„Předně jsem se rozjel do jeho rodiště, což je panství Tuxbury Old Park u Bedfordu, abych se přesvědčil na vlastní oči, jak se věci mají. Napsal jsem proto jeho matce – netoužil jsem po další zkušenosti se starým Emsworthem, tím skrblíkem popudlivým – a zaútočil jsem přímo: bývali jsme s Godfreyem kamarádi, mohl bych jí vyprávět leccos zajímavého o našich společných zážitcích, budu projíždět těmi končinami, a kdyby nic nenamítala, atd. V odpověď jsem dostal velmi přívětivý dopis s pozváním, abych se zdržel na noc. Proto jsem se tam v pondělí rozjel.
Tuxbury Old Hall leží na samotě – pět mil od nejbližšího obydlí. Na železniční stanici nebyl žádný povoz, a tak jsem se musel vydat s kufříkem v ruce pěšky, a než jsem dospěl na místo, už se smrákalo. Je to velká prostorná rezidence, obklopená rozlehlým parkem. Soudil bych, že se tu prolínají různá období a stavitelské slohy; počínaje zpola zachovanými trámy v alžbětinských základech až k viktoriánskému sloupořadí. Uvnitř je to samé dřevěné táflování, goblény a zašlé staré obrazy, zkrátka dům plný temných zákoutí a tajuplností. Mají lokaje jménem Ralph, který mi připadal stejně starý jako sám dům, a jeho žena byla možná ještě starší. Bývala Godfreymu chůvou, a vřeleji než na ni vzpomínal snad jen na matku, takže mi byla milá přes svůj zvláštní zevnějšek. I matka se mi zamlouvala – je to taková malá bílá lidská myška. Jedině proti plukovníkovi jsem měl výhrady.
Chytli jsme se trochu do křížku hned na začátku a byl bych se asi sebral a vrátil rovnou pěšky na nádraží, kdybych nebyl měl pocit, že by mu to tak nejlépe vyhovovalo. Lokaj mne uvedl přímo k němu do pracovny, a tak jsem ho poznal osobně: rozložitý, nahrbený muž snědé pleti, s ježatými prošedivělými vousy, usazený za přeplněným psacím stolem. Nos protkaný rudými žilkami mu trčel z tváře jako supovi zobák a dvě zlostné oči na mne svítily zpod košatého obočí. Pochopil jsem teď, proč se Godfrey tak zřídkakdy zmiňoval o otci.
‚Vážený pane,‘ řekl chraptivým hlasem, ‚zajímal by mne pravý účel vaší návštěvy.‘
Odvětil jsem, že jsem to vysvětlil v dopise jeho choti. ‚Ano, ano, píšete, že jste znával Godfreyho v Africe. To by ovšem mohl říci každý.‘ ‚Mám v kapse dopisy, které mi psal.‘ ‚Dovolte laskavě, abych se přesvědčil.‘ Přelétl zběžně pohledem oba dopisy, které jsem mu podal, a pak mi je hodil zpátky. ‚Nu a co si tedy přejete?‘
‚Míval jsem vašeho syna Godfreye upřímně rád, pane. Poutalo nás mnoho svazků a společných vzpomínek. Není tedy snad nic tak divného, že mne jeho náhlé odmlčení znepokojuje a že bych rád věděl, co se s ním stalo.‘
‚Pokud si vzpomínám, pane, vyměnili jsme si spolu dopisy a já vám sdělil, co se s ním stalo. Odjel na cestu kolem světa. Jeho zdraví utrpělo tím vším, co prožil v Africe, a dospěli jsme s manželkou k názoru, že si potřebuje důkladně odpočinout a změnit prostředí. Tlumočte laskavě toto vysvětlení všem dalším přátelům, kteří by snad v té věci projevili zájem.‘
‚Zajisté,‘ odvětil jsem..Byl byste tak laskav a sdělil mi, kterým parníkem a s jakou lodní společností vyplul a kdy opustil Anglii? Nepochybuji, že by ho dopis ode mne dostihl.‘
Tato žádost mého hostitele očividně uvedla do rozpaků i rozhněvala. Jeho husté obočí se sneslo až k očím, prsty zabubnovaly netrpělivě na stole. Nakonec ke mně vzhlédl, jako by při šachu zpozoroval soupeřův nebezpečný tah a rozhodoval se, jakým způsobem mu čelit.
