Baronet zavrtěl netrpělivě hlavou. „Vám se to mluví,“ řekl. „Možná že byste na to pohlížel jinak, kdybyste se ocitl v mé situaci. Člověk přece nemůže přihlížet k tomu, jak se mu všechny naděje a všechny plány na poslední chvíli hroutí, a nevyvinout žádné úsilí, aby tomu zabránil. Nepřipadá mi, že by to bylo nedůstojné místo posledního odpočinku, když jsme ji uložili do rakve mezi předky jejího manžela, spočívající na půdě stále ještě posvěcené. Pokud jde o starodávné ostatky, které jsme vyňali, nemohli jsme je nechat jen tak na zemi v kryptě. Odnesli jsme je s Norlettem a v noci jsme je spálili v kotli ústředního topení. A to je všechno, pane Holmesi, ačkoli stále ještě nevím, jak jste mne vlastně donutil, abych vám to vyprávěl.“
Holmes seděl chvíli v hlubokém zamyšlení.
„Vaše líčení má jeden kaz, sire Roberte,“ řekl nakonec. „Vaše sázky na dostizích, a tedy vaše naděje do budoucna by nepozbyly platnosti, ani kdyby věřitelé zabavili váš majetek.“
„Kůň je součástí toho majetku. Co jim záleží na mých sázkách? Patrně by ho vůbec nepustili ke startu. Mým hlavním věřitelem je, žel bohu, můj úhlavní nepřítel, jistý Sam Brewer, darebák, kterého jsem byl kdysi nucen v Newmarketu zpráskat bičem. Domníváte se, že ten by připustil, abych se mohl zachránit?“
„Podívejte se, sire Roberte,“ řekl Holmes a povstal, „ta záležitost musí být ovšem ohlášena na policii. Mou povinností bylo vynést na světlo boží fakta, a tím jsem skončil. Není mým úkolem hodnotit, zda jste si počínal oprávněně z hlediska morálky a lidské slušnosti. Bude už k půlnoci, Watsone, a proto myslím, že bychom se měli navrátit do svého skromného útočiště.“
Jak je obecně známo, skončila tato podivuhodná příhoda šťastněji, než si sir Robert svým chováním zasloužil. Shoscombský Princ derby opravdu vyhrál, sportovní majitel vydělal na sázkách čistých osmdesát tisíc liber, věřitelé posečkali, dokud dostihy neskončily, a pak byly všechny dluhy splaceny a ještě zbylo dost, aby sir Robert mohl v životě zaujmout důstojné postavení. Jak policie, tak koroner zaujali shovívavé stanovisko a krom mírného napomenutí, že ohlásil úmrtí opožděně, vyvázl šťastný Princův majitel z těchto událostí nepošramocen, překonal úskalí na své životní dráze a otevřely se před ním vyhlídky na to, že dospěje k ctihodnému stáří.
Barvíř na penzi
Sherlock Holmes byl onoho rána v melancholické náladě a jevil sklon k filozofování. Jeho činorodá, praktická povaha prodělávala někdy takovou reakci.
„Viděl jste ho?“ zeptal se.
„Myslíte toho starého pána, který odsud vycházel?“
„Právě toho.“
„Jaký na vás udělal dojem?“
„Vypadal jako dojemně nemohoucí, zlomený člověk.“
„Správně, Watsone. Dojemně nemohoucí. Ale což není život vůbec dojemně nemohoucí? A případ toho člověka historií lidstva v malém? Dychtíme po něčem. Užuž toho dosáhneme. A co nám nakonec zůstane v ruce? Pouhý stín. Anebo ještě hůř – utrpení.“
„Je vaším klientem?“
„Snad bychom ho tak mohli označit. Poslali ho za mnou ze Scotland Yardu. Tak jako lékař občas pošle beznadějný případ za mastičkářem. Říkávají, že pacientovi pomoci nemohou, a ať to dopadne jak dopadne, rozhodně na tom nebude hůř.“
„Copak se stalo?“
Holmes zvedl ze stolu dost ušmouranou navštívenku. „Josiah Amberley. Tvrdí, že býval mladším společníkem firmy Brickfall a Amberley, potřeby pro malíře. Vidíte ta jména na plechovkách s barvami. Nahospodařil si slušné jměníčko, v jedenašedesáti odešel na odpočinek, koupil si v Lewishamu dům a usídlil se tam, aby po nepřetržité celoživotní dřině užíval klidu. Dalo se předpokládat, že má zajištěnou spokojenou budoucnost.“
„Ano, máte pravdu.“
Holmes přelétl zrakem údaje, které si poznamenal na zadní stranu obálky.
