Tak přišel Manoel na loď a stal se po celý svůj život námořníkem.
Jejich cesta vedla přes Tunis, pak přes Egypt, Arábii i obě Indie; Manoel však nesetrval na žádném místě, a když se ta loď vracela do Evropy, vstoupil na jinou a plavil se zase dále. Střídala se roční počasí a léta a on se stále nevracel; přečkal záhubu různých lodí, smrt mnohých soudruhů, překonával různé nemoci, jako zimnici, horečky a nákazy z bahen nebo od hmyzu, léčil se také z různých ran, zatímco v jeho vlasti všichni věřili, že už dávno zhynul. Ale Manoel nikde nenabyl stálé spokojenosti nebo klidu, a nikde se neusadil, nýbrž raději se bídně živil, potuluje se po nejrůznějších zemích a vodách. Nikdy se nenasytil tohoto bludného života a jeho vášeň ho poháněla stále dál a zase na jiná místa, až byl již stár a úplně stráven tvrdostí svého těžkého života a neschopný, aby déle odolával smrti. Protože byl chudý a nikdo tuláka neosloví a nepozve do svého domu, ulehl Manoel na ulici, aby umřel; neměl však zajíti mezi kamením v prachu a dešti jako zvíře a ne člověk a byl dopraven do špitálu milosrdných bratří. Tam ležel ve velkém sále, a na tabulce nad jeho hlavou bylo napsáno jeho jméno a jméno nemoci, jíž mu bylo zemříti; ruce měl složeny na prsou a spal.
Když se pak probudil, přistoupil k němu mladý bratr duchovní a řekclass="underline" “Pane, kdo zle stůně, neví, co je mu souzeno: ale i zdravému je lépe, aby se vyzpovídal a očistil svou duši ode všeho nekalého. Chcete tedy kajícně se vyzpovídat a osvěžit svou duši sladkými svátostmi spásy?”
“Chci,” odpověděl mu Manoel, “jelikož všude, kde jsem byl, jsem rád užíval všech požitků a sladkostí, které by mne osvěžily.”
Tu spěchal zbožný bratr k jednomu knězi slavnému zpovědníku a vypravoval mu, že ve špitále leží jeden člověk povahou jako pohan a že nyní se snad chce obrátit a kajícně vyzpovídat.
I šel kněz ten k Manoelovi a oslovil ho přívětivě: “Milý synu, řekli mně, že hodiny tvé jsou sečteny a že jsi ochoten vylít svou duši před Pánem a složit mu úcty ze svých skutků.”
Nato počal Manoelovi velice výmluvně mluviti o zpovědi, jak je dobře, než opustíme život, přehlédnouti jej v celku a vypovědět důvěrně všechny své skutky, že Manoel upřímně zatoužil vyzpovídat se a prosil kněze, aby ho vyslechl.
“Dříve rozvaž všechny své skutky,” pravil kněz, “a dobře se na vše rozpomeň. Nevadí ti nemoc a jsi dosti při svých smyslech, abys nezapomněl na nic důležitého?” “Nikdy jsem neviděl svůj život tak jasně a úplně jako teď,” odpověděl Manoel.
Zpovědník se zaradoval nad jeho pokorou, řekl kolemstojícím, aby odešli, a usedl k Manoelovu loži, aby ho vyslechl; a Manoel se nato ptaclass="underline" “V jakém pořádku se mám zpovídat? Podle času, podle zemí nebo dle skutků?”
“Jak dovedeš,” řekl kněz, “ale nejraději podle skutků. Vidím, že jsi rozumný muž, a chválím tě pro tvou odevzdanost do vůle boží. Dobře je tomu, kdo bez výčitek a bázně se loučí se životem, aby nastoupil velikou cestu do lepšího světa.”
“Můj život,” odpověděl na to Manoel, “byl namáhavý, a proto těším se na dlouhé odpočinutí a spánek, a nebojím se hrobu, neboť je to lože bez moskytů, ani temnoty, neboť v ní není ani zlodějů, ani hadů. Nikdy už nebudu žít na tak blažených ostrovech a nikdy už neuslyším tak krásných zpěvů, jako jsem slyšel na svých cestách. Ale chci spát a snít o tom, co jsem miloval, a nikdy .nezapomenu na to vše, na nic z toho, co jsem kdy viděl.”
