Leonardo měl chytrou, důmyslnou hlavu. On si to vymyslel. Neříkám to proto, abych svalila vinu na něho, protože já jsem s ním ve všem souhlasila. Ale chyběl mi potřebný důvtip, abych přišla na takový plán. Vyrobili jsme si jakýsi kyj – Leonardo jej zhotovil – k olověné hlavici připevnil pět dlouhých ocelových hřebů tak, že špicemi směřovaly ven; byly rozmístěny stejně jako drápy na lví pracce. Tím hodlal zasadit manželovi smrtelnou ránu, a přitom zanechat takové stopy, jako by to způsobil lev, jehož bychom vypustili z klece.
Byla černočerná noc, když jsme se s manželem jako obvykle ubírali nakrmit šelmu. V plechovém vědru jsme nesli syrové maso. Leonardo číhal za velkou maringotkou, kudy jsme museli projít cestou ke kleci. Zaváhal, takže jsme prošli kolem něj, než udeřil, ale plížil se za námi po špičkách, a já zaslechla, jak kyj rozrazil manželovi lebku. Srdce mi poskočilo v těle radostí při tom zvuku. Skočila jsem ke kleci a odstrčila závoru, která zajišťovala dvířka.
A pak se stala ta strašlivá věc. Možná že jste už slyšeli, jak rychle reagují tito živočichové na pach lidské krve a jak je vzrušuje. Lev jakýmsi podivným instinktem v mžiku vycítil, že byl zabit člověk. Jakmile jsem uvolnila mříže, vyskočil ven a okamžitě se na mne vrhl. Leonardo mne mohl zachránit. Kdyby byl přiskočil a udeřil lva svým kyjem, mohl ho vyděsit a zahnat. Ale on ztratil odvahu. Zaslechla jsem, jak hrůzou vykřikl, a pak jsem viděla, jak se otáčí a prchá. V témž okamžiku mi lev zaťal tesáky do obličeje. Jeho horký, smrdutý dech mne už omámil, takže jsem bolest sotva vnímala. Holýma rukama jsem se snažila odstrčit od sebe ty kouřící, zkrvavené čelisti a křičela jsem o pomoc. Uvědomovala jsem si, že se tábor sbíhá, a pak jsem matně vnímala nějaké muže. Leonardo, Griggs a ještě další mne vyvlekli šelmě zpod drápů. To bylo na dlouhou řadu měsíců to poslední, co jsem ještě vnímala. Když jsem se probrala z bezvědomí a spatřila se v zrcadle, proklínala jsem toho lva – ach, jak jsem ho proklínala! – ne proto, že mne připravil o mou krásu, ale proto, že mne nepřipravil o život. Přála jsem si jen jedno, pane Holmesi, a měla jsem dost peněz, abych to mohla uskutečnit. Přála jsem si zastřít svůj ubohý obličej, aby ho nikdo neviděl, a usadit se někde, kde by mne neobjevil nikdo z mých někdejších známých. Nic jiného mi nezbývalo, a to jsem také učinila. Jako ubohé poraněné zvíře, které si zalezlo do doupěte dokonat – tak dožívá Eugenia Ronderová.“
Když nešťastnice dovyprávěla svůj příběh, seděli jsme hezkou chvíli mlčky. Pak Holmes vztáhl dlouhou paži a pohladil ji po ruce s tak zjevným soucitem, jaký málokdy v mé přítomnosti projevil.