„Odešel na odpočinek v roce 1896, Watsone. Počátkem roku 1897 se oženil se ženou o dvacet let mladší a pěkná panička to byla, pokud jí fotografie nelichotí. Finanční zabezpečení, manželka, volný čas – očekával byste, že má před sebou pohodlnou přímou cestu. A vidíte, do dvou let je to zlomený, nešťastný člověk, jakého hned tak nenajdete.“
„Ale co se přihodilo?“
„Obehraná historka, Watsone. Zrádný přítel a nevěrná žena. Amberley má zřejmě v životě jediného koníčka, a tím jsou šachy. V Lewishamu žije v sousedství mladý lékař, který také hraje šachy. Poznamenal jsem si, že se jmenuje doktor Ray Ernest. Ernest přicházel často na návštěvu, a jak se dalo čekat, vyvinul se důvěrný vztah mezi ním a paní Amberleyovou. Musíte připustit, že náš nebohý klient se nehonosí zvlášť přitažlivým zevnějškem, i když třeba má krásnou duši. Páreček spolu minulý týden pláchl – a nikdo neví kam. A co víc – nevěrná manželka si jako příruční zavazadlo vzala s sebou přenosnou pokladnu starého pána s většinou jeho celoživotních úspor. Dokážeme dámu najít? Zachráníme mu peníze? Problém, který tu vznikl, je všední, ale pro Josiaha Amberleyho má životní důležitost.“
„Co v té věci uděláte?“
„Otázka čirou náhodou zní: co v té věci uděláte vy, drahý Watsone – pokud budete laskavě ochoten za mne suplovat. Víte, že jsem zaneprázdněn tím případem dvou koptických patriarchů, který má dnes dospět k rozuzlení. Nemám čas vypravit se do Lewishamu, a přitom údaje získané na místě jsou zvlášť důležité. Starý pán naléhal, abych přijel, ale já jsem mu vysvětlil, co mi v tom brání. Je ochoten přijmout zástupce.“
„Milerád vám vyhovím,“ odvětil jsem. „Nevím sice, v čem bych tam mohl být co platný, ale jsem hotov udělat, co je v mých silách.“ A tak se stalo, že jsem se jednoho letního odpoledne vypravil do Lewishamu: netušil jsem přitom, že případ, jemuž se věnuji, bude do týdne dychtivě přetřásán po celé Anglii.
Vrátil jsem se do Baker Street, abych podal zprávu o své misi, až pozdě večer. Holmesova vyzáblá postava spočívala v hlubokém křesle: od jeho lulky se zvolna odvíjely kroužky štiplavého kouře a víčka sklesla na oči tak líně, že to až mohlo vzbuzovat dojem, jako by podřimoval, kdyby se při každé odmlce nebo sporném místě v mém vyprávění nebyla pozvedla a pár šedých očí, pronikavých jako rapír, mne nebyl proklál pátravým pohledem.
„Vila pana Josiaha Amberleyho se jmenuje Zátiší,“ vykládal jsem. „Předpokládám, že by vzbudila váš zájem, Holmesi. Vypadá jako mohovitý držgrešle, který se ocitl ve společnosti pod svou úroveň. Znáte přece tu čtvrť, ty monotónní řady cihlových stavení, ty únavné předměstské ulice. A přímo uprostřed toho všeho jako ostrůvek, jako výspa tradiční kultury a pohodlí, stojí tenhle starý dům, obklopený vysokou zdí, do níž se opírá slunce, zdí žíhanou lišejníkem a korunovanou mechem, takovou zdí, která –“
„Vynechte tu poezii, Watsone,“ řekl Holmes přísně. „Pochopil jsem, že jde o vysokou cihlovou zeď.“
„Správně. Nemohl jsem vědět, který z těch domů je Zátiší, a tak jsem se zeptal člověka, který lelkoval a pokuřoval na ulici. Zmiňuji se o něm z jistého důvodu. Byl to vysoký, černovlasý muž s mocným knírem a vypadal jako voják. Přitakal na můj dotaz a prohlédl si mne zvláštním tázavým pohledem, který jsem si později připomněl.
Sotva jsem vstoupil brankou, už vidím, že mi pan Amberley přichází od domu vstříc. Zahlédl jsem ho ráno jen zběžně, ale udělal na mne dojem divného člověka, a když jsem ho teď viděl na denním světle, připadal mi ještě výstřednější.“