„Zmiňoval jste se o nějakých kostech, pane Masone. Mohl byste nám je ukázat, než odejdete?“
„Jsou tady v tom koutě.“ Správce přešel k onomu místu a udiveně zůstal stát, když jsme si tam posvítili. „Zmizely!“ pravil.
„To jsem čekal,“ pousmál se Holmes. „Tuším, že jejich popel bychom ještě v této chvíli našli v kotli, který už předtím strávil část stejné kostry.“
„Ale nač potřebuje někdo u všech všudy pálit kostru člověka, který je už tisíc let na pravdě boží?“ ptal se John Mason.
„Proto jsme tady, abychom to zjistili,“ řekl Holmes. „Pátrání zabere možná delší dobu, a nebudeme vás tedy zdržovat. Tuším, že do rána tu záhadu rozluštíme.“
John Mason nás opustil a Holmes se dal do práce: jal se bedlivě prozkoumávat rakve, od té nejstarodávnější uprostřed hrobky, která patrně pocházela z dob saského vpádu, přes dlouhou řadu normanských Hugů a Ódů, až jsme dospěli k siru Williamovi a siru Denisi Falderovi z osmnáctého století. Trvalo dobrou hodinu nebo ještě déle, než Holmes přikročil k olověné rakvi, která stála až vzadu před vchodem do krypty. Zaslechl jsem, jak dává průchod svému uspokojení nehlasným výkřikem, a z jeho spěšných, leč cílevědomých pohybů jsem usoudil, že dospěl k svému cíli. S pomocí lupy dychtivě zkoumal okraje těžkého víka. Nato vytáhl z kapsy krátké páčidlo na otvírání beden, zasunul je do škvíry a nadzvedl celé víko, které očividně bylo přichyceno pouze dvěma svorkami. Ozval se skřípot a zapraskání, jak povolilo, avšak sotva se panty pohnuly a před námi se poodhalil vnitřek rakve, byli jsme nečekaně vyrušeni.
Někdo přešel v kapli nad námi. Rázné, rychlé kroky napovídaly, že sem příchozí míří za jasným cílem a že je důvěrně obeznámen s místy, kudy kráčí. Na schodech se ukázal paprsek světla a za okamžik stanul i světlonoš v rámci gotického oblouku. Byl strašný na pohled: obrovitá postava, divoký výraz. Velká stájová lucerna, kterou držel před sebou, ozařovala zespodu pozoruhodnou tvář s mocným knírem a rozzuřenýma očima, které se rozhlédly a přelétly každé zákoutí hrobky, až konečně spočinuly na mně a mém společníkovi smrtonosným pohledem.
„Kdo jste, ke všem čertům?“ zahromoval. „A co máte co pohledávat na mém soukromém pozemku?“ A jelikož Holmes neodpovídal, přikročil blíž a pozvedl těžkou hůl, s níž přišel. „Slyšíte?“ zvolal. „Kdo jste a co tu děláte?“ A zamával svou zbraní ve vzduchu.
Holmes se však nezalekl, ale vykročil mu vstříc. „I já se vás chci na něco zeptat, sire Roberte,“ prohlásil velmi přísně. „Kdo je tohle? A co dělá tady?“
Obrátil se a prudce otevřel víko rakve za sebou. Ve světle lucerny jsem spatřil mrtvolu zahalenou v prostěradle od hlavy až k patě, s úděsným obličejem podobným čarodějnici, nic než nos a brada trčící vzhůru, a s matnýma zakalenýma očima, zírajícíma z bezbarvých zbortěných tváří.
Urozený pán vykřikl, couvl a podepřel se o kamenný sarkofág. „Jak jste se tohle dozvěděli?“ zvolal. A pak se v něm projevilo opět něco z jeho obvyklé sveřeposti: „A co je vám vůbec do toho?“
„Jsem Sherlock Holmes,“ řekl přítel. „Moje jméno vám možná není neznámé. V každém případě do toho zasahuji právem kteréhokoli řádného občana, jenž hájí zájmy zákona. Zdá se mi, že se máte z čeho zodpovídat.“
Sir Robert na něho ještě chvíli zuřivě zíral, ale Holmesův klidný hlas a chladné sebejisté vystupování nezůstaly bez účinku.