„Má děvečko ubohá,“ řekl. „Cesty osudu jsou vskutku nevyzpytatelné. Nedojde-li člověk odplaty mimo tento svět, je celý život jen krutý žert. Ale co ten Leonardo?“
„Už nikdy jsem ho nespatřila, ani se mi neozval. Snad to není správné, že jsem vůči němu tak zahořkla. Spíš by byl mohl milovat některou tu zrůdu, jaké jsme s sebou vozili po poutích, než tu trosku, kterou mu lev zanechal. Žena však cit tak snadno neodvrhne. Nechal mne na pospas drápům šelmy, opustil mne v čas nouze, a přece jsem se nemohla přimět, abych ho vydala šibenici. Co se stane se mnou, na tom mi vůbec nezáleželo. Jaký horší osud mne mohl potkat než to, co mne čekalo? Stála jsem však mezi Leonardem a jeho zkázou.“
„A nyní je mrtev?“
„Utopil se minulý měsíc při koupání nedaleko Margate. Četla jsem to v novinách.“
„A co udělal s tím pětizubým kyjem, který je nejzvláštnějším a nejdůmyslnějším rysem vašeho příběhu?“
„To nemohu říci, pane Holmesi. Nedaleko místa, kde jsme se tenkrát utábořili, byl křídový lom s hlubokým zeleným jezírkem. Možná že pod jeho vodami –“
„Nu, na tom už vlastně nezáleží. Případ je uzavřen.“
„Ano,“ přitakala žena. „Případ je uzavřen.“
Povstali jsme, abychom se rozloučili, ale cosi v ženině hlasu upoutalo Holmesovu pozornost. Hbitě se k ní otočil.
„Váš život nepatří vám,“ řekl. „Ruce pryč.“
„Co může pro koho znamenat?“
„To není ve vaší moci posoudit. Příklad trpělivě snášeného utrpení je jednou z nejcennějších lekcí, jaké je možno netrpělivému světu udělit.“
Odpověď té ženy byla strašlivá. Zvedla závoj a obrátila se ke světlu.
„Vy byste se dokázal s tímhle vyrovnat?“
Bylo to hrůzné. Slovy nelze popsat strukturu obličeje, kde obličej chybí. Pár živoucích krásných černých očí, které hleděly smutně z toho strašlivého zpustošení, ještě zvyšovaly děs pohledu, který se naskýtal. Holmes zvedl ruku v gestu plném soucitu a nesouhlasu a společně jsme vyšli z pokoje.
Dva dny nato jsem přišel přítele navštívit a on s jistou hrdostí ukázal na lahvičku stojící na krbové římse. Vzal jsem ji do ruky. Byla na ní červená nálepka jako u všech jedů. Když jsem ji odzátkoval, linula se z ní výrazná mandlová vůně.
„Cyankáli?“ zeptal jsem se.
„Správně. Přišlo to poštou. ‚Posílám Vám své pokušení. Uposlechnu Vaší rady.‘ Toto sdělení ji provázelo. Domnívám se, Watsone, že uhádnete jméno statečné ženy, která to poslala.“
Na starém zámku v Shoscombe
Sherlock Holmes se už hezkou chvíli skláněl nad malým mikroskopem. Nyní se napřímil a vítězoslavně se po mně ohlédl.
„Je to klih, Watsone,“ prohlásil. „Určitě je to klih. Jen se podívejte na tyto roztroušené předměty v zorném poli.“
Sklonil jsem se k tubusu a zaostřil jej pro svůj zrak.
„Ty vlásky jsou nitky z tvídového kabátu. Nepravidelná šedá nakupení je prach. Vlevo je epitelové tkanivo. A ty hnědé skvrny uprostřed jsou nepochybně klih.“
„Rád vám to věřím,“ zasmál jsem se. „A vyplývá něco z toho faktu?“
„Je to velice výmluvný pokus,“ odvětil. „Snad si vzpomenete, že v tom případu ze St. Pancrasu se vedle mrtvého policisty našla čepice. Obviněný popírá, že by mu patřila. Ale je to rámař a s klihem denně pracuje.“
„Je to váš případ?“
„Ne, ale přítel Merivale ze Scotland Yardu mne požádal, abych se na to podíval. Od té doby, co jsem usvědčil toho penězokaze podle zinkových a měděných pilin ve švu jeho rukávu, začínají si mikroskopu víc vážit.“ Pohlédl netrpělivě na hodinky. „Mám ohlášeného nového klienta, ale zpozdil se. Mimochodem, víte něco o koňských dostizích, Watsone?“
„Měl bych tomu rozumět; stojí mne dobrou polovinu mého invalidního důchodu za zranění.“
„Pak vás jmenuji svým Praktickým průvodcem po dostihové dráze. Což takhle sir Robert Norberton? Říká vám něco to jméno?“
„Jak by ne! Žije na Starém zámku v Shoscombe, a tam já to dobře znám, neboť náš pluk tam měl kdysi přes léto tábor. Norberton jednou jen taktak unikl z oblasti vaší působnosti.“