Posléze zdvihl se starý důstojník a řekclass="underline" “Děti, teď si prohlédneme tento ostrov, který jsme tu našli v moři, a před západem slunce se tady sejdeme, abychom se přeplavili na loď. V noci pak zdvihneme kotvy a pod ochranou boží poplujeme zpátky. Ty pak,” obrátil se k Luizovi, “máš-li tu něco, co je tvé a co chceš vzíti s sebou jako památku, přines to sem a počkej tu na nás před západem slunce.” Námořníci se tedy rozptýlili po pobřeží, a Dom Luiz se ubíral k divoščině chýši; čím dále tím více se loudal, staraje se v mysli, jak by divošce řekl, že musí odjeti pryč a opustiti ji. I na kámen si cestou sedl a uvažoval, že nemůže jen tak utéci beze vší vděčnosti, když s ní prožil deset let; vzpomněl si na vše, co mu kdy prokázala a jak ho živila a sloužila mu svým tělem i svou prací. Potom šel do jejího stanu, sedl si k ní a mluvil velmi mnoho a překotně, jako by ji tím chtěl přesvědčiti; vypravoval jí, že pro něj přijeli a že musí odplouti pro nutné záležitosti, jež si vymyslil ve velkém poctu. Pak ji vzal do náruče a děkoval jí za všechno, co mu prokázala, a sliboval, že se brzo vrátí, dokládaje se přísahami a dušováním. Když už dlouho mluvil, zpozoroval, že ona ho poslouchá bez rozumu a pochopení, a tu se velice rozmrzel, ztráceje trpělivost, a opakoval všechny důvody co nejnaléhavěji a dupal přitom nohou, jak byl netrpěliv. Náhle ho napadlo, že snad námořníci už odplouvají, nečekajíce na něho, i vyběhl uprostřed řeči z chýše a spěchal na břeh.
Ale nebylo tam ještě nikoho, a on si sedl, aby čekal, a tuze ho počala trápit myšlenka, že snad mu divoška dobře nerozuměla, že třeba neví, co jí řekl o tom, že musí odejeti; a to mu bylo tak hrozné, že najednou se rozběhl zpátky, aby jí ještě jednou všechno vyložil. Ale nevstoupil do její chýše, nýbrž díval se skulinou, co tam dělá. Viděl, že natrhala čerstvé trávy a vystlala jí jeho lože, chystajíc mu noc; viděl, jak rovnala pro něho ovoce, a poprvé si všimnul, že sama snědla špatné kusy, zakrslé nebo skvrnité, a pro něho vybrala nejkrásnější plody, samé veliké a neposkvrněné; a potom usedla nehybná jako soška a čekala na něj. Tu pochopil Dom Luiz zcela jasně, že musí ještě snísti přichystané ovoce, ulehnouti na připravené lože a ukončiti její čekání, než odjede.
Zatím zapadlo slunce a námořníci se sešli na břehu, aby odpluli; jen Dom Luiz scházel, a proto za ním volali: “Senhor, senhor!” Když nepřicházel, rozběhli se po kraji lesa, aby ho hledali, volajíce. Dva lodníci běželi zcela blízko něho a pořád volali, ale on se ukryl v houští a srdce mu v prsou tlouklo strachem, aby ho tam nenašli. Potom všechny hlasy utichly a nastala tma; šplounajíce vesly, odpluli lodníci na loď a litovali nahlas ztraceného trosečníka. Pak bylo zcela ticho, i vyšel Dom Luiz z houští a vrátil se do stanu; divoška tam seděla nehnutá a trpělivá; Dom Luiz snědl ovoce, ulehl na čerstvé lože a vzal ji k sobě, jež čekala.
Když se ráno rozbřeskovalo, Dom Luiz nespal a díval se dveřmi chýše ven, kde za stromy lesa bylo vidět jasné moře a po tom moři plula krásná loď směrem od ostrova. Divoška spala před ním, ale nebyla již pěkná jako před lety, nýbrž byla ošklivá a strašná; a slza za slzou kanuly na její ňadra, když Dom Luiz šeptem, aby to neslyšela, opakoval krásná slova podivné básně líčící žal touhy a marné, věčné prahnutí.
Potom loď zmizela za obzorem a Dom Luiz zůstal na tom ostrově, ale nepromluvil od té doby ani jediného slova po všechna leta, jež ještě prožil před smrtí.
