„Je to věrný přítel a ohleduplný kavalír,“ řekl Holmes a pohybem ruky mne zadržel. „Spokojme se s tím teď i do budoucna.“
„Nevím, jakým způsobem bylo kompromitujícího deníku použito. Snad se toho ujal sir James. Anebo – a to je pravděpodobnější – byl tak nesnadný úkol svěřen otci mladé dámy. Ať tak či onak, žádoucího výsledku bylo dosaženo. O tři dny později se v Morning Postu objevila krátká zprávička, že zasnoubení barona Adelberta Grunera a slečny Violet de Mervillové bylo zrušeno. V témž čísle byla také zpráva o prvním policejním a soudním výslechu při přelíčení proti slečně Kitty Winterové, obviněné z vážného ublížení na těle vitriolem. Při soudu vyšlo najevo tolik polehčujících okolností, že byla odsouzena, jak si čtenáři jistě vzpomenou, k nejnižšímu možnému trestu. Sherlocku Holmesovi hrozilo obvinění z vloupání, ale pokud konečný cíl zůstává chvályhodný a viník je dostatečně proslulý, i přísné britské zákony se projeví jako lidské a pružné. Přítel ještě nezasedl na lavici obžalovaných.
Voják bílý jako stěna
Přítel Watson zřídkakdy dostane nějaký nápad, ale když se tak stane, tvrdošíjně na něm lpí. Už dlouhý čas na mne naléhá, abych některé své zážitky zapsal sám. Snad jsem si toto pronásledování vysloužil, jelikož jsem si často našel důvod mu vytknout, že líčí události příliš povrchně, a obviňoval jsem ho, že se podřizuje líbivému vkusu, namísto aby se přísně přidržoval fakt a čísel „Zkuste to sám, Holmesi,“ odpovídal; a já nyní doznávám, že od chvíle, kdy jsem vzal pero do ruky, začínám nahlížet, že průběh událostí je třeba popsat čtenáři takovým způsobem, aby ho zaujal. Následující případ k tomu má všechny předpoklady, jelikož patří k nejpodivuhodnějším exemplářům mé sbírky, třebaže Watson si jej náhodou do svých análů nezaznamenal. A když už padla zmínka o mém starém příteli a životopisci, využiji příležitosti, abych čtenáře ujistil, že se nezatěžuji přítomností společníka při svých všelijakých výzkumných výpravách ani ze sentimentality, ani z rozmaru, ale proto, že Watson má jisté pozoruhodné osobní vlastnosti, jimž ve své skromnosti nevěnuje pozornost, zatímco přehnaně vychvaluje mé vlastní výkony. Důvěrník, který předvídá vaše dedukce i vaše budoucí počínání, je vždycky nebezpečný, zatímco ten, jenž další vývoj přijímá pokaždé s neochvějným úžasem a pro něhož je budoucnost vždy zavřená kniha, takový je vskutku ideálním pomocníkem.
Zjišťuji, že to bylo v lednu 1903, krátce poté, co skončila burská válka, kdy mne vyhledal jistý pan James M. Dodd, takový vysoký, svěží, opálený, urostlý Brit. Milý Watson mně v té době dal vale, neboť se oženiclass="underline" pokud si vzpomínám, bylo to poprvé a naposledy během našeho přátelství, kdy dal sobecky přednost vlastním zájmům. Byl jsem sám.
Sedávám obvykle zády k oknu a návštěvníkům nabídnu protější křeslo, aby jim světlo dopadalo do tváře. Pan James M. Dodd se zdál poněkud na rozpacích, jak začít. Nepokusil jsem se mu pomoci, neboť mlčení mi poskytovalo víc času, abych si ho prohlédl. Ze zkušenosti vím, že bývá užitečné udělat na klienta dojem, a tak jsem mu sdělil některé závěry svého pozorování.
„Vidím, že přijíždíte z Jižní Afriky, pane Dodde.“
„Máte pravdu,“ odvětil trochu překvapeně.
„Královská kavalerie, tuším.“
„Správně.“
„A bezpochyby middlesexský pluk.“
„Je to tak. Pane Holmesi, vy umíte čarovat.“
Musel jsem se usmát nad jeho úžasem.
