Milý Watsone,
chci si objasnit několik bodů v souvislosti s panem Josiahem Amberleym. Až tak učiním, budeme moci případ pustit s hlavy – anebo také ne. Rád bych Vás požádal, abyste byl k disposici kolem třetí hodiny, není totiž vyloučeno, že bych Vás mohl potřebovat.
Celý den jsem Holmese nezahlédl, ale v uvedenou hodinu se vrátil, vážný, zamyšlený a uzavřený. V takových chvílích bývalo nejmoudřejší nijak ho nerušit.
„Byl tu Amberley?“
„Ne.“
„Hm! Očekávám ho.“
A ve svém očekávání nebyl zklamán, neboť za chvíli se starý pán dostavil a na jeho strohém obličeji se zračila ustaranost a údiv.
„Přišel mi telegram, pane Holmesi. Vůbec tomu nerozumím.“ Předal mu jej a Holmes četl nahlas:
Přijeďte okamžitě, velmi důležité. Mohu poskytnout informace ohledně Vašeho nedávného maléru.
„Odesláno ve 14.10 z Little Purlingtonu,“ řekl Holmes. ‚Little Purlington leží v Essexu, tuším, že nedaleko Frintonu. Rozjedete se tam ovšem neprodleně. Zpráva pochází od odpovědné osoby: místního vikáře. Kdepak mám Crockforda? Ano, tady je: J. C. Elman, magister theologiae, farnost Moosmoor cum Little Purlington.‘ Vyhledejte vlakové spojení, Watsone.“
„Jeden vlak odjíždí v 17.00 z nádraží v Liverpool Street.“
„Výborně. Měl byste pána doprovodit, Watsone. Možná že bude potřebovat pomoc nebo radu. Jeho případ zřejmě spěje k rozuzlení.“
Avšak náš klient nejevil velkou chuť někam se vypravit.
„To je přece jasný nesmysl, pane Holmesi,“ řekl. „Co může ten člověk vědět o tom, co se přihodilo? Zbytečně bychom plýtvali časem i penězi.“
„Neposílal by vám telegram, kdyby něco nevěděl. Zatelegrafujte mu obratem, že přijedete.“
„Já nikam nepojedu.“
Holmes se zatvářil, jak nejpřísněji uměl.
„To by v očích policie i v očích mých vzbudilo velice podivný dojem, pane Amberleyi, kdybyste odmítl ověřit si tak závažnou stopu, která se tu nabízí. Byli bychom nuceni dospět k závěru, že to s tím vyšetřováním nemyslíte vážně.“
Tato možnost našeho klienta zřejmě dočista vyděsila.
„Ale ovšemže se tam rozjedu, když se na to díváte z takového hlediska,“ řekl. „Na první pohled mi připadalo vyloučené, že by tenhle farář mohl něco vědět, ale když myslíte –“
„Myslím,“ prohlásil Holmes důrazně, a tak jsme se vypravili na cestu. Holmes mne vzal stranou, než jsme opustili byt, a dal mi radu, z níž vysvítalo, jakou důležitost té věci přikládá. „Ať už se stane, co stane, dohlédněte na to, aby opravdu odjel,“ řekl. „Kdyby vám utekl nebo se vrátil, běžte k nejbližšímu telefonu a dejte mi vzkázat jediné slovo: prchl. Zařídím tady, aby mi je předali tam, kde budu.“
Dostat se do Little Purlingtonu není tak lehko, neboť leží na vedlejší trati. Nevzpomínám na tu cestu rád, protože bylo horko, lokálka pomalu kodrcala a můj společník nasupeně mlčel, až na občasné sarkastické poznámky, týkající se zbytečnosti našeho úsilí. Když jsme konečně vystoupili na malé zastávce, museli jsme ještě ujet dvě míle, než jsme přibyli na faru, kde nás přijal statný, důstojný, trochu pompézní vikář ve své pracovně. Před sebou měl náš telegram.
„Nu, pánové, čím vám mohu sloužit?“ zeptal se.
„Přijeli jsme na základě vašeho telegramu,“ vysvětloval jsem.
„Mého telegramu? Já žádný telegram neposílal.“
„Myslím telegram, který jste poslal panu Josiahu Amberleymu ohledně jeho manželky a jeho peněz.“
„Pokud to má být nějaký žert, pane, považuji to za žert krajně nevhodný,“ rozzlobil se vikář. „O pánovi toho jména jsem v životě neslyšel a žádný telegram jsem nikomu neposílal.“
Hleděli jsme na sebe s panem Amberleym nechápavě.
