„Nechal jsem na Barkerovi, aby vyřídil formality,“ řekl Holmes. „Vy jste Barkera dosud neznal, Watsone. To je můj nenáviděný konkurent ze surreyského břehu Temže. Když jste se zmínil o vysokém černovlasém muži, nebylo pro mne těžké si domyslet, o koho jde. Má na kontě několik záslužných případů, viďte, inspektore?“
„Rozhodně do některých zasáhl,“ odpověděl inspektor rezervovaně.
„Nedbá asi na formální postupy, podobně jako já. Víte, taková metoda bývá někdy užitečná. Kdybyste byl například právě teď varoval toho darebáka, jak je vaší povinností, že všechno, co řekne, může být použito proti němu, snad by se nebyl dal strhnout k počínání, které se prakticky rovná doznání.“
„Snad. Ale my stejně dosáhneme svého, pane Holmesi. Nemyslete si, že jsme si v tomto případě neutvořili svůj názor a že bychom byli pachatele nedopadli. Nesmíte se na nás zlobit, ale zajídá se nám, když se do toho vložíte metodami, jichž my nesmíme používat, a pak nás oloupíte o všechno uznání.“
„K takové loupeži nedojde, MacKinnone. Ujišťuji vás, že od této chvíle mizím ze scény, a co se Barkera týká, ten neučinil nic než to, co jsem mu řekl.“
Inspektor se zatvářil, jako by mu spadl kámen ze srdce.
„To je od vás velkorysé, pane Holmesi. Chvála ani výčitky pro vás mnoho neznamenají, ale u nás je to něco jiného, když novináři začnou klást otázky.“
„Zajisté. Je však velice pravděpodobné, že budou klást otázky v každém případě, a proto by bylo prozíravé, připravit si odpovědi. Co řeknete například, až se některý chytrý a podnikavý reportér zeptá, které konkrétní okolnosti ve vás nejprve vzbudily podezření a potom vám umožnily se přesvědčit, co se skutečně udalo?“
Inspektor se zatvářil nejistě.
„Soudím, že jsme ještě k žádným konkrétním důkazům nedospěli, pane Holmesi. Říkáte, že zatčený se v přítomnosti tří svědků prakticky přiznal k vraždě své ženy a jejího milence tím, že se pokusil spáchat sebevraždu. Jaké jiné důkazy máte?“
„Zařídil jste domovní prohlídku?“
„Tři konstáblové už jsou na cestě.“
„Pak jistě brzy odhalíte nejpádnější důkaz. Mrtvá těla nemohou být daleko. Zkuste to ve sklepení a na zahradě. Nemůže dlouho trvat, než vykopete pravděpodobná místa. Tenhle dům je starší než vodovodní potrubí. Musí tu někde být nepoužívaná studna. Zkuste štěstí tam.“
„Ale jak jste na to přišel a jak byl zločin spáchán?“
„Ukáži vám nejprve, jak byl spáchán, a pak vám poskytnu vysvětlení, na něž máte právo, a ještě víc zde můj přítel, který tak trpělivě snášel všechny nepříjemnosti a prokázal mi během vyšetřování neocenitelné služby. Nejprve bych vás však seznámil s mentalitou toho člověka. Je velmi neobvyklá – a to do té míry, že podle mého názoru Amberley skončí spíše v ústavu v Broadmooru než na šibenici. Uvažuje převážně způsobem, jaký si člověk častěji spojuje s představou středověkého Itala než dnešního Brita. Je to člověk malicherný a lakomý, který svou skoupostí manželce tak ztrpčoval život, že ochotně padla do náruče prvnímu dobrodruhovi. Ten se objevil na scéně v podobě onoho doktorského šachisty. Amberley vyniká v šachu – což napovídá, že má mozek schopný důmyslných kombinací. Jako všichni lakomci je i on žárlivý a jeho žárlivost přerostla do šílené mánie. Pojal podezření, ať už oprávněné či ne, že ho klamou. Byl odhodlán se pomstít, a pomstu schystal s ďábelskou mazaností. Pojďte sem!“
Holmes nás vedl chodbou s takovou jistotou, jako by v tom domě bydlel, a zastavil se u dveří nedobytné pokladnice.
„Fuj! Jak hrozně ta barva páchne!“ zvolal inspektor.