„Když ke mně vejde pán mužného zjevu, snědý ve tváři tak, jak by se na anglickém slunci nikdy neopálil, s kapesníkem v rukávu namísto v kapse, není těžké ho zařadit. Nosíte bradku, což ukazuje, že nejste voják z povolání. Máte držení zkušeného jezdce. A pokud jde o ten Middlesex: vaše navštívenka mi prozradila, že jste burzovní makléř ze Throgmorton Street. Ke kterému jinému pluku byste se mohl hlásit?“
„Vám nic neujde.“
„Nevidím o nic víc než vy, ale naučil jsem se vnímat, co vidím. Nepřišel jste mne však dnes dopoledne navštívit proto, abychom si podebatovali o pozorovacích schopnostech. Copak se to přihodilo na panství Tuxbury Old Park?“
„Pane Holmesi –!“
„Drahý pane, na tom přece není nic tajuplného. Poslal jste mi dopis s tímto záhlavím, a jelikož jste se velice naléhavě dožadoval, abych vás přijal, je jasné, že se nečekaně přihodilo cosi závažného.“
„To je pravda. Ale psal jsem ten dopis odpoledne, a od té doby se toho přihodilo ještě mnoho. Kdyby mne nebyl plukovník Emsworth vyhodil –“
„On vás vyhodil!“
„Prakticky ano. Plukovník Emsworth je nerudný a zlostný člověk. Svého času býval v armádě postrachem všech podřízených, a tehdy se pro pádné slovo nechodilo daleko. Nechal jsem si to všechno od plukovníka líbit jen kvůli Godfreyovi.“
Zapálil jsem si dýmku a opřel se v křesle dozadu.
„Snad abyste mi vysvětlil, o čem to mluvíte.“
Můj klient se zlomyslně zazubil.
„Nabyl jsem dojmu, že víte všechno i bez vysvětlování,“ řekl. „Ale seznámím vás s fakty, jelikož ve vás skládám naději, že mi dokážete objasnit, co to všechno znamená. Probděl jsem celou noc a lámal si tím hlavu, ale čím víc o tom přemítám, tím nepochopitelnější se mi to všechno zdá.
Když jsem se dal k vojsku v lednu 1901 – právě před dvěma roky – nastoupil u stejné švadrony mladý Godfrey Emsworth. Je to jediný syn plukovníka Emsworthe – starý Emsworth je nositelem Viktoriina kříže z krymských válek – koluje v něm vojácká krev a není tudíž divu, že se přihlásil jako dobrovolník. V celém regimentu nebylo nad něho. Spřátelili jsme se, jako se spřátelíte jen tenkrát, když žijete stejným životem a sdílíte stejné radosti i strasti. Byl to můj druh – a to znamená v armádě hodně. Prožívali jsme společně dobré i zlé celý ten rok, kdy se tvrdě bojovalo. A pak zasáhla Godfreye střela z kulovnice na slony při bojích u Diamantové hory nedaleko Pretorie. Napsal mi jednou z nemocnice v Kapském Městě a podruhé ze Southamptonu. A od té doby se neozval ani slůvkem – ani slůvkem, pane Holmesi, za celého půl roku a ještě déle, a přitom jsme byli nejlepší kamarádi!
Nu a pak válka skončila, všichni jsme se vrátili a já napsal jeho otci, kde je Godfrey. Žádná odpověď. Nějaký čas jsem vyčkával a pak jsem napsal znovu. Tentokrát přišla odpověd, stručná a nerudná. Godfrey prý odjel na cestu kolem světa a pravděpodobně se vrátí až po roce. Nic víc.
Já se tím ale nemohl spokojit. Všechno mi to připadalo tak zatroleně nelogické. Godfrey je dobrosrdečný chlapec a tohle by kamarádovi neudělal. Navíc jsem věděl, že má zdědit značné jmění a že s otcem nikdy příliš dobře nevycházel. Plukovník je starý tyran a Godfrey má příliš prudkou krev, aby si dal líbit nějaké poručníkování. Ne, nemohl jsem se s tím spokojit a umínil jsem si, že se dostanu věci na kloub. Potřeboval jsem si však vyřídit některé vlastní záležitosti – není divu, byl jsem dva roky pryč – a tak jsem se mohl Godfreyho případu věnovat až tento týden. Ale když už jsem se toho podjal, hodlám nechat všeho ostatního, dokud se nedopátrám pravdy.“
Pan James M. Dodd patřil zjevně k lidem, které je moudřejší mít za přátele než nepřátele. Jeho modré oči hleděly přísně a hranatá brada se při těch slovech odhodlaně vysunula.
„A co jste tedy učinil?“ zeptal jsem se.