„Viděli jste ho při měsíčním světle zřetelně?“
„Poznal bych ten žlutý obličej, na to mohu přísahat – a podle mého je to obyčejnský, sprostý chlap. Co může mít sir Robert s takovým co společného?“
Holmes chvíli seděl v hlubokém zamyšlení.
„Kohopak má u sebe lady Beatrice Falderová?“
„Jistá Carrie Evansová jí dělá komornou. Je u ní už pátým rokem.“
„Je to bezpochyby oddaná duše, že?“
Pan Mason rozpačitě poposedl.
„Oddaná je, cožpak o to,“ vysoukal ze sebe. „Ale komu, o tom pomlčím.“
„Aha!“ poznamenal Holmes.
„Nejsem žádná tetka upovídaná.“
„Chápu vás, pane Masone. Situace se jeví dost jasně. Podle toho, jak mi sira Roberta vylíčil doktor Watson, jsem nabyl dojmu, že před ním žádná žena neobstojí. Domníváte se, že zde můžeme hledat důvod rozepře mezi bratrem a sestrou?“
„O tom skandálu si čimčarají vrabci na střeše už dlouhou dobu.“
„Ale jí to třeba ušlo. Předpokládejme, že se o tom náhle doví. Chce tu osobu propustit. Její bratr to nedovolí. Nemocná dáma se slabým srdcem, která se obtížně pohybuje, nemůže nijak prosadit svou vůli. Nenáviděná služebná zůstává nadále u ní. Dáma na nikoho nemluví, je zasmušilá, dá se na pití. Sir Robert se rozhněvá a vezme jí oblíbeného psíka. Nezdá se vám, že to všechno na sebe logicky navazuje?“
„Nu, vyloučit se to nedá.“
„Správně! Vyloučit se to nedá. Ale jak to všechno souvisí s nočními návštěvami ve staré hrobce? To se nám do schématu nehodí.“
„Máte pravdu, pane, a ještě něco se tam nehodí. Nač potřebuje sir Robert vykopávat mrtvolu?“
Holmes se prudce vztyčil.
„Zjistili jsme to až včera – poté, co jsem vám napsal. Včera odjel sir Robert do Londýna, a tak jsme se se Stephensem vypravili do té hrobky. Všechno tam bylo úplně v pořádku, až na to, že v jednom rohu ležely něčí ostatky.“
„Předpokládám, že jste to ohlásili na policii.“
Náš návštěvník se nevesele usmál.
„Nemyslím, že by to policii zajímalo. Byla to jen lebka a pár kostí z mumie. Možná že je stará tisíc let. Ale předtím v tom koutě neležela. To mohu odpřisáhnout a Stephens taky. Někdo to tam strčil a přikryl prknem, ale předtím tam nikdy nic takového nebylo.“
„Co jste s tím udělali?“
„Nechali jsme všechno tak, jak jsme to našli.“
„To jste učinili moudře. Říkáte, že sir Robert nebyl včera doma. Vrátil se už?“
„Očekáváme ho dnes.“
„Kdy daroval sir Robert hostinskému sestřina psíka?“
„To se stalo právě před týdnem. Zvíře vylo před starou studní a sir Robert byl už od rána v hrozně špatné náladě, tak jak on to umí. Popadl toho psa a já čekal, že ho zabije. Ale pak ho dal Sandy Bainovi, to je náš žokej, a poručil mu, aby toho psa zanesl starému Barnesovi od Zeleného draka, že jemu už nesmí na oči.“
Holmes chvíli mlčel, zřejmě zamyšlen. Zapálil si svou nejstarší a nejohavněji páchnoucí dýmku.
„Stále mi ještě není jasné, co chcete, abych v té věci učinil já, pane Masone,“ řekl posléze. „Můžete to trochu upřesnit?“
„Možná že tohle vám to upřesní, pane Holmesi,“ řekl návštěvník.
Vytáhl z kapsy malý balíček, opatrně jej rozbalil a ukázal opálený úlomek kosti.
Holmes si jej s živým zájmem prohlížel.
