„Zajisté.“
„A další okolnost. Vybavuje se mi to, jak o tom uvažuji. Ukázalo se, že ve chvíli, kdy lev zařval a žena vykřikla, začal i nějaký muž hrůzou křičet.“
„Bezpochyby ten Ronder.“
„Člověk s rozdrcenou lebkou sotva ještě vydá hlásek. A přitom aspoň dva svědkové vypovídali, že do ženiných výkřiků zaznívaly výkřiky muže.“
„Řekl bych, že tou dobou musel už být na nohou celý tábor. A co se týká onoho předchozího sporného bodu, myslím, že bych mohl předložit k úvaze řešení.“
„Rád si je vyposlechnu.“
„Lev unikl ve chvíli, kdy oba ušli na deset metrů od klece. Muž se obrátil a šelma ho srazila. Ženě blesklo hlavou, že by se mohla uchýlit do klece a zavřít za sebou dvířka. Bylo to jediné útočiště, které se jí nabízelo. Pokusila se ho dostihnout, ale v poslední vteřině po ní lev skočil a povalil ji. Rozlítila se na manžela, že rozdráždil lva, když se k němu otočil zády. Kdyby se mu byli společně postavili, mohli ho zkrotit. Proto volala: ‚Zbabělce!‘“
„Výborně, Watsone! Váš drahokam hyzdí pouze jediný kaz.“
„Jaký kaz to je, Holmesi?“
„Jestliže nedošli ke kleci blíž než na deset metrů, jak to, že lev unikl?“
„Je to možné, že by mu byl otevřel nějaký nepřítel?“
„A proč na ně zuřivě zaútočil, když si s nimi jindy hrál a producíroval se s nimi v kleci?“
„Možná že ho týž nepřítel něčím rozdráždil.“
Holmes se zatvářil zamyšleně a chvíli nic neříkal.
„Víte, Watsone, pro vaši domněnku mluví jedna skutečnost. Ronder patřil k lidem, kteří mívají četné nepřátele. Edmunds mi vyprávěl, že vyváděl hrozně, když se napil. Byl prchlivý a sílu měl, že mohl skály lámat, a v takovém rozpoložení nadával a oháněl se po každém, kdo mu přišel do cesty. Ony hlasité výkřiky o netvorovi, o nichž hovořila paní bytná, vyplynuly patrně ze vzpomínek věnovaných v noci drahému zesnulému. Spřádáme však tyto úvahy nadarmo, dokud nezvíme všechna fakta. Na příborníku naleznete studené koroptve, Watsone, a láhev montrachetu. Posilněme se, než ze sebe opět začneme vydávat energii.“
Když nás fiakr vyložil před domem paní Merrilowové, zjistili jsme, že ona kyprá dáma zaplňuje dveře svého skromného, leč soukromí se těšícího království. Zřejmě jí hlavně leželo na srdci, aby neztratila tak žádoucí podnájemnici, a proto nás zapřísahala, než nás k ní dovedla, abychom neřekli ani neučinili nic, co by mohlo mít tak neblahé důsledky. Uklidnili jsme ji a pak jsme za ní stoupali po příkrých schodech, pokrytých prochozeným běhounem, až do pokoje tajemné podnájemnice.
Jak se dalo předpokládat, byla to místnost dusná, zatuchlá a nevětraná, jelikož její obyvatelka tak zřídkakdy vycházela. Jako by ironií osudu tato žena, která kdysi chovala šelmy v kleci, se nakonec sama stala takovým uvězněným zvířetem. Seděla v rozbitém starém křesle, odsunutém do šerého kouta. Dlouholetou nečinností ztěžkly křivky její postavy, ale kdysi musela být překrásná a honosila se stále ještě bujnými, svůdnými tvary. Tvář jí skrýval hustý černý závoj: ten však dosahoval pouze k hornímu rtu a odhaloval dokonale tvarovaná ústa a jemnou oblou bradičku. Dokázal jsem si hravě představit, že to kdysi musela být vskutku velice pozoruhodná žena. I její hlas zněl libozvučně a lahodil sluchu.
