„Dostavíme se tedy brzy odpoledne. Než se vypravíme, probereme si to všechno ještě jednou, aby se doktor Watson s celou věcí seznámil. Říkáte, že paní Ronderová bydlí u vás v podnájmu sedm let a že jste pouze jedinkrát zahlédla její tvář?“
„Kéž by mě toho byl pámbu ušetřil!“
„Pokud jsem vám dobře rozuměl, byla v obličeji těžce poraněna.“
„Víte, pane Holmesi, ono byste tomu sotva vůbec řekl obličej. Tak to vypadá. Náš mlíkař ji jednou zahlíd, když vykukovala v prvním patře z okna, a upustil konev a rozlil mlíko po celém záhonku pod okny, takový obličej to je. Když jsem ji já tenkrát uviděla – nešťastnou náhodou jsem ji nějak zaskočila – rychle se zahalila a pak řekla: ‚Teď konečně chápete, paní Merrilowová, proč nikdy neodložím závoj.‘“
„Víte něco o její minulosti?“
„Vůbec nic.“
„Dala vám nějakou záruku, když si brala ten byt?“
„Ne, prosím, ale dala mi peníze, a slušnou sumičku. Vysázela na stůl činži za kvartál dopředu a nesmlouvala ohledně nájemného. V dnešních dobách nemůže chudá ženská jako já ohrnovat nos nad takovou nabídkou.“
„Zdůvodnila nějak, proč si zvolila právě váš dům?“
„Bydlím dost daleko od silnice a je tam větší klid než jinde. A já taky neberu na byt než jednoho podnájemníka a nemám žádnou vlastní rodinu. Počítám, že to zkoušela tu i onde, a u mě jí to nejlíp vyhovovalo. Chce nerušené soukromí a za to je ochotná zaplatit.“
„Říkáte, že od prvního setkání dodnes vám nikdy neukázala obličej, až na to jedno nedopatření. Nu, je to pozoruhodný případ, velice pozoruhodný, a nedivím se vám, že chcete vědět, co za tím vězí.“
„Ale já to vědět nechci, pane Holmes. Stačí mi, že dostávám řádně činži. Žádná druhá podnájemnice by nebyla tak tichá a tak nenáročná.“
„Proč se tedy má ten případ znovu rozvířit?“
„Pro její zdraví, pane Holmes. Zdá se mi, že chřadne, a v hlavě se jí honí nějaké černé myšlenky. ‚Vražda!‘ křičí. Jedenkrát jsem ji slyšela: ‚Ty šelmo krvelačná! Ty netvore!‘ Bylo to v noci, rozléhalo se to po celém domě, až jsem se z toho sama celá rozklepala. Tak jsem za ni ráno zašla. ‚Paní Ronderová,‘ povídám, ‚jestli vás něco tíží na duši, jsou tu faráři a je tu policie. Jedni nebo druzí by vám jistě pomohli.‘ ‚Proboha, jen ne policii!‘ řekla. ‚A co se stalo, nemůže žádný farář odestát. A přitom,‘ povídá, ‚by se mi ulevilo, kdyby někdo zvěděl pravdu, než sejdu ze světa.‘ Jestli nechcete jít normálně na policii,‘ na to já, ‚tak co tenhle detektiv, jak se o něm poráde píše –’ prosím za prominutí, pane Holmes. A ona se toho hned chytila. ‚To je ten pravý,‘ povídá. ‚Divím se, že mě to ještě nenapadlo. Pozvete ho sem, paní Merrilowová, a kdyby nechtěl přijít, tak mu povězte, že můj manžel byl Cirkus Ronder – divoké šelmy. Povězte mu to a řekněte mu ještě jméno Abbas Parva.‘ Tady to máte, jak mi to napsala, Abbas Parva. ‚To ho přivede, je-li to takový člověk, jak si představuji.‘“
„A také že přivede,“ poznamenal Holmes. „Dobrá, paní Merrilowová. Rád bych si nyní pohovořil s doktorem Watsonem. Tím budeme zaneprázdněni až do oběda. Kolem třetí nás můžete očekávat u vás v Brixtonu.“
Jakmile se naše návštěvnice vykolébala z pokoje – žádné jiné sloveso nemůže vystihnout způsob, jakým se paní Merrilowová pohybovala – už se Sherlock Holmes vrhl se žhavou energií na hromadu knih na pohled zcela tuctových, které se vršily v koutě. Pár minut pouze šustily listy a pak se ozvalo spokojené zabručení, neboť našel, co hledal. Ve svém vzrušení ani nepovstal, ale zůstal sedět na podlaze s nohama zkříženýma jako podivný Buddha, uprostřed těžkých svazků, z nichž jeden držel otevřený na kolenou.
