Zahlédnete-li při koupání volně se vznášející změť pískově zbarvených blan a vláken, připomínající velké hrsti lví hřívy a stříbrných papírků, mějte se na pozoru, neboť to jest obávaná CYANEA CAPILLATA.
Není to výstižný popis stvoření, s nímž jsme se seznámili za tak tragických okolností?
Autor dále líčí, jak se s jedním exemplářem střetl, když plaval v moři u kentského pobřeží. Zjistil, že jej do vzdálenosti padesáti stop obklopují sotva viditelná vlákna a že každému, kdo se dostane do tohoto okruhu od nebezpečného středu, hrozí záhuba. Wood si zachoval jistou vzdálenost, a přesto se mu účinky staly téměř osudné.
Rozvětvená vlákna zanechají na kůži krvavé podlitiny; při bližším ohledání zjistíme, že se tyto skládají z drobounkých ranek nebo puchýřů, a do každé této ranky jako by se zapichovaly rozžhavené jehličky, směřující přímo do nervů.
Bolest v zasaženém místě, vysvětluje dále, to je pouze podružná součást rafinovaných muk.
Bolest vystřelila do hrudi, až jsem upadl, jako bych byl zasažen střelou. Puls byl nehmatatelný a srdce se mi šestkrát či sedmkrát sevřelo, jako by si chtělo prorazit násilím cestu z hrudi ven.
Wooda to téměř zahubilo, a to byl zasažen v rozbouřeném oceánu, nikoli v omezených klidných vodách malého koupaliště. Píše, že sám sebe sotva poznával, tak bledý, scvrklý a vrásčitý obličej mu to zanechalo. Měl s sebou koňak, vypil celou láhev, a to mu patrně zachránilo život. Tady je ta knížka, inspektore. Přenechám vám ji a ubezpečuji vás, že v ní najdete úplné vysvětlení tragického neštěstí, které potkalo chudáka McPhersona.“
„A krom toho i potvrzení o mé nevině,“ podotkl Ian Murdoch a trpce se ušklíbl. „Nezazlívám vám to, inspektore, ani vám, pane Holmesi, vždyť vaše podezření bylo docela pochopitelné. Mám dojem, že mne od zatčení uchránila jen skutečnost, že mne potkal podobný osud jako mého nešťastného přítele.“
„Ba ne, pane Murdochu. Byl jsem lví hřívě už na stopě, a kdybych se nebyl zdržel a vypravil se, jak jsem zamýšlel, mohl jsem vás možná uchránit toho hrozného zážitku.“
„Ale jak jste na to přišel, pane Holmesi?“
„Jsem náruživý čtenář a dokážu si uchovat v paměti všelijaké podružnosti. Ten výraz lví hříva mi nedopřával pokoje. Věděl jsem, že jsem se s ním už setkal v nějaké docela jiné souvislosti. Mohli jste se přesvědčit na vlastní oči, že to jméno onoho živočicha výstižně charakterizuje. Vznášel se patrně na hladině, když jej McPherson zahlédl, a toto byla jediná slova, jimiž nás mohl varovat a upozornit na živočicha, který ho připravil o život.“
„Očistil jste mne tedy od podezření,“ řekl Murdoch a zvolna vstal. „Jsem vám asi dlužen jisté vysvětlení, neboť vím, k čemu vás pátrání zavedlo. Je pravda, že jsem se do té dívky zamiloval, ale od toho dne, kdy se rozhodla pro mého přítele McPhersona, nepřál jsem si nic jiného, než jí dopomoci ke štěstí. Smířil jsem se s tím, ustoupil jsem a dělal jim poslíčka lásky. Často jsem jim předával vzkazy, a protože jsem se těšil jejich důvěře a protože ona je mi tak drahá, spěchal jsem ji zpravit o přítelově smrti, aby mne někdo nepředešel a nesdělil jí to nešetrně a bez okolků. Nechtěla před vámi mluvit o našich přátelských vztazích, pane řediteli, aby snad nevyvolala vaši nelibost, a tím mi neuškodila. Jestli dovolíte, pokusím se teď vrátit do školy, protože bych si opravdu potřeboval lehnout.“
Stackhurst mu nabídl pravici. „Měli jsme všichni nervy napjaté k prasknuti,“ řekl. „Odpusťme si a zapomeňme, co bylo, Murdochu. Napříště si jistě budeme lépe rozumět.“ Když spolu odcházeli, vedli se přátelsky pod paždí. Inspektor se ještě chvíli zdržel a mlčky si mne prohlížel svýma buličíma očima.