„Možná že došlo k nějakému omylu,“ řekl jsem, „nejsou tu třeba dvě fary? Zde je ten telegram, podpis zní Elman a datován je na faře.“
„Je tu pouze jedna fara, pane, a pouze jeden vikář, a tento telegram je do nebe volající podvod, který bude muset vyšetřit policie. Zatím nevidím důvod, proč bychom v tomto rozhovoru pokračovali.“
A tak jsme se s panem Amberleym ocitli na silnici ve vísce, která jistě patřila k nejprimitivnějším v celé Anglii. Zamířili jsme k poštovnímu úřadu, ale tam bylo již zavřeno. V nádražním hostinci však měli telefon, a tak jsem se spojil s Holmesem, jehož výsledek naší cesty rovněž překvapil.
„To je velice zvláštní!“ řekl vzdálený hlas. „Velice pozoruhodné! Obávám se, milý Watsone, že dnes večer už nebudete mít spojení. Odsoudil jsem vás bezděčně k hrůzám venkovské hospody. Máte tam však přírodu, Watsone – přírodu a Josiaha Amberleyho – můžete být s oběma v úzkém spojení.“ Zaslechl jsem, jak se suše zasmál, když pokládal sluchátko.
Brzy se ukázalo, že můj společník nemá pověst lakomce nezaslouženě. Hudroval nad zbytečným vydáním a cestou, trval na tom, že pojedeme třetí třídou, a teď spustil lamentace nad účtem z hostince. Když jsme nazítří dopoledne přibyli do Londýna, bývalo by těžké určit, kdo z nás dvou má horší náladu.
„Měli bychom se cestou zastavit v Baker Street,“ řekl jsem. „Možná že pro nás pan Holmes má nějaké nové příkazy.“
„Budou-li mít takovou cenu jako ty předešlé, můžeme se bez nich obejít,“ ušklíbl se Amberley zlomyslně. Přesto mi však dělal společnost i nadále. Oznámil jsem už předem Holmesovi telegramem dobu našeho příjezdu, ale našli jsme tam vzkaz, že je v Lewishamu a že nás tam očekává. To nás překvapilo, ale ještě více nás překvapilo, že v obývacím pokoji našeho klienta není sám. Seděl tam s ním energický, nepohnutě se tvářící černovlasý muž s našedlými brýlemi proti slunci a velkou zednářskou jehlicí v kravatě.
„Tohle je můj přítel pan Barker,“ řekl Holmes. „Zajímá se rovněž o váš případ, pane Amberleyi, ale pracujeme nezávisle na sobě. Chceme vám však oba položit stejnou otázku.“
Pan Amberley se ztěžka posadil. Vycítil hrozící nebezpečí. Vyčetl jsem to z jeho zpozornělých očí i z jeho rozechvění.
„Nač se mne chcete zeptat, pane Holmesi?“
„Jen na jedno: Kam jste odklidil mrtvá těla?“
Stařec chraptivě vykřikl. Vyskočil a zašermoval ve vzduchu kostnatýma rukama, podobnýma pařátům. S otevřenými ústy vypadal na okamžik jako nějaký strašidelný dravec. Jako v záblesku jsme zahlédli skutečného Josiaha Amberleyho, démona s duší stejně znetvořenou, jako měl tělo. Když sklesl opět na židli, přitiskl si ruce ke rtům, jako by chtěl ztlumit zakašlání. Holmes mu skočil na krk jako tygr a zkroutil mu obličej k zemi. Z lapajících rtů vypadla bílá tabletka.
„Žádné úhybné kličky, Amberleyi. Všechno se stane podle práva a pořádku. Co o tom soudíte, Barkere?“
„Mám venku drožku,“ poznamenal náš nemluvný společník.
„Na policejní stanici je to jen pár set metrů. Pojedeme spolu. Vy tu můžete zůstat, Watsone. Vrátím se nejdéle za půl hodiny.“
Starý barvíř měl ve svých statných ramenou sílu jako lev, ale byl bezmocný v rukou dvou zkušených detektivních borců. Svíjel se a vzpěčoval, když ho vlekli k čekající drožce, a já pak zůstal sám na stráži v neblahém domě. Holmes se však vrátil ještě dřív, než určil, doprovázen bystrým mladým policejním inspektorem.