Svůj slib dodržela, ale nedozvěděl jsem se od ní nic, co by mi bylo ve vyšetřování pomohlo. Neměla důvod se domnívat, že by její snoubenec měl nějakého tajného nepřítele, avšak připustila, že ji samu obletuje několik vytrvalých ctitelů.
„Mohu se zeptat, je-li mezi nimi i pan Ian Murdoch?“
Zarděla se a zatvářila rozpačitě.
„Jeden čas jsem si to myslela. Ale to se všechno změnilo, jakmile pochopil vztah mezi Fitzroyem a mnou.“
A znovu jako by stín zahalující tohoto podivného člověka nabýval určitější podoby. Bude třeba prozkoumat jeho minulost. Musíme tajně prohledat jeho byt. Stackhurst byl ochoten spolupracovat, jelikož i on pojal v duchu podezření. Odcházeli jsme z Přístavu s nadějí, že aspoň jednu nitku tohoto zamotaného klubka začínáme rozplétat.
Uplynul týden. Soudní ohledání nevneslo do případu jasno a bylo odloženo pro nedostatek průkazného materiálu. Stackhurst se diskrétně informoval na svého podřízeného a jeho pokoj jsme zběžně prohledali, ale bez výsledku. Osobně jsem znovu prošel dějištěm událostí jak doslova, tak v duchu, avšak nedospěl jsem k žádným novým závěrům. Čtenář nenajde v mých záznamech případ, který by mne byl takto dohnal až na hranici mého umu. Ani má představivost mi nepomáhala najít vysvětlení léto záhady. Až přišla ta událost se psem.
První se o tom doslechla moje stará hospodyně, informována onou podivnou bezdrátovou telegrafii, která takovým venkovským lidem zprostředkuje místní novinky.
„To je smutný případ s tím psem pana McPhersona, viďte, pane Holmesi,“ prohodila jednou večer.
Obvykle ji k takovým hovorům nepodněcuji, ale tentokrát vzbudila mou pozornost. „Copak se stalo s McPhersonovým psem?“
„Pošel, pane. Pošel ze žalu kvůli pánovi.“
„Kdo vám to pověděl?“
„Ale propána, kdekdo o tom mluví. Hrozně vyváděl, týden nic nežral a dneska ho dva mladí pánové ze Štítů našli pošlého – a právě na tom místě dole na pláži, kde zahynul jeho pán.“
Právě na tom místě. Ta slova mi jasně vyvstala v paměti. Zmocnilo se mne tušení, že tohle je velmi důležité. Že pes pošel, to odpovídalo věrné psí povaze. Ale právě na tom místě! Proč mu ta osamělá pláž byla osudná? Je možné, že se stal obětí čísi pomstychtivé zášti? Je to možné –? Ano, byl to sice jen mlhavý pocit, avšak něco se v mém mozku dralo k životu. Zanedlouho už jsem kráčel ke Štítům, kde jsem zastihl Stackhursta v jeho pracovně. Na mou žádost si dal zavolat Sudburyho a Blouma, ony dva studenty, kteří našli psa.
„Ano, ležel přímo u vody,“ vypověděl jeden z nich. „Musel sledovat stopu svého mrtvého pána.“
Věrné zvíře, airdalský teriér, ležel na rohoži v hale. Tělo mu ztuhlo v strnulé pozici, oči měl vystouplé z důlků, nohy zkroucené. V každičkém jeho rysu se zračilo utrpení.
Od Štítů jsem sešel ke koupališti. Slunce už zapadlo a stín velkého útesu se černal nad hladinou, která se matně leskla jako plát olova. Bylo tu pusto a prázdno, nikde ani známka života, až na dva racky, kteří mi kroužili a křičeli nad hlavou. V snášejícím se šeru jsem jen stěží rozpoznával psíkovy stopy na písku kolem onoho kamene, kde předtím ležel ručník jeho pána. Stál jsem tam dlouho v hlubokém zamyšlení, zatímco se kolem mne snášel soumrak. Hlavou se mi rojily překotné myšlenky. Víte, jak to je, když vás obklopuje nějaká hrůza a vy tušíte existenci rozhodujícího klíče k celé záhadě, který hledáte a jenž vám stále uniká z dosahu. Takový pocit jsem měl onoho večera, kdy jsem stál sám a sám na místě, kde zemřel člověk. Nakonec jsem se obrátil a pomalu jsem kráčel k domovu.