Nato se Manoel vzpřímil na lůžku a počal mluviti: “Je toho velice mnoho, co jsem zažil, a příběh mého života je tak dlouhý, že ani nevím, kde bych začal a jak bych nevynechal nic podstatného, ani nedovedu to vylíčit tak krásně, jak jsem to viděl a zažil. Jistěže člověk před smrtí je spravedliv k svému životu; proto se mi zdá všechno, co mne potkalo nebo co jsem dělal, stejně významné a důležité. Závažné je, jak jsem odešel z rodného města, a závažné je i to, že jsem se nikdy nevracel, nýbrž stále jsem setrvával v cizích krajinách, a že mne to ustavičně zase táhlo dále a že mne tato myšlenka neopustila nikdy a na žádném místě.
Jak bych ti mohl vypovědět to vše, co jsem ve světě potkal? Znám všechny přístavy světa i ostrovy a země, i národy, které v nich obývají; stačí mi jen, abych zavřel oči, a moje mysl je plna obrazů; nikdy nevymyslíš nic takového, jako jsou všechny písně světa, a tance, a polibky, nejrůznější města, podivné háje a květiny a moře a vše, z čeho svět ještě pozůstává. I všechny domorodé ženy chtěl bych chválit dle jejich barvy a dle sestrojení jejich těla a šatu i podle jejich očí a vůně a podle všeho, čím se od sebe rozlišují a v čem se jejich podstata shoduje. Prodělal jsem mnohé nemoci, jaké se vyskytují v různých pásmech světa, a často jsem byl také zajat, ale opět jsem unikl útěkem; ale i když jsem nebyl v zajetí a když jsem žil v nejkrásnějších krajinách a odpočíval pod palmami, přece mne moje touha a dychtivost vedly zase dále, abych se odtrhnul a spěchal do jiných končin a do nových dálek.”
“Námořníku,” pravil kněz, “neptám se tě, kde jsi byl a co jsi viděl, nýbrž jaké byly tvé skutky a co v tvém bludném životě bylo dobrého a zlého.”
“Mé skutky,” řekl Manoel, “byly různé podle zemí, ve kterých jsem žil; ale jistě jsem dělal všechno, k čemu jsem měl příležitost. Byl jsem někdy bohat, že jsem neznal konce své moci, a jindy jsem chodil nahý, nemaje ani hole, kterou bych zaplašil hada nebo zlé opice. Jindy však jsem užíval hole, abych jí tloukl otroky do neřádných zad a opíral se o ni, když se mně všichni lidé klaněli v bazáru i na ulici. Sám pak jsem sloužil většinu svého života a nosil jsem břemena jako velbloud.”
“To všechno,” řekl kněz netrpělivě, “je jistě zajímavé; ale nyní bůh káže, abys se zpovídal z těžkých hříchů, jako je vražda, násilí, lup nebo krádež; dále smilstvo, obžerství, lež a podvod; dále hry a klení, ubližování slabým, bezbožnost a nevěra; nejen skutky, nýbrž i řeči a myšlení proti zákonu a ctnosti.”
“Jistě i takové skutky jsem činil,” mluvil Manoel; “chceš-li to tak tuze vědět, tedy ti povím i to, že jsem zabíjel buď v obraně, nebo v útoku podle nejrůznějších pravidel a s velikou silou; co se pak týče smilstva, mohu ti popsat různé ženy na světě, z nichž každá se podobala nové krajině nebo novému ostrovu, na který vstupuješ z údivu a zvědavosti. To jsou jednotlivosti samy o sobě ovšem hodné vypravování a podivné, ale nyní se mi zdají méně důležitými; více se divím a více si vzpomínám, že jsem viděl tak veliké dálky, že jsem se jich hrozil jako propasti, a přece jsem se do nich vrhl s radostí a bez váhání.”
Tu vzdychl kněz a řekclass="underline" “Lituj raději svých hříchů, aby ti je bůh odpustil, než přijdeš k soudu.” Ale Manoel odpověděclass="underline" “Nelituji ničeho z toho, co jsem dělal; můj život byl jediný úmysl a nevím, co bylo vedle toho dobrého a zlého; myslím, že důležitější je to, že znám každý směr světa a že jsem plul po všech světových stranách, a cestou jsem viděl všechna moře i země. A není nade vše jiné důležité to, že jsem viděl tolik blažených i pustých končin a pořád jsem potkával nové země a zázraky a vzdálenosti?”