„Dokázal jste to!“ zvolal posléze. „Četl jsem o vás, ale nikdy jsem tomu nevěřil. Je to úžasné!“
Byl jsem nucen zavrtět hlavou. Přijmout takovou chválu, to by bylo pod mou důstojnost.
„Ze začátku jsem byl pomalý – trestuhodně pomalý. Kdybychom byli našli mrtvého ve vodě, nebyl bych to mohl přehlédnout. Ale ten ručník mne zmátl. Neměl nebožák ani pomyšlení na to, aby se utíral, a já z toho pak usoudil, že se vůbec neomočil. Jak mne tedy mohlo napadnout, že na něj zaútočil nějaký mořský tvor? Tady jsem zbloudil na nesprávnou cestu. Vidíte, inspektore, už často jsem si troufl vzbudit nelibost vás, pánů od policie, ale cyanea capillata pomalu pomstila Scotland Yard.“
Podnájemnice v závoji
Když uvážíte, že se pan Sherlock Holmes aktivně věnoval svému povolání třiadvacet let, a z toho že jsem já měl možnost sedmnáct let s ním spolupracovat a vést si záznamy o jeho úspěšné činnosti, jistě mi uvěříte, že mám k dispozici spoustu materiálu. Nikdy mi nedělalo starosti, kde něco vyštrachat, ale co vybrat. Dlouhá řada šanonů zabírá celou polici; jsou tam desky naplněné dokumentačním materiálem, hotový zlatý důl pro zvídavého ducha, který by se chtěl poučit nejen o zločinu, ale i o veřejných a společenských skandálech pozdního viktoriánského období. Ohledně těch posledně zmíněných bych chtěl ubezpečit nešťastné pisatele dopisů, v nichž přítele zapřísahají, aby čest jejich rodin nebo pověst proslulých předků nebyla pošpiněna, že se nemají čeho obávat. Můj přítel byl odjakživa diskrétnost sama a hluboký smysl pro profesionální etiku, jímž se vždy vyznačoval, ovlivňuje i výběr těchto memoárů. Ničí důvěra nebude zneužita. Odsuzuji však co nejrozhodněji nedávné pokusy zmocnit se těchto listin a zničit je. Je nám známo, kdo dal popud k tomuto neslýchanému činu, a kdyby se to mělo opakovat, jsem oprávněn prohlásit jménem pana Holmese, že bude zveřejněn celý případ, který se týkal jistého politika, majáku a cvičeného kormorána. Aspoň jeden čtenář mi porozumí.
Nelze rozumně předpokládat, že všechny zaznamenané případy poskytly Holmesovi příležitost rozehrát ten zvláštní dar vnímavosti a pozorovacích schopností, který jsem se snažil ve svých memoárech vyzdvihnout. Někdy utrhl jablko až po vynaložení velké námahy, jindy mu lehce spadlo do klína. Některé případy, které jemu osobně poskytly jen málo příležitostí k rozehrání jeho proslulého důvtipu, vzešly z hrozných lidských tragédií. Takový je i případ, který teď hodlám vyprávět. Pozměnil jsem poněkud jméno a místo, ale ostatní okolnosti líčím tak, jak se skutečně udály.
Jednoho dne před polednem – bylo to koncem roku 1896 – jsem dostal spěšný vzkaz od Holmese, abych se k němu dostavil.
Když jsem tam přibyl, zastal jsem ho v zakouřeném ovzduší a v příslušném křesle proti němu seděla jakási starší, mateřsky vyhlížející paní, typická rozšafná bytná.
„Tohle je paní Merrilowová ze South Brixtonu,“ řekl přítel s rozmáchlým gestem. „Paní Merrilowové kouř nevadí, Watsone, chcete-li se oddávat své neřesti. Paní Merrilowová nám přišla povědět zajímavý příběh, který se možná bude ještě dále rozvíjet, a v tom případě by vaše přítomnost byla žádoucí.“
„Mohu-li vám být nějak nápomocen –“
„Chápejte, paní Merrilowová: jestliže navštívím paní Ronderovou, měl bych s sebou rád svědka. Vysvětlete jí to laskavě ještě před naším příchodem.“
„Aby vás pámbíček nebeskej pozlatit ráčil, pane Holmes,“ pravila návštěvnice, „ta stojí tolik o vaši návštěvu, že si můžete přivést s sebou třeba celou farnost.“