‚Pane Dodde,‘ pravil, ‚mnozí lidé by vaši pekelnou tvrdošíjnost považovali za urážlivou a měli by dojem, že takové naléhání přechází v zatracenou drzost.‘
‚Musíte to všechno přičíst na vrub mé upřímné náklonnosti k vašemu synovi, pane.‘
‚Právě. Jen z toho důvodu jsem to dosud strpěl. Jsem však nucen vás požádat, abyste v dalším pátrání ustal. Každá rodina má své vlastní soukromé povědomí a řídí se vlastními podněty, které vždy nelze vysvětlovat cizím lidem, ať přicházejí s úmysly sebelépe míněnými. Moje paní touží vyposlechnout si něco o Godfreyově minulosti a vy jste s to jí o tom vyprávět, ale žádal bych vás, abyste se o přítomnost a budoucnost přestal zajímat. Takové pátrání by nikomu neposloužilo a nás by uvedlo do trapné a obtížné situace.‘
A tak jsem se ocitl ve slepé uličce, pane Holmesi. Takovou překážku jsem nedokázal překonat. Mohl jsem pouze předstírat, že se smiřuji s daným stavem věcí, ale v duchu jsem si přísahal, že neustanu, dokud se nevysvětlí, jaký osud potkal mého přítele. Večer probíhal nudně. Všichni tři jsme poklidně večeřeli v takové pochmurné staré jídelně s vybledlými tapetami. Paní domu se dychtivě vyptávala na syna, ale starý pán se tvářil zamračeně a melancholicky. Nudil jsem se s nimi tak, že jsem se omluvil, jakmile to jen slušnost dovolovala, a odebral jsem se do svého pokoje. Byla to velká poloprázdná místnost v přízemí, stejně neútulná jako celý dům, ale po roce na jihoafrické prérii není člověk na ubytování tak náročný, pane Holmesi. Rozhrnul jsem záclony a vyhlédl do zahrady, přičemž jsem si povšiml, že je krásná noc a půlměsíc jasně svítí. Pak jsem usedl k plápolajícímu ohni a ve světle lampy, která stála na stolku vedle mne, jsem se pokoušel rozptýlit se četbou románu. Vyrušil mne však starý Ralph, ten lokaj, když mi přinesl čerstvou zásobu uhlí.
‚Měl jsem obavy, aby vám nedošlo topivo, pane. Venku je krutý mráz a tyhle pokoje jsou studené.‘
Otálel s odchodem, až jsem se k němu otočil; stál proti mně a jeho stará vrásčitá tvář na mne dychtivě hleděla.
‚Nezlobte se, pane, ale nemohl jsem přeslechnout, co jste vyprávěl o mladém panu Godfreyovi u večeře. Víte, pane, moje žena ho odkojila, a tak by se dalo říci, že jsem jako jeho nevlastní otec. Není to snad tedy nic nepatřičného, že nás to zajímá. Říkáte, že se držel dobře, pane?‘
‚V celém regimentu nebylo statečnějšího muže. Jednou mne vysvobodil burským střelcům před nosem, a nebýt jeho, patrně bych tu dnes neseděl.‘
Starý lokaj si zamnul vyhublé ruce.
‚Ano, pane, ano, to je celý mladý pan Godfrey. Býval vždycky kurážný. V celém parku nestojí strom, aby se na něj nevyšplhal. Nic mu v tom nezabránilo. Byl to skvělý chlapec – ach, pane, a jaký to byl skvělý muž!‘
Vyskočil jsem.
‚Poslyšte!‘ zvolal jsem. ‚Říkáte, že byl. Mluvíte o něm jako o nebožtíkovi. Co znamenají všechny ty tajnosti? Co se stalo s Godfreyem Emsworthem?‘
Uchopil jsem starce za rameno, ale on přede mnou ustoupil.
‚Nerozumím vám, jak to myslíte, pane. Zeptejte se našeho pána na mladého pana Godfreye. On to ví. Já se do toho nesmím míchat.‘
Chtěl odejít, ale já mu svíral paži.
‚Heleďte,‘ řekl jsem. ‚Zodpovíte mi jednu otázku, než vás pustím, kdybych vás tu měl držet celou noc. Je Godfrey mrtev?‘
Nedokázal mi pohlédnout do očí. Byl jako zhypnotizovaný. Odpověď jsem na něm vynutil. Byla strašná a nečekaná.
‚Dej bože, aby byl!‘ zvolal, vytrhl se mi a vyběhl z pokoje.
Umíte si představit, pane Holmesi, že jsem se vrátil do křesla v ne právě nejpříjemnějším duševním rozpoložení. Usoudil jsem, že starcova slova připouštějí jen jeden výklad. Můj nebohý přítel se zřejmě zapletl do nějakého zločinného nebo přinejmenším opovrženíhodného počínání, které ohrozilo rodinnou čest. Přísný starý otec poslal syna někam pryč nebo jej skryl před světem, aby zabránil skandálu. Godfrey býval lehkovážný chlapík. Snadno podléhal cizímu vlivu. Bezpochyby upadl do špatné společnosti a ta ho strhla do zkázy. Je to žalostné, pokud se ukáže, že hádám správně, ale i v tom případě jsem pokládal za svou povinnost ho vypátrat a přesvědčit se, jestli bych mu nemohl nějak pomoci. Usilovně jsem o tom všem přemýšlel, až jsem pozvedl oči, a tu stál přede mnou Godfrey Emsworth.“