„Jak to?“
„Zbičoval na dostihové dráze v Newmarketu Sama Brewera, toho známého lichváře z Curzon Street. Div ho nezabil.“
„To bude nějaký zajímavý pán. Povoluje takhle uzdu svým choutkám často?“
„Má pověst nebezpečného člověka. Je to snad nejodvážnější jezdec v Anglii – byl druhý na Velké národní ceně před několika lety. Je z těch lidí, kteří zmeškali svou dobu. Představte si takového bouřliváka před sto lety, za regentství Jiřího IV. – to by byl zápasník, vítěz dostihových drah a dobyvatel krásných dam, a mohl by se po libosti oddávat svým ztřeštěnostem!“
„Výtečně, Watsone! Vyportrétoval jste ho mistrnými tahy. Mám pocit, že toho člověka znám. Mohl byste mi povědět ještě něco o shoscombském Starém zámku?“
„Jen to, že leží uprostřed zámeckého parku, kde jsou také umístěny známé shoscombské chovné a závodní stáje.“
„A vrchním správcem je tam John Mason,“ řekl Holmes. „Netvařte se tak překvapeně nad mou informovaností, Watsone: to on je pisatelem tohoto dopisu, který právě rozkládám. Ale povídejte dál o Shoscombe. Zřejmě jsem narazil na bohatou žílu.“
„Další pozoruhodností jsou shoscombští kokršpanělové,“ řekl jsem. „Slyšíte o nich na každé výstavě psů. Nejušlechtilejší chov v Anglii. Jsou pýchou shoscombské zámecké paní.“
„Patrně choti sira Roberta Norbertona, že?“
„Sir Robert je starý mládenec. Naštěstí – vzhledem k jeho vyhlídkám do budoucnosti. Žije u své ovdovělé sestry lady Beatrice Falderové.“
„Chtěl jste asi říci, že ona žije u něho, ne?“
„Ne, ne. Panství patřilo jejímu zesnulému manželovi siru Jamesovi. Norberton si na ně nemůže činit žádné nároky. Vdova je má doživotně k užívání a pak připadne bratru jejího manžela. Zatím pobírá každoroční renty ona.“
„A bratříček Robert patrně zmíněné renty utrácí?“
„Tak nějak to asi bude. Je to ďábelský chlap a jistě jí velice ztrpčuje život. Ale copak se událo na Shoscombe?“
„To bych se právě rád dozvěděl. A pokud se nemýlím, zde přichází povolaný člověk, který nám to sdělí.“
Dveře se otevřely a mladý sluha uvedl vysokého, hladce vyholeného muže s odhodlaným, přísným výrazem, jaký vídáme na tváři jen u těch, kdo mají na starosti koně nebo chlapce. Pan John Mason měl pod svou pravomocí slušný počet těch i oněch a budil dojem, že je s to svým povinnostem dostát. Uklonil se chladně a důstojně usedl do křesla, které mu Holmes nabídl.
„Dostal jste můj dopis, pane Holmesi?“
„Ano, ale z jeho obsahu mnoho nevysvítá.“
„Jde o záležitost příliš delikátní, než abych se o ní dopodrobna rozepisoval. A příliš složitou. Mohu ji projednat pouze osobně.“
„Prosím, jsme vám k dispozici.“
„Předně se domnívám, pane Holmesi, že můj pán, sir Robert, zešílel.“
Holmes pozdvihl obočí. „Tady nejste v lékařské ordinaci,“ pravil. „A pročpak si to myslíte?“
„Podívejte, pane Holmesi, když někdo udělá jednou něco podivného, anebo i dvakrát, tak k tomu může mít své důvody, ale když si nepočíná jinak než podivně, tak vás to zarazí. Domnívám se, že přišel o rozum ze shoscombského Prince a z derby.“
„To je hřebec, který za vás poběží?“
„Je to nejlepší kůň v Anglii, pane Holmesi. Já to přece musím vědět. Budu s vámi mluvit otevřeně, jelikož vím, že jste důvěryhodní gentlemani a že to zůstane jen mezi námi. Sir Robert musí toto derby vyhrát. Vězí v dluzích až po uši a tohle je jeho poslední naděje. Všechno, co má a co si mohl vypůjčit, vsadil na toho koně – a ve velice výhodném poměru, pánové. Dnes můžete dostat jedna ku čtyřiceti, ale když na něho začal sázet, bylo to téměř jedna ke stu.“
„Jak je to možné, když jde o tak vynikajícího koně?“
„Protože veřejnost ani netuší, že je tak dobrý. Sir Robert bookmakery chytře obalamutil. Na tréninky posílá Princova bratra. Jsou si podobni jako vejce vejci. Ale Princ je na dvě stě metrů o dvě délky lepší. Sir Robert nemyslí na nic než na toho koně a na dostihy. Závisí na tom celý jeho život. Do té doby mu lichváři počkají. Kdyby ho Princ zklamal, je zničen.“