„Moje jméno vám patrně něco říká, pane Holmesi,“ pravila. „Myslela jsem, že vás přivolá.“
„Máte pravdu, milostivá, ač mi není známo, jak to víte, že jsem se zajímal o váš případ.“
„Dozvěděla jsem se to, když jsem se pozdravila a přišel mne vyslechnout detektiv Edmunds. Obávám se, že jsem mu zalhala. Snad by bývalo moudřejší říci mu pravdu.“
„Bývá to obvykle moudřejší říkat pravdu. A proč jste mu lhala?“
„Protože na tom závisel něčí osud. Vím, že je to zcela bezcenný člověk, ale přesto jsem ho nechtěla mít na svědomí. Byli jsme si kdysi blízcí – tak blízcí!“
„A tato zábrana nyní padla?“
„Ano. Ten, o němž mluvím, není již mezi živými.“
„Proč tedy nyní nesdělíte policii vše, co víte?“
„Protože je třeba mít ohled ještě na jednu osobu. Tou osobou jsem já. Kdyby policie začala ten případ vyšetřovat, dostalo by se to na veřejnost, vznikl by skandál, a to bych nesnesla. Moje dny jsou sečteny, ale chci dožít v klidu. A přitom toužím svěřit se se svým příběhem nějakému soudnému člověku, aby mohl všechno objasnit, až tu nebudu.“
„Lichotíte mi, madam. Soudný člověk ovšem jsem. Nemohu vám však slíbit, že možná nebudu pokládat za svou povinnost, až vás vyslechnu, předat ten případ policii.“
„Jsem přesvědčena, že to neuděláte, pane Holmesi. Znám dobře vaši povahu i vaše metody, neboť už řadu let sleduji vaši práci. Četba je jediné potěšení, které mi osud zanechal, a máloco z toho, co se na světě děje, ujde mé pozornosti. Ať tak či onak, jsem ochotna riskovat, jakým způsobem využijete mé tragédie. Uleví se mi na duši, když vám to budu moci povědět.“
„Můj přítel a já vás rádi vyslechneme.“
Žena vstala a vyňala ze zásuvky fotografii jakéhosi muže. Byl to očividně artista z povolání, muž skvostně urostlý: stál tu se statnýma pažema složenýma na vypjaté hrudi a zpod hustého kníru mu probleskoval úsměv – sebejistý úsměv zkušeného dobyvatele. „Tohle je Leonardo,“ řekla.
„Silák Leonardo, který svědčil před soudem?“
„Právě ten. A tohle – tohle je můj manžel.“
Byla to strašná tvář – vepř v lidské podobě, anebo spíše divoký kanec v lidské podobě, neboť byl ve své zvířecí krutosti i velkolepý. Člověk v duchu přímo viděl, jak v záchvatu zuřivosti skřípe zuby a od zlomyslných úst mu jde pěna, a cítil, jak z těch malých poťouchlých oček vyzařovala jen a jen škodolibost, dokud ještě hleděly na svět. Grobián, tyran, zvíře – všechno to stálo psáno v oné tváři s masivními čelistmi.
„Tyto dvě fotografie vám pomohou pochopit můj příběh, pánové. Byla jsem chudá cirkusácká holka, vyrůstala jsem v manéži – přeskakovala jsem obručí, ještě mi ani nebylo deset. Když jsem dospěla, zamiloval se do mne tenhle muž, pokud se jeho chtíč dá nazvat láskou, a v jedné neblahé hodině jsem se stala jeho ženou. Od onoho dne jsem žila v pekle a on byl ten ďábel, který mne mučil. Celý cirkus věděl, jak se mnou zachází. Byl mi nevěrný s jinými. Když jsem se ozvala, uvázal mne a zpráskal jezdeckým bičíkem. Všichni mne litovali a jeho nenáviděli, ale co proti němu zmohli? Jedenkaždý se ho bál. Byl vždycky strašlivý, ale když se napil, řádil jako nepříčetný. Často stál před soudem pro ublížení na těle a pro kruté zacházení se zvířaty, ale měl hromadu peněz a na pokutách mu nezáleželo. Nejlepší lidé od nás odcházeli a s cirkusem to začalo jít z kopce. Jen Leonardo a já jsme ho drželi nad vodou – a také Jimmy Griggs, náš klaun. Chudáček, ten taky neměl žádný důvod k veselí, ale dělal, co mohl, a tak jsme se nějak protloukli.
Pak začal Leonardo hrát v mém životě čím dál tím důležitější úlohu. Vidíte, jak vypadal. Dnes už vím, že v tom skvostném těle dlel nízký duch, ale v porovnám s mým manželem se mi jevil jako archanděl Gabriel. Projevoval mi soucit, pomáhal mi, až se naše přátelství změnilo v lásku – v hlubokou, vášnivou lásku, o jaké jsem vždy snila, ale nedoufala, že ji poznám. Manžel pojal podezření, ale byl právě takový zbabělec jako tyran a Leonardo byl jediný člověk, na něhož si netroufal. Mstil se po svém způsobu tím, že mne mučil hůř než kdy jindy. Jedné noci vyburcoval můj křik Leonarda, a ten přiběhl k naší maringotce. Tehdy už téměř došlo k tragédii, a brzy jsme s mým milencem pochopili, že se jí nevyhneme. Můj manžel nezasluhoval žít. Dohodli jsme se, že zemře.