Dospěl jsem právě na nejvyšší bod stezky, když se mi rozbřesklo. Jako v záblesku se mi vybavilo to, po čem jsem se s takovou dychtivostí a marně pídil. Víte přece (a pokud to nevíte, pak psal Watson nadarmo), že jsem si osvojil rozsáhlou zásobu nejrozmanitějších vědomostí, systematicky a vědecky neutříděných, které mi však jsou k dispozici, když je pro svou práci potřebuji. Můj mozek je jako přeplněné skladiště, kde se uchovávají zavazadla nejrůznějšího druhu – je jich tolik, že mám jen matnou představu, co všechno se mezi nimi třeba najde. Věděl jsem, že je v tom skladišti něco, co by mohlo tento případ osvětlit. Má představa byla stále jen neurčitá, ale aspoň jsem věděl, jak jí mohu dodat na určitosti. Bylo to hrůzné, neuvěřitelné, přesto však nikoli vyloučené. Všemožně se budu snažit, abych si to ověřil.
V mé vilce je prostorné podkroví přeplněné knihami. Odebral jsem se tam a hodinu jsem se v nich přehraboval. Poté jsem se vynořil se svazečkem čokoládové a stříbrné barvy. Dychtivě jsem nalistoval kapitolu, na kterou jsem si matně vzpomínal. Ano, byla to skutečně fantastická a nepravděpodobná domněnka, ale nedopřávala mi pokoje, dokud se neujistím, zda se to skutečně tak nemohlo stát. Ukládal jsem se ke spánku až pozdě v noci a v duchu jsem se dychtivě těšil na zítřejší práci.
Vyvstala mi však nemilá zábrana. Sotva jsem po ránu dopil poslední doušek čaje a chystal se právě vypravit na pláž, navštívil mne inspektor Bardle ze sussexské policie – vyrovnaný, spolehlivý, těžkopádný člověk se zadumanýma očima, které teď na mne hleděly mimořádně ustaraně.
„Vím, že máte nepřeberné zkušenosti, pane Holmesi,“ řekl. „Obracím se na vás docela neúředně a není třeba se o tom šířit. Ale nevím si vůbec rady s tímhle McPhersonovým případem. Otázka zní: Mám ho zatknout, anebo nemám?“
„Myslíte pana Iana Murdocha?“
„Ano. Když o tom tak přemýšlíte, nemůže to být nikdo jiný. To je výhoda takovéhle samoty. Můžeme to omezit na velice úzký okruh. Jestli to neudělal on, kdo tedy?“
„Co na něho máte?“
Plahočil se ve stejné brázdě jako já. Byla tu Murdochova povaha a atmosféra záhadnosti, která jako by ho obklopovala. Výbuchy zlosti jako v incidentu se psem. Skutečnost, že se v minulosti nepohodl s McPhersonem. Důvodná domněnka, že těžce nesl McPhersonovu známost se slečnou Bellamyovou. Inspektor Bardle dospěl k stejným závěrům jako já, ale nepověděl mi nic nového, až na to, že se Murdoch zřejmě pilné připravuje k odjezdu.
„Jak bych vypadal, kdybych ho teď nechal uklouznout, když na něho všechno tohle vím?“ Statný, flegmatický člověk byl z toho celý utrápený.
„Uvažte jen,“ řekl jsem, „kolik základních slabin má vaše podezření. Na to ráno, kdy se zločin stal, má prověřené alibi. Do poslední chvíle byl mezi studenty a pár minut poté, co se objevil McPherson, k nám přišel z opačné strany. Nezapomeňte také, že je zcela vyloučeno, aby byl bez přispění někoho dalšího takhle ztýral muže stejně silného, jako je sám. A konečně je tu problém nástroje, jímž byla ta poranění způsobena.“
„Co by to mohlo být než důtky nebo nějaký pružný bič?“
„Prohlédl jste si ty rány?“ zeptal jsem se.
„Viděl jsem je a lékař také.“
„Já jsem je však zkoumal velice pečlivě a za pomocí lupy. Jsou velmi zvláštní.“
„V čem, pane Holmesi?“
Přistoupil jsem k psacímu stolu a vytáhl zvětšenou fotografii. „Užívám obvykle této metody,“ vysvětloval jsem.
„Vy jste opravdu důkladný, pane Holmesi.“
„V opačném případě bych to nebyl přivedl tam, kam jsem to přivedl. Podívejte se na tuto podlitinu, která se táhne po pravém rameni. Nevidíte na ní nic pozoruhodného?“
„Ani bych nevěděl co.“
„Je přece vidět, že rána není všude stejně hluboká. Krvácela v tomto bodě a ještě zde. Podobně se jeví další podlitina tady níže. Co to může znamenat?“