„Hraje tedy patrně dosti zoufalou hru, ale v čem se projevuje jaké šílenství?“
„Tedy předně stačí, když se na něho podíváte. Myslím, že v noci vůbec nespí. V nejnemožnější dobu běhá do stáje. Má v očích takový divý pohled. Zřejmě nesnesl nervově to napětí. A jak se chová k lady Beatrici!“
„Nu, jak se k ní chová?“
„Vždycky na sobě lpěli. Sdílejí stejné záliby, ona miluje koně právě tak vřele jako on. Každý den ve stejnou hodinu se na ně přijela podívat a Princ byl její oblíbenec. Zastříhal ušima, jakmile zaslechl kola na štěrku, a každé odpoledne si přiběhl ke kočáru pro svou kostku cukru. Ale to všechno skončilo.“
„Pročpak?“
„Zdá se, že ji koně vůbec přestali zajímat. Týden už jezdí kolem stájí a ani nezamává na pozdrav.“
„Domníváte se, že došlo k nějaké rozepři?“
„Ano, a k rozhořčené, prudké, ošklivé rozepři. Jak jinak by mohl dát pryč jejího zamilovaného kokršpaněla, kterého hýčkala jako vlastní dítě? Před několika dny ho pán daroval starému Barnesovi, hospodskému od Zeleného draka: je to asi tři míle od nás směrem na Crendall.“
„Zajisté podivné počínání.“
„Ona má slabé srdce a trpí vodnatelností a nelze tedy předpokládat, že ho bude všudy provázet, ale on trávil každý večer dvě hodiny u ní v pokoji. Měl také proč si jí hledět, protože ona se k němu chovala vskutku šlechetně. A to všechno pominulo. Ani se k ní nepřiblíží. A ona se proto trápí. Ze samé lítosti a zasmušilosti se dala na pití, pane Holmesi – a pije jako duha.“
„Pila už před těmi neshodami?“
„Dala si občas skleničku, ale teď si na večer poručí celou láhev. Aspoň tak mi to říkal Stephens, komorník. Všechno se změnilo, pane Holmesi, a vězí za tím něco náramně nekalého. Copak má pán co dělat u krypty ve starém kostelíku? A s kým se to tam schází?“
Holmes si zamnul ruce.
„Jen pokračujte, pane Masone. Vaše vyprávění je čím dál tím zajímavější.“
„Nejdřív ho viděl komorník, jak se chystá ven. Půlnoc, a pršelo, jako když z konve leje. Tak jsem příští noc hlídal v domě, a samozřejmě, pán zase odešel. Pustili jsme se se Stephensem za ním, ale byla to safraportská práce, protože bychom se byli se zlou potázali, kdyby nás byl nachytal. Má moc pádnou ruku, když se rozzlobí, a v takové chvíli nezná pardon. Proto jsme si netroufali moc se mu přiblížit, ale přece jen jsme ho neztratili. Opravdu si to namířil k té strašidelné hrobce, a tam na něho čekal nějaký chlap.“
„Co je to za strašidelnou hrobku?“
„V parku je zřícenina staré kaple. Pochází z tak dávných dob, že to ani nikdo z nás místních přesně neví. I ve dne je to takové opuštěné, temné, vlhké místo, a v širém okolí by se sotva našel člověk, který by se tam odvážil za noci. Ale pán se nebojí. Ten se v životě ničeho nelekl. Ale co tam má v noci co pohledávat?“
„Moment!“ pravil Holmes. „Tvrdíte, že se tam schází s nějakým mužem. Jistě to bude některý z vašich podkoní nebo někdo z domu. Přece by stačilo vypátrat, kdo to je, a zeptat se ho.“
„Je to člověk mně neznámý.“
„Jak to můžete tvrdit?“
„Protože já ho viděl, pane Holmesi. Bylo to tu druhou noc. Sir Robert zabočil a minul nás – tedy Stephense a mě, my totiž seděli za křovím na bobku jak dva zajíci, protože tu noc dost svítil měsíc. Vtom slyšíme, jak za ním přichází ten druhý. Toho jsme se nebáli. Tak jsme vylezli, když sir Robert zašel, a děláme, že se jen tak procházíme při měsíčku, a dohoníme ho, jako by se nechumelilo. ‚Dobrej večír, kamaráde! A kterejpak vy jste?‘ povídám. Hádám, že nás neslyšel přicházet, protože se ohlíd a zatvářil se přitom, jako by měl za zády čerta z pekla. Vykřikl a upaloval do tmy, co mu nohy stačily. Utíkat teda umí. To všecka čest. Než jsme se vzpamatovali, zmizel jako pára, a už jsme nezjistili, kdo to byl a co byl zač.“