„Kde jste k tomu přišel?“
„Ve sklepě pod pokojem lady Beatrice je kotel ústředního topení. Už delší čas se nepoužívá, ale sir Robert si stěžoval, že je chladno, a dal v něm zatopit. Topení má na starosti Harvey – jeden z mých lidí. Našel to dnes ráno, když prohraboval popel, a přišel s tím za mnou. Nějak se mu to nezdálo.“
„Mně se to také nezdá,“ řekl Holmes. „Co o tom soudíte, Watsone?“
Plameny sežehly kost na uhel, avšak o anatomickém zařazení nebylo pochyb.
„Je to horní kondus lidského femuru,“ oznámil jsem jim.
„Správně!“ Holmes náhle velice zvážněl. „Kdypak ten mládenec obsluhuje topení?“
„Každý večer kotel roztopí a pak už si ho nevšímá.“
„Takže tam může během noci zajít kdokoli?“
„Ano.“
„Je do sklepa přístup zvenčí?“
„Jedny dveře vedou ven a druhé ke schodišti, které ústí v chodbě, kde je také pokoj lady Beatrice.“
„Dostáváme se do hlubokých vod, pane Masone, do hlubokých a dost kalných. Pravíte, že sir Robert nebyl včera večer doma?“
„Ne, nebyl.“
„V tom případě, ať už ty kosti pálil kdokoli, on to být nemohl.“
„To je pravda, pane.“
„Jakže se jmenuje ten hostinec, o němž jste se zmínil?“
„U zeleného draka.“
„Dá se v onom berkshirském kraji někde rybařit?“
Na tváři počestného správce stájí se jasně zračilo přesvědčení, že se ke všem svým nesnázím zřejmě ještě zapletl s dalším šílencem.
„Slyšel jsem, že v potoku nad mlýnem jsou pstruzi a v Panském jezeru štiky.“
„To postačí. My jsme s Watsonem slavní rybáři – viďte, Watsone? Napříště nás zastihnete U zeleného draka. Měli bychom tam přibýt dnes večer. Nemusím snad zdůrazňovat, že se s vámi nebudeme stýkat, pane Masone, ale písemný vzkaz nám jistě předají, a budu-li já potřebovat vás, bezpochyby si vás dokážu najít. Až do té záležitosti pronikneme hloub, sdělím vám, jaký úsudek jsem si o tom všem utvořil.“
Tak se stalo, že jsme se s Holmesem jednoho vlahého májového večera ocitli ve vagónu první třídy, který nás unášel k zastávce Shoscombe, kde „vlak staví pouze na znamení“. Zavazadlová síť nad námi se prohýbala pod četnými pruty, navijáky a podběráky. Jakmile jsme dospěli na místo určení, vyložila nás pak drožka zakrátko u starobylého hostince, jehož sportovně založený majitel Josiah Barnes se k nám se zájmem přidružil, když jsme se jali osnovat plány na vyhlazení všech ryb v nejbližším okolí.
„Jestlipak by člověk v Panském jezeře nenarazil na štiku?“ vyptával se Holmes.
Hostinský se zachmuřil.
„To nejde, pánové. Mohlo by se vám stát, že byste se ocitli v jezeře, než byste stačili tu štiku vytáhnout.“
„Jakto?“
„Sir Robert, pánové. Ten prostě nesnáší sázkaře. Kdyby přistihl dva cizí pány tak blízko svých závodních stájí, nešanoval by vás, na to můžete vzít jed. Sir Robert, ten panečku nic neriskuje.“
„Slyšel jsem, že má na derby také přihlášeného koně.“
„Ano, a je to skvělý hřebec. Vsadili jsme na něho všechny peníze a sir Robert jakbysmet. A když už tak o tom mluvíme –“ a pátravě se na nás zahleděl –“ nejste náhodou taky koníčkáři?“
„Ne, kdepak. Jen dva unaveni Londýňané, kteří se potřebují nadýchat čistého berkshirského vzduchu.“
„To jste dorazili na to pravý místo. Čistýho luftu je tu habaděj. Ale pamatujte si, co jsem vám řek o siru Robertovi. To je člověk od rány a nezdržuje se dlouhým vyptáváním. Zůstaňte radši od parku dál.“