ŽIVÝ PLAMEN
V jižním přístavním městě žil po delší dobu svého mládí jakýsi Manoel M. L. Zdálo se, že nic mu nebylo odepřeno k jeho spokojenosti; těšil se ze všeho, co mu poskytoval jeho mladý věk a rodné město, byl ve vážnosti u lidí, v lásce u žen i u svých přátel, a tak všichni, kdož ho znali, říkali o něm, že je šťastným člověkem. On sám však někdy pociťoval, že jeho život je jakýsi nedostatečný a že jeho štěstí je jen zdánlivé, takže v něm nalézal občas cosi jako nudu nebo tíhu, která skličovala jeho myšlenky melancholií. Snad byla to nespokojenost, že žije tak, jak právě žil, a ne tak, jak si vůbec nemohl vymysliti; nebo to bylo proto, že žil v přístavním městě, kde lidé dýchají ve vzduchu zlatý prach dalekých zemí, dívají se denně na modré moře vzbuzující touhu po dálných končinách a vždy mohou jediným krokem odtrhnouti se ode všeho a odejeti kamkoliv, kam se jim zlíbí. Ale snad si to vše Manoel ani neuvědomil, nýbrž cítil jen ztajený neklid a touhu, o které nevěděl, odkud přichází a jak by ji utišil.
A tak vyšel jednoho večera ven, aby se procházel po ulicích rodného města. Byla již temná noc, Manoel pak chodil sám a bez cíle, až přišel k přístavu a tam se zastavil nad vodou.
Voda tiše šplounala a od moře vál chladný vánek. Veliké lodi bez plachet se kymácely a třely se o sebe dřevěnými boky, až skřípaly. Uprostřed stála loď největší mezi všemi a kolem na vodě tančily člunky s rozžatými světly. Jak kdybych odejel do Indie, napadlo náhle Manoelovi; tak stál a díval se na temnou vodu a černé lodi. Kdybych odejel do Indie, řekl podruhé. Tu přistoupili k němu dva mužové, jeden fantasticky tlustý a druhý černoch. “Pane,” řekl onen tlustý, “viděl jste někdy vlaštovku nebo volavku, která by doletěla tak daleko, jako dopluje člověk s pomocí boží? Svět, pane, je složen čili sestaven z dálek a směrů. Tvá žena, tvůj soused i tvůj dům tě omrzí, tvé štěstí tě zklame a tvůj život se nevyvede; ale v cizích zemích nemá člověk ani ženy, ani souseda, ani domu; v dalekých zemích bydlíš mezi čtyřmi světovými stranami, a každý směr leží před tebou jako silnice, abys po ní šel. Tedy vyjdi ze svého vězení, člověče, vyskoč ze žaláře a zavři za sebou vrata; tu poznáš a pochválíš, jak zvláštní moci bylo k tomu potřebí, aby bylo stvořeno tolik mnoho směrů a aby byly udělány tak veliké dálky, a že to všechno dokazuje pravou všemohoucnost a divotvornou sílu boží, amen!” “Na konci každého směru,” řekl černoch, “jsou země nebo ostrovy, na kterých je všechno zcela jiné a daleko lepší než na jiných místech. Někde jsou krajiny tak krásné, že by v nich člověk na všechno zapomněl; a přece jinde jsou ještě mnohem krásnější země, a jinde ještě lepší než tyto, a nikde tomu nenajdeš konce.” “Jsou také takové případy,” řekl tlustý, “že se lidé v cizině usadí, zbohatnou nesmírně a stanou se tam třeba guvernéry či panovníky a užívají všech žen, které jsou v jejich zemi nebo na jejich ostrově. Někde jsou krajiny vůbec neobydlené od lidí i zvířat a není tam nic než boží svoboda; ale pravá svoboda není pro člověka na jednom místě, nýbrž na celém světě.” Zatímco tak mluvili, dívali se stále na onu loď připravenou k odjezdu; právě na ní rozvinovali plachty, skoro jako když pták rozevírá křídla, ale ještě nevzlétá. Vtom zazněl na palubě zvon a zvonil dlouho. I slézali oba mužové s nářkem a nadávkami do člunu a prosili Manoela: “Poručte nás do boží ochrany, urozenosti.” “Kam jedete?” ptal se Manoel. “Do pekla, urozenosti,” řekl bílý a odrazil nohou loďku. “Do obou Indií,” řekl černoch. “Jak kdybych jel s vámi,” vykřikl Manoel a skočil doprostřed člunu. Loďka se zatřásla, černoch prudce zavesloval a najednou narazili na bok lodní; a sotva vstoupili na palubu, veliký koráb se pohnul směrem k širému moři.