“Boj se poslední spravedlnosti!” zvolal kněz velmi hlasitě, popaden hněvem.
“Spravedlivé a slušné jest,” řekl mu Manoel, “měřiti můj život ne podle dobrého a zlého, ale podle dálek, které jsem prošel; ale ach, teď tu ležím na boku jako stržená loď a nemohu dále.”
“Jeď si tedy do pekla, sviňský námořníku,” vykřikl kněz, “nikdy ještě neviděl jsem člověka v poslední hodince tak zatvrzelého; nějaká strašná kletba musí na tobě ležet, že tak mluvíš.” To řekl a spěchal pryč.
“Jdi si, kněže,” volal za ním Manoel, “nevím už, co ode mne chceš.”
I odešel kněz a Manoel se obrátil ke zdi, aby spal. Tu se mu zdálo, že chodí po ulicích města, nevěda, proč a kam jde, až najednou se podivil, že stojí v přístavě nad vodou. Voda byla temná, tiše šuměla a oplachovala boky černých lodí, jež se zdály opuštěny. Jen jeden veliký koráb stál uprostřed nich a na jeho palubě se mihala červená světla jako před odplutím a kolem na vodě se točily člunky. Vedle Manoela stanuli dva muži a mluvili spolu hlasitě; ale Manoel marně napínal zrak, aby je poznal; rovněž nemohl ani slova zachytit z jejich hovoru, třebaže nemluvili cizí řečí. Zatímco tak hovořili, zazněl na palubě té lodi velký zvon a zvonil podivně a nesmírně dlouho. Tu slézali oba mužové neradi a s váháním do člunu a Manoel se jich ptaclass="underline" “Kam jedete?” Tu jeden z nich řekl a Manoel mu rozuměclass="underline" “Do pekla.” “Jak kdybych jel s vámi,” vykřikl Manoel a s vášnivou toužebností skočil doprostřed člunu; člun sblížil se náhle s korábem, voda a tma splynuly a také Manoel zanikl v té neskutečnosti a přízračnosti. Bratr, jenž seděl u jeho lůžka, věděl už chvíli, že Manoel je mrtev, a modlil se nad ním. Pak vstal a odešel, aby přinesl vodu k omývání mrtvoly a prostěradlo.
ZÁŘIVÉ HLUBINY
Překročit práh dálky, velké moře a přístavy za mořem plné lodí! Nevím, co mne stále nutkalo překročit břeh Evropy a proč celé období mého života plnilo se touhou po odjezdu. Myšlenka odjezdu zaměstnávala mne dlouho, až konečně jsem se rozhodl a vstoupil jsem na loď Oceanic plující ze Southamptonu do Ameriky. Dnes zborcen a rozražen leží Oceanic na dně mořském; ale tenkrát byla to ohromná loď o sedmi palubách, plovoucí rychlostí víc než dvaceti uzlů, o nosnosti padesáti tisíc tun. Na tři tisíce lidí plulo po ní v přepychu a bezpečí, a nikdo netušil, že by tato velikost a pýcha, jež zdála se nepotopitelná, mohla strašně zahynout.
Cestující patřili zčásti mezinárodní společnosti, která se tmelí potřebou zábavy. Byli tu lidé všech jazyků a nepovědomých úmyslů, jiní napínali síť obchodu mezi světy a jiní hledali nový břeh života jako já. Byly tam mladé ženy, jež zvyšovaly zájem; některé z nich smavé a zářící, oživené hudbou a štěstím; některé ležely útle na lenoškách, tyto mluvily hořkým. hlasem a dráždily očima všechny muže. Ještě krásnější byly ty, jež se zamyšleně dívaly na oceán, a jiné, které se růžově usmívaly mezi strachem a radostí, zpola nemocné závratí při pohledu na moře.
– Slunečné větry celé dny, celé dny zvlňují nekonečné, pohnuté, zázračné moře, a po něm se slavnostně vznáší veliká loď, cestou zvoní, houká a tryská barevnými světly, veliká loď, jaká ještě nikdy neplula.
– Zářivé hostiny přeplňují zlaté sály a na palubě hudba vrhá proud radosti mezi lidi, jásavé vlny skvělosti a vítězného pochodu na moři. Jaké opojení, kouzlo cest, z krásy na moři jaké opojení! Ale proč mne to vše nenasycuje, proč někdy, zvlášť někdy odcházím stranou?
– Pod komínem sedí černoch zpoceny žárem a olejem kotelny a zpívá. Lodníci volají, shora letí zvonkové signály, zmatek a kázeň služby se tu prudce směšuje a z hloubi stoupá žhavý, energický dech mechanismu. Každým okamžikem roste v nás pocit dálky a tlak rychlosti.
