„Nemám ponětí. Vy to víte?“
„Možná že ano. A možná že ne. Doufejme, že vám už brzy budu moci sdělit něco bližšího. Jakmile se podaří určit, co zanechalo takovéto stopy, budeme o hodný kus blíže k odhalení zločince.“
„Je to ovšem nesmysl,“ řekl policista, „ale kdyby se na záda přiložilo do ruda rozžhavené drátěné pletivo, pak by ty hlubší ranky odpovídaly bodům, kde se dráty kříží.“
„To je velice důmyslné znázornění. Anebo řekněme tuhé důtky s malými tvrdými uzlíky?“
„Rány boží, pane Holmesi, teď jste na to káp.“
„Může za tím ale vězet také něco úplně jiného, pane Bardle. Pro zatčení však nemáte dost závažné podklady. Navíc jsou tu ještě ta poslední slova – ‚lví hříva‘.“
„Nemohl jste se přeslechnout?“
„I o tom jsem uvažoval. Kdyby se ta slova byla nějak podobala jménu pana Murdocha – ale nepodobala. Téměř je vykřikl. Jsem si jist, že druhé slovo bylo ‚hříva‘.“
„Nenapadlo vás žádné jinačí vysvětlení?“
„Možná že napadlo. Jen bych o tom nerad mluvil, dokud nebudu mít o čem mluvit.“
„A kdypak to asi tak bude?“
„Za hodinu – anebo snad ještě dřív.“
Inspektor si mnul bradu a hleděl na mne pochybovačným pohledem.
„To bych rád věděl, co máte za lubem. Ty rybářské bárky?“
„Ne, ty byly příliš daleko.“
„A neudělal to nakonec Bellamy a ten jeho mladej lamželezo? Nebyli panu McPhersonovi dvakrát nakloněni. Mohli ho takhle zřídit?“
„Ne, ne, nic ze mne nedostanete, dokud neuzraje čas,“ ohradil jsem se s úsměvem. „Podívejte, inspektore, máme oba co na práci. Kdybyste se tady mohl stavit v poledne –“
V tomto bodě došlo k dramatickému přerušení, a tím se případ začal chýlit ke konci.
Domovní dveře se rozletěly, na chodbě se ozvaly klopýtavé kroky a do pokoje se vpotácel Ian Murdoch, bílý jako stěna, rozcuchaný, šaty v divokém nepořádku; rukama se chytal nábytku, aby se udržel na nohou.
„Koňak! Koňak!“ vypravil ze sebe a se zaúpěním sklesl na pohovku.
Nebyl sám. Jemu v patách se objevil Stackhurst, bez klobouku a sotva dechu popadaje, bezmála stejné vyčerpaný jako jeho profesor.
„Ano, ano, koňak!“ křičel. „Ten člověk je na konci sil. Sotva jsem ho sem dopravil. Dvakrát mi cestou omdlel.“
Půl sklenice čistého alkoholu zaúčinkovalo obdivuhodně. Murdoch se vzepřel na lokti a shodil si kabát z ramenou. „Pro Kristovy drahé rány, dejte mi olej nebo opium nebo morfium!“ zvolal. „Cokoli, jen aby přestala tahle nesnesitelná muka!“
Inspektor i já jsme při tom pohledu vykřikli. Na mužově nahém rameni se rýsoval stejný mřížkovaný vzorek zanícených rudých podlitin, jimiž smrt vtiskla svou pečeť na Fitzroye McPhersona.
Trpěl očividné krutými bolestmi, které se neomezovaly jen na rameno, neboť chvílemi přestával dýchat, obličej mu brunátněl a pak hlasitě lapal po dechu a tiskl si ruku na srdce, zatímco se mu z čela řinul pot. Každým okamžikem mohl vypustit duši. Lili jsme mu do hrdla další koňak a každý doušek jako by ho vracel od prahu smrti. Obklady z cupaniny namočené v oleji do salátů zřejmě zmírnily palčivost podivných ran. Posléze mu hlava ztěžka klesla do polštářů. Příroda se uchýlila k poslednímu zdroji životodárných sil. Byl to zpola spánek a zpola mdloba, ale přinášel aspoň úlevu od bolesti.
Bylo vyloučeno se ho vyptávat, ale jakmile jsme se ubezpečili, že mu nehrozí bezprostřední nebezpečí, obrátil se na mne Stackhurst.