„Všechno je v pořádku, pane Holmesi, přísahám,“ řekl. „Zdání může mluvit proti mně, ale neměl jsem na vybranou.“
„Rád se přikloním k takovému názoru, ale obávám se, že budete muset všechno objasnit na policii.“
Sir Robert pokrčil statěmi rameny.
„Nelze-li jinak, stane se. Doprovoďte mne domů a posoudíte sám, jak se věci mají.“
Čtvrthodinku nato jsme stanuli mezi řadami naleštěných hlavní za skleněnými kryty, z čehož jsem usoudil, že jsme v zámecké zbrojnici. Byla to pohodlně zařízená místnost a zde nás sir Roben nakrátko opustil. Vrátil se pak v doprovodu dvou osob: červenolící mladé ženy, kterou jsem viděl v bryčce, a mužíčka s krysím obličejem a nepříjemně pokradmým chováním. Oba se tvářili nechápavě a zděšeně, z čehož vysvítalo, že jim urozený pán neměl ještě čas vysvětlit, jaký obrat v událostech nastal.
„Tohle jsou manželé Norlettovi,“ máchl sir Robert rukou. „Paní Norlettová byla pod svým dívčím jménem Evansová po několik let komornou a důvěrnicí mé sestry. Přivedl jsem je, jelikož jsem usoudil, že bude nejmoudřejší, když vám vysvětlím situaci po pravdě, a tohle jsou jediní dva lidé na světě, kteří mohou potvrdit hodnověrnost mých slov.“
„Je to nezbytné, sire Roberte? Uvážil jste, co děláte?“ zvolala žena.
„Já za svou osobu odmítám převzít jakoukoli odpovědnost,“ prohlásil její manžel.
Sir Robert na něho s pohrdáním pohlédl. „Zodpovím si všechno sám. A nyní, pane Holmesi, vyslechněte prostý souhrn faktů.
Zřejmě jste o mých záležitostech dopodrobna informován, protože jinak bych vás byl nepřistihl tam, kde jsem vás přistihl. Proto pravděpodobně víte, že jsem na derby přihlásil outsidera a že na jeho úspěchu mnoho závisí. Vyhraju-li, bude všechno v pořádku. Prohraju-li – nu, o tom se ani neodvažuji přemýšlet.“
„Vaše postavení je mi jasné,“ řekl Holmes.
„Za všechno, co mám, vděčím své sestře lady Beatrici. Je obecně známo, že požívala výsad plynoucích z panství pouze doživotně. Já sám jsem vydán na milost a nemilost lichvářům. Odjakživa jsem věděl, že v případě sestřiny smrti by se moji věřitelé vrhli na mé vlastnictví jako hejno supů. Připravili by mne o všechno – o mé stáje, o koně – o celý majetek. Nu, a sestra skutečně před týdnem zemřela, pane Holmesi.“
„A vy jste nikomu nic neřekl!“
„Co mi zbývalo? Hrozila mi naprostá katastrofa. Podaří-li se běh událostí oddálit o tři neděle, bude všechno v pořádku. Manžel sestřiny komorné – tenhle člověk – je herec. Napadlo nás – tedy napadlo mne – že by na tu krátkou dobu mohl představovat mou sestru. Šlo jen o to, aby se každý den ukázal v kočáře, protože do jejího pokoje krom její služebné nepotřeboval nikdo chodit. Nebylo to těžké zařídit. Sestra zemřela na vodnatelnost, která ji už dlouho trápila.“
„To musí posoudit soudní znalec.“
„Její lékař potvrdí, že se už po měsíce projevovaly příznaky dávající tušit blízký konec.“
„Nu, a co jste učinil?“
„Zde mrtvá zůstat nemohla. První noc jsme ji s Norlettem odnesli do staré studny, která už není používána. Jenže nás vystopoval její oblíbený kokršpaněl a ustavičně kňučel u dveří, a proto jsem usoudil, že ji musíme uložit na bezpečnějším místě. Zbavil jsem se psa a mrtvou jsme odnesli do krypty v kapli. Počínali jsme si důstojně a s pietou. Věřím, že jsem nebožku nezhanobil.“
„Pokládám vaše počínání za neomluvitelné, sire Roberte.“