Proč mne toto vše nemůže nasytit? Zabloudil jsem dolů do podpalubí vystěhovalců a nahoru mezi plavce; mátl jsem se na bludišti schodů, jak složitá je tato loď, a vystoupil jsem na oddělenou část paluby, na které jsem dosud nebyl. Nevěděl jsem, co chci; lidé tu přecházeli a zakrývali mně mladou dívku, na kterou jsem se chtěl dívat. Vidět ji! Sedí sama s hlavou odvrácenou, truchlivost splývá po jejích šatech a vidím ještě její vlasy chvěti se větrem: Čemu se odevzdává? Jaké ticho plní její mysl, že sedí tak bez hnutí? Jaký cit urovnal ji v takovém klidu, v tom dlouhém a volném pohybu spočinutí, v pohybu, která se roní z duše široce rozevřené?
Často jsem myslil, která z žen je nejkrásnější a nejlepší; ale ačkoliv jsem se divil jejich kráse a dotýkaly se zvláštním vzrušením mého srdce, přece nikdy jsem nebyl uchvácen citem duše široce rozevřené. Nikdy nerozevřely se přede mnou takové oči jako tyto, na něž nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu, že se pro mne otevřely nesmírně dlouhým pohledem, věrným v okamžiku. Nezapomenu ani to, že zavřela oči, ale neodvrátila tváře, růžově zardělá. Růžový dech dechl na mne citem rozkoše a lásky. Nikdy nevzhlédly ke mně oči tak plné lásky a tak prosté zamilování, kdo pochopí ten rozdíl? Andělské duše lidí, kdo znáte ten rozdíl, čtěte lásku v očích; najdete v nich jako zjevení ve velkém světle, a zjeví se vám i vaše vlastní city v úžasném jasu a množství, jako byste byli otevřeni dokořán. Tu vydechnete ze sebe zvláštní dech volnosti a šíře, neboť vše je nekonečná síře. – Jaký stud provál její tváře kvetoucím dechnutím, jaká slabost uvolnila její pohyby, že zdají se plynouti ke mně? Nyní je okamžik, spočinula bez hnutí v jediném pohybu pasivity, v poloze neskonalého trvání; nyní je okamžik nesmírného utkvění, kdy se rodí láska. Neskonalý vztah štěstí mezi hranami mé hranatosti a její krásou, jež utvářela její život; zrozený souvztah mezi mým životem a jejím, liliově vztyčeným!
Z jaké to hloubi srdce vystupuje smutek z lásky? Večer byl dlouhý a nejistý, cítil jsem zmatek věcí a trýzeň z nejistoty toho všeho, co mne obklopovalo. Starost a trýzeň mně sevřely srdce a zraněně mne zaplavovaly citem lásky. Celý můj život se otevřel a naplnil se láskou, neboť v ní je toto vše: cit, štěstí, zázrak, tušení i sen. To všechno je sen; krásný sen mne obstoupil a stvořil kolem mne novou skutečnost podivně uplývající. To všechno je láska; nyní vím, že nemohu než oddati se lásce, beze zbytku, jak říkají filozofové. Divotvorná lásko, před kroky mého srdce leží celý život. Staň se mně příčinou, průběhem a cílem, stvořuj mne, splňuj mne a vznášej se přede mnou. Unášej mne, plynoucí lásko, směrem, jejž neznám!
Bez konců skutečnost nesmírně rozevřená, odkud rodí se pocit snu ve chvíli nejvyšších radostí? Blažení lidé, v okamžiku štěstí vy znáte to podivné zdání, že je to snad sen. Uprostřed své lásky já měl jsem nevýslovný cit, že je to snad sen. Všechny sny člověka jsou zmatené a rodí se z vnitřního zmatku; ve snech zjevuje se stálý nevědomý zmatek našeho nitra, a proto všechno zmatené (neboť největší bolesti a rozkoše jsou plny zmatku) podobá se snu a snad i v sobě obsahuje části snu. Tak i má láska, radost v ní a všechno to hrozné, co dálo se pak, splynulo s hlubokým snem; uprostřed snu pronikla mé srdce nevýslovná bolest a hrůza, a mé srdce nikdy se nezbaví této můry.
Prostřed smrtelné noci zabloudil Oceanic na ledovém moři do jiného světa přízraků; hledejte jej mezi fantómy lidských postrachů, kde jsou výbuchy sopek, požáry divadel, zemětřesení, hořící lodi, srážky vlaků a exploze v dolech. Největší té doby loď světa, nejdokonalejší dosud výtvor člověka a veškeré lidské techniky skvostná koruna, tato loď zázrak na první své plavbě za moře, na nejživější silnici mořské narazila na ledovec a roztříštěna klesla do hloubky se dvěma tisíci lidí, jež vezla do nové země. Celý svět vykřikl hrůzou a obdivem při tomto úžasném divadle, a můj život nikdy se neodvrátí od tohoto podivného obrazu: zářivé zjevení lodi vysoko na moři, radost mezi dálkami a přes moře závratný let; to vše řítí se do sebe najednou strženo ve zmatku, vše zhasíná a mizí ve strašné tmě, v té černé studni beze dna a beze stěn, v níž jsem.