„Proboha, Holmesi!“ zvolal. „Co se to děje? Co se to děje?“
„Kde jste ho našel?“
„Dole na pláži. Přesně tam, kde přišel o život chudák McPherson. Mít tenhle slabé srdce jako McPherson, nebyl by už na světě. Však jsem kolikrát myslel, že vypustil duši, když jsem ho vedl do kopce. Štíty jsou příliš daleko, tak jsme zamířili sem.“
„Viděl jste ho na té pláži?“
„Procházím se na útesu a vtom slyším, jak vykřikl. Stál u jezírka a potácel se jako opilý. Seběhl jsem dolů, hodil na něho kabát a dopravil ho sem. Pro umučení boží, Holmesi, využijte všech svých schopností a nelitujte námahy, ať se zbavíme té kletby, protože jinak se tady nedá žít! Cožpak nám ani vy, takový světoznámý člověk, nedokážete pomoci?“
„Doufám, že dokáži, Stackhurste. Pojďte se mnou! A vy, inspektore, se k nám připojte! Uvidíme, jestli se nám nepodaří předat zlosyna do rukou spravedlnosti.“
Péče o muže v bezvědomí se ujala moje hospodyně a my tři jsme se odebrali k jezírku, v němž číhala smrt. Na kameni tam ležela hromádka svršků a ručník, které tam zanechal postižený. Kráčel jsem pomalu podél hladiny a moji druhové husím pochodem za mnou. Jezírko bylo z valné části docela mělké, jen pod útesem, kde příliv vyhloubil pláž, dosahovalo čtyř nebo pěti stop. Plavec by samozřejmě zamířil právě sem, neboť tady se vytvářel krásný průzračný zelenomodrý přírodní bazén, křišťálově čirý. Úpatí útesů lemovala řada balvanů: k nim jsem teď zamířil a dychtivě jal pátrat v hlubinách u svých nohou. Dospěl jsem k zátoce s nejhlubší a nejstojatější vodou, když jsem zahlédl to, po čem jsem pátral, a ze rtů se mi vydral triumfální výkřik.
„Cyanea!“ zvolal jsem. „Cyanea! Pohleďte, lví hříva!“
Podivná věc, na kterou jsem ukazoval, vypadala skutečně jako zcuchané žíně, vytržené lvovi z hřívy. Na skalním výstupku asi tři stopy pod hladinou se vlnilo a vibrovalo podivné chundelaté stvoření, mezi jehož pískově zbarvenými vrkoči se třpytily stříbrné praménky. Celé se to pravidelně v pomalém rytmu nadýmalo a smršťovalo.
„Už se natropilo dost neplechy. Jeho dny jsou sečteny!“ zvolal jsem. „Pomozte mi, Stackhurste! Zbavíme se vraha navždy.“ Přímo nad výběžkem ležel velký balvan a do toho jsme se opřeli, až se svezl s hlučným plácnutím do vody. Když se zčeřená voda vyjasnila, viděli jsme, že se zachytil na onom skalním výběžku. Cár pleskající žluté blány ukazoval, že naše oběť neunikla. Hustý olejnatý kal prosakoval zpod balvanu, barvil vodu kolem dokola a pomalu stoupal k hladině.
„To jsem blázen!“ zvolal inspektor. „Co to bylo, pane Holmesi? Jsem zdejší rodák a vyrostl jsem tady, ale něco takového jsem v životě neviděl. Tohle přece nepatří do Sussexu.“
„Pak má tedy Sussex štěstí,“ poznamenal jsem. „Možná že to sem zanesla ta jihozápadní smršť. Pojďte oba ke mně a já vás seznámím s hrozivým zážitkem člověka, který má moc dobrý důvod nezapomenout na svoje vlastní setkání s tímhle nebezpečím mořských hlubin.“
Když jsme vešli do mé pracovny, zjistili jsme, že se Murdoch zotavil natolik, aby se dokázal posadit. Byl ještě jako omámen a každou chvíli jím projel křečovitý záchvěv bolesti. Přerývaně nám sdělil, že nemá tušení, co se mu stalo, ale že mu náhle celým tělem projela svíravá bolest a že se jen s vypětím všech sil vyškrábal na břeh.
„Tato kniha,“ řekl jsem a vzal do ruky jistý svazek, „ozářila prvním paprskem světla záhadu, která by třeba jinak zůstala navždy nerozřešena. Jmenuje se V přírodě a jejím autorem je známý biolog J. G. Wood. Wood sám div nepřišel o život při střetnutí s tímto zlolajným stvořením, takže je líčí na základě bezprostřední zkušenosti. Cyanea capillata je ten škůdce zván plným jménem a pro člověka představuje stejně smrtelné a mnohem trýznivější nebezpečí než kobří uštknutí. Dovolíte-li, přečtu vám tento stručný výňatek: