellamyová mi provždy utkvěla v paměti jako všestranně dokonalá a pozoruhodná žena. Patrně mne znala od vidění, neboť se nakonec obrátila na mne.
„Nedopusťte, aby ti lidé unikli trestu, pane Holmesi. Stojím při vás a budu vám nápomocna, ať půjde o kohokoliv.“ Měl jsem dojem, že při těch slovech pohlédla vzdorně na otce i bratra.
„Děkuji vám,“ řekl jsem. „Vždycky si za takovýchto okolností vážím ženského instinktu. Užila jste slova lidé. Domníváte se, že v tom má prsty víc osob?“
„Poznala jsem pana McPhersona natolik, aby mi bylo jasné, že to byl statečný a silný muž. Žádný jednotlivec by ho nebyl přiměl, aby se podrobil tak neslýchanému příkoři.“
„Směl bych si s vámi promluvit mezi čtyřma očima?“
„Povídám ti, Maud, aby ses nenechala do ničeho zatáhnout,“ zvolal její otec podrážděně.
Pohlédla na mne bezradně. „Co mám dělat?“
„Všichni zakrátko dopodrobna zvědí, co se přihodilo, takže nic nepokazím, když si s vámi otevřeně pohovořím zde,“ řekl jsem. „Byl bych dal přednost soukromému rozhovoru, ale když to váš pan otec nechce připustit, musí se účastnit našich úvah.“ Nato jsem se zmínil o lístku, který se nalezl v kapse mrtvého. „Bude nepochybně uveden při soudním ohledání. Vysvětlila byste mi to laskavě, pokud můžete?“
„Nevím, proč bych měla něco tajit,“ odvětila. „Zasnoubili jsme se a neohlásili jsme to veřejně jen proto, že Fitzroyův stařičký strýc, který prý leží na smrtelné posteli, ho mohl vydědit, kdyby byl neschvaloval jeho volbu. Jiný důvod pro to nebyl.“
„Mohlas nám aspoň něco říct,“ zavrčel pan Bellamy.
„Byla bych to řekla, tatínku, kdybys byl někdy ukázal trochu pochopení.“
„Nepřeju si, aby se moje dcera scházela s muži, kteří jí nejsou rovni.“
„Byl jsi proti němu zaujat, a proto jsme ti nic neřekli. A pokud jde o tu schůzku –“ zašmátrala v kapse a vytáhla zmuchlaný lístek – „byla to odpověď na tento vzkaz:
Moje milovaná,
na známém místě u moře hned po slunce západu v úterý. Jindy se nemohu uvolnit.
Dnes je úterý. Hodlala jsem se s ním večer sejít.“
Obracel jsem list v ruce. „Tohle nepřišlo poštou. Jak vám to doručil?“
„Na tuto otázku bych raději neodpovídala. Nesouvisí to nijak s případem, který vyšetřujete. Jinak vám ochotně odpovím na všechno, co se ho týká.“