„To byla naše první stopa,“ řekl Holmes. „Vděčím za ni pozorování doktora Watsona, ačkoli on sám z něho nedokázal vyvodit žádné důsledky. Mne to však uvedlo na cestu k rozuzlení. Proč ten člověk za těchto okolností plní svůj dům tak pronikavým zápachem? Očividně proto, aby přehlušil nějaký jiný pach, který se snaží sprovodit ze světa – nějaký kompromitující pach, který by mohl vyvolat podezření. Pak jsem se zamyslel nad místností, kterou tady vidíte – železné dveře i okenice: hermeticky uzavřená místnost. Spojíme-li tyto dvě skutečnosti, kam dospějeme? To jsem mohl stanovit pouze důkladnou prohlídkou domu. Byl jsem si už jist, že jde o vážný případ, neboť jsem se předtím seznámil s doklady o tržbě v pokladně divadla na Haymarketu – i zde trefil doktor Watson do černého – a zjistil jsem, že ani číslo třicet v řadě B na druhém balkóně, ani třicet dva nebylo ten večer prodáno. Amberley tedy nebyl v divadle a jeho alibi se rozpadlo. Udělal velkou chybu, když připustil, aby si můj lstivý přítel zapamatoval číslo vstupenky, kterou koupil pro manželku. Nyní vyvstal problém, jak získat možnost prohlédnout si dům. Poslal jsem svého člověka do nejzastrčenější vesnice, která mne napadla, a přivolal tam svého klienta v takovém čase, že se už nemohl týž večer vrátit. Aby se to nijak nezvrtlo, provázel ho doktor Watson. Jméno toho dobrého vikáře jsem ovšem našel v Crockfordovi. Vysvětluji to dost jasně?“
„Mistrný postup,“ řekl inspektor obdivně.
„Jelikož jsem se nemusel obávat vyrušení, vloupal jsem se do domu. Povolání lupiče se mi vždy jevilo jako moje druhá možná životní volba; kdybych se pro ně byl rozhodl, nepochybně bych v něm byl vynikl. Pohleďte, co jsem zjistil. Vidíte tu rouru od plynu, která běží zde podél lišty? Dobrá. Mezi stěnami se zvedá ke stropu a tady v rohu je kohoutek. Roura ústí do nedobytné místnosti a končí v té sádrové růži uprostřed štukatury na stropě. Ústí je doširoka otevřené. Stačí otočit zvenčí kohoutkem a místnost může být kdykoli zaplavena plynem. Pokud by byly dveře a okenice zavřeny a kohoutek otevřen naplno, soudím, že kdokoli uzavřený v této malé místnosti musel do dvou minut ztratit vědomí. Jakou ďábelskou fintou je sem nalákal, to nevím, ale jakmile se ocitli za zavřenými dveřmi, byli mu vydáni na milost a nemilost.“
Inspektor si se zájmem prohlížel rouru. „Jeden z našich lidí se zmínil o tom, že tu cítil plyn,“ řekl, „ale to byly dveře a okna dokořán a páchla tu barva – aspoň něco stačil už natřít. Vypověděl, že s tím začal předešlého dne. A co bylo dál, pane Holmesi?“
„Nu, pak došlo k příhodě, kterou jsem neočekával. Vyklouzl jsem oknem špižírny do ranního šera, a vtom jsem ucítil, jak mne čísi ruka popadla za límec a nějaký hlas se zeptaclass="underline" „Tak co, ty lumpe, copak jsi tam prováděl?“ Když se mi podařilo otočit hlavu, pohlédl jsem do našedlých brýlí svého přítele a konkurenta pana Barkera. Toto zvláštní setkání nás oba rozesmálo. Vyrozuměl jsem, že ho příbuzní doktora Raye Ernsta pověřili přešetřením případu a on rovněž dospěl k závěru, že došlo k zločinu. Nespustil několik dní dům z očí a mezi návštěvníky vzbudila jeho pozornost osoba doktora Watsona. Neměl důvod Watsona zadržet, ale když zahlédl, jak kdosi leze z okna ve spíži, ztratil trpělivost. Řekl jsem mu ovšem, jak se věci mají, a pak jsme na případu spolupracovali.“
„Proč jemu? Proč ne nám?“
„Protože jsem měl na mysli ten malý experiment, který se tak obdivuhodně zdařil. Obával jsem se, že vy byste nezašli tak daleko.“
Inspektor se usmál.
„Možná že ne. Pokud jsem vám dobře rozuměl, slibujete tedy, pane Holmesi, že se od této chvíle případu zříkáte a že nám všechny své výsledky předáváte.“
„Zajisté, to bývá vždy mým zvykem.“