„Ten případ mi hned tenkrát vrtal hlavou. Dokazují to tady mé poznámky na okraji. A přitom jsem byl přesvědčen, že se koroner mýlí. Nevzpomínáte si na tragédii u vesnice Abbas Parva?“
„Vůbec ne, Holmesi.“
„Vždyť jsme už tenkrát spolupracovali. Ale i já jsem se spokojil jen s povrchním pohledem. Nebylo čeho se zachytit a nikdo ze zúčastněných neprojevil zájem o mé služby. Chtěl byste si o tom přečíst v novinách?“
„Nemohl byste mne sám seznámit s hlavními body?“
„To nebude dlouho trvat. Jistě se na ten případ upamatujete, jak o tom budu mluvit. Ronderovo jméno bylo ovšem všeobecně známé. Patřil k nejlepším komediantům své doby: konkuroval Wombwellovi i Sangerovi. Potom ale začal pít a v době, kdy se odehrála ta hrozná tragédie, byl celý jeho cirkus i on sám na ústupu ze slávy. Zastavil se všemi svými maringotkami na noc u Abbas Parvy, což je malá víska v Berkshirském hrabství, a tam došlo k té hrůzné události. Putovali právě do Wimbledonu a na onom místě hodlali pouze přenocovat, neboť v tak malé vísce by se jim nebylo vyplatilo uspořádat představení.
Ve zvěřinci měli kromě jiných šelem krásný exemplář severoafrického lva. Jmenoval se Král Sahary, a jak Ronder, tak jeho manželka s ním předváděli drezúru v jeho kleci. Tady přetiskli fotografii z představení a podle ní seznáte, že ten Ronder připomínal statného kance a jeho manželka že byla žena junonických vnad. Při soudním ohledání se zjistilo, že se lev už předtím někdy projevoval nebezpečně, jak to ale zpravidla bývá, dlouholetá praxe vede k lehkomyslnosti a nikdo si těch varovných známek nevšímal. Manželé Ronderovi každý večer lva krmili. Někdy to obstarával on, jindy ona anebo oba společně, ale nikdy to nesvěřili nikomu jinému, neboť oba byli toho názoru, že dokud budou lvu nosit potravu, bude je považovat za své dobrodince a neublíží jim. Oné osudné noci před sedmi lety šli krmit lva oba dva, a pak došlo k hrůzostrašné události, kterou se nikdy nepodařilo do všech podrobností objasnit.
Někdy kolem půlnoci prý celý tábor vyburcovalo řvaní lva a výkřiky té ženy. Cirkusoví dělníci a artisté vyběhli z maringotek s lucernami v ruce a v jejich světle se jim naskytl hrůzný pohled. Ronder ležel asi deset metrů od otevřené klece, lebku měl rozraženou v týle a pokožku do hloubky rozdrásanou. U dvířek do klece ležela na zádech paní Ronderová a šelma seděla u ní a vrčela. Potrhala ji v obličeji takovým způsobem, že se zdálo nemožné, aby to přežila. Několik cirkusáků v čele se silákem Leonardem a klaunem Griggsem odehnalo šelmu bidly, načež lev hledal útočiště v kleci, kde ho okamžitě zamkli. Jak z klece unikl, to se nikdo nedozvěděl. Předpokládalo se, že se manželé chystali vstoupit do klece, a jakmile otevřeli dvířka, šelma se na ně vrhla. Svědecké výpovědi neobsahovaly nic zajímavého, až na to, že ta žena ve svých mukách neustále křičela: ‚Zbabělče! Zbabělče!‘, když ji odnášeli do maringotky, kde bydleli. Trvalo půl roku, než byla s to vypovídat, ale mezitím proběhlo soudní ohledání a podle soudního výroku byla Ronderova smrt zaviněna nešťastnou náhodou.“
„Jaká jiná možnost zbývala?“ zauvažoval jsem.
„Oprávněná otázka. A přece tu zůstalo několik nevyjasněných bodů, které mladému Edmundsovi z berkshirského revíru vrtaly hlavou. Bystrý mládenec! Později byl přeložen do Allahabádu. Tím jsem se k celé té záležitosti dostal já, protože za mnou zašel a vykouřili jsme nad tím nějakou tu dýmku.“
„Nebyl to takový hubený blonďák?“
„Správně. Věděl jsem, že se nakonec rozpomenete.“
„A co ho znepokojovalo?“
„Znepokojovalo nás to oba. Nijak se nám nedařilo celou událost zrekonstruovat. Vmyslete se do situace ze stanoviska toho lva. Otevře se mu cesta ke svobodě. Několika skoky dostihne Rondera. Ronder chce vzít do zaječích a otočí se – drápy se mu zaťaly zezadu do týla – ale lev ho srazí k zemi. A pak, namísto aby prchal dál a unikl, vrátí se k ženě, u klece ji porazí a sežere jí půl obličeje. Navíc by se z jejích výkřiků dalo soudit, že ji manžel nějakým způsobem nechal na holičkách. Ale jak by jí byl nebožák mohl přispěchat na pomoc? Chápete tu nesnáz?“