V hučící noci loď na moři smrtelně zasažena. Z hvězd nebo z hlubin moře zadul van smrti jako prudký vítr. Kam oko dohlédlo (dohlédlo do nekonečna, neboť pohled mroucích nikde nekončí), ležela oblast smrti; byla jako hučení vod, jako moře mrazivě zvlněné pod nebesy. Spatřil jsem smrt zblízka; byla to mrtvá loď na moři, bez konce vanoucí vody, nebesa bez hranic a nesčíslný zástup lidí shromážděných ve hluboké hodině.
Uprostřed všeho jako nejhlubší střed tmy rozevřela se přede mnou myšlenka na smrt a táhla mne k sobě. V zástupu lidí hledal jsem tu, kterou jsem miloval v úzkosti a v ustavičné bolesti. Čím je to, že milenci chtějí tak často umřít spolu? Divný a přesilný pocit lásky, umřít spolu. Spolu se vrhnout do závratné hlubiny, rozplynout se spolu do nesmírné šíře. Spolu po konci všeho, věcné spojení, ustavičně spolu! Ó proč jsem tenkrát nezemřel, proč jsme nezemřeli oba dva? Běda, ztratil jsem ji navždy, ale smrt, která nás nespojila, nás nemohla úplně odloučit. Ona je mrtva, mrtva, mé srdce je mrtvo, ale má láska k ní trvá, zcela nadpřirozená a posmrtná.
Ó lásko, navěky tě tak jmenuji, po smrti, po skonání všeho i po uplynutí života. Hrob, který není nikde, který se rozplynul; ona, jež navždy zůstává v neskutečnosti! Kde jest spolu, sami, navždy a tisíckrát? Spolu, sami, jaké kouzlo a jaký věčný smutek! Spolu, a navždy, jaký pláč visí na těchto podivných slovech, jež musím stále opakovat! Zázračné obrazy lásky, jež vidím zavřenýma očima, se nikdy nemění, jsou mrtvé; a její stín zbavený skutečnosti provždy přitahuje můj život k sobě a činí z něho podivné vytržení. –
Oceanic blížil se již k svému cíli, když octl se v oblasti ledového pole. Kvečeru (byla hvězdná a mrazivá noc) ohlašoval studený vítr blízkost ker, neboť široko přes ledové pole rozprostírá se sféra chladu. Bylo hluboko v noci, když narazil Oceanic na ledovou horu, a do tří hodin klesla tato pyšná loď jako kámen ke dnu do hloubky dvou tisíc metrů se všemi lidmi, kteří na ní zůstali. – Pocítil jsem prudký náraz a slyšel jsem po chodbách kvapiti mnoho lidí; ale teprve později jsem cítil, že se zastavily stroje, a tu mne pojala hrůza. Ač na palubě bylo mnoho postrachu a zmatku, přece nikdo nevěřil, že loď je zničena, a každý bál se vstoupiti do záchranných člunů, neboť pohled dolů do hlubiny zdál se děsivý a vál z ní chlad jako z otevřeného hrobu. Snad teprve když všichni pochopili, že v celém rozsahu se dějí záchranné práce a všechno úsilí směřuje ke spáse životů, probudil se v lidech strach o život, divoký pud života a hrůza před smrtí; teprve potom udály se strašné scény paniky, kdy dav prudce vrhl se ke člunům a kdy bylo nutno stříleti do lidí, aby byl udržen pořádek.
Věděl jsem, že záchranných člunů je sotva pro třetinu cestujících. Všichni ostatní byli nutně odsouzeni, aby zahynuli bez pomoci, opuštěni ode všech, bez přívětivé péče lidí a bez paprsku naděje; musili zemřít s plným vědomím bezmoci, s očima otevřenýma a s tváří své duše nezastřenou před nepředstavitelným, jež viděli nastávat. Jako viditelný symbol jejich posledních myšlenek volaly rakety o pomoc pro ztracené a tonoucí. V jejich jménu po dvě hodiny signalizoval lodní telegrafista všem lodím a vzdálené zemi Zachraňte naše duše. Zahynul na Oceanicu ve stáří dvaceti let, zůstav příliš dlouho u aparátu. Dobrovolně zahynuli všichni, kdož pomáhali zachraňovati ostatní, a vydali tak světu příklad; byli to mužové slavní, stojící v moci nebo bohatí, lidé, kteří poznali největší rozkoše života, a přece nelpěli na životě tak jako množství méně šťastných. Zachráněny byly všechny děti a většina žen, neboť všechen život lidský je z nich. Do jednoho zahynulo všechno to množství lidí, z nichž každý svým koncem stal se podivuhodným obrazem člověka: lidského heroismu nebo lidské slabosti, bázně, bolesti, rezignace nebo obětavosti až do smrti.
Celý svět v úžasu spatřil ten přízrak smrti a zachvěl se uleknutím tváří v tvář věčné Nejistoty, která nás obklopuje. Po katastrofě Oceanicu, největší za naší paměti, mnozí veřejně povstali a tázali se, kdo má na ní vinu. Žalovali Společnost Modré hvězdy, jež postavila tu tragickou loď, a kapitána, který ji vedl při její první a poslední plavbě za moře. Mylně mluvili o rekordu rychlosti a o závratných sázkách na nejkratší atlantickou plavbu. Tak všichni chtěli zkonejšiti svou hrůzu před nepochopitelným, hledajíce za tímto neštěstím příčiny odstranitelné nebo vinu, kterou lze trestati. Nyní kapitán je mrtev, zahynuv ve své povinnosti, a nemůže o sobě vydat svědectví. Loď Oceanic byla postavena jako div bezpečí a pohodlí. Počet člunů byl ovšem příliš malý, ale odpovídal zákonu o klíči lodní váhy. Board of trade v Londýně, pověřený vyšetřením, pronesl pověstný rozsudek, že při zkáze Oceanicu nepůsobilo nic, co by se příčilo zákonu nebo praxi. Zato řečený soud nařídil, aby napříště atlantické lodě vyhnuly se ledovým polím. Proti tomu podali všichni angličtí a němečtí kapitáni protest, v němž praví, že blízkost ledovců nemůže býti důvodem pro změnu směru. Katastrofu nezpůsobila rychlost, nýbrž váha obou hmot, lodi a ledu. I kdyby Oceanic plul poloviční rychlostí, dopadl by ještě na ledovec takovou tíhou, že by náraz stejně nutně otevřel a rozštěpil lodní bok.
Právě zde, kde všem uniká pojetí příčiny takového hrozného neštěstí, zastavujeme se před vlastní povahou jeho. S rostoucí hmotou a rychlostí lodi zvětšuje se její setrvačnost; s rostoucí setrvačností vzrůstá doba potřebná k zastavení nebo otočení lodi a znásobuje se možnost srážky. Příliš veliká loď, vzdorující všem bouřím a pohybům moře, podléhá již jen své velikosti a rychlosti, své vlastní dokonalosti. Bez hranic se lidská díla zdokonalují a stávají se správnějšími; navěky se stále více přibližují a podobají samotnému rozumu lidskému. Avšak od počátku jejich zdají se býti dvě řady: jedna, v níž postupuje konstruktivní tvořivost člověka a všechny velké realizace jeho podle zákona příčinnosti a správnosti; a druhá řada poruch, která jest nezákonná a bezpříčinná, zplozená zmatkem, a proto je člověku věčně neovládnutelná, neboť je to řada nevědomí a nepořádku. Oběma těmito řadami prochází neustále život, prodloužení jedné řady znamená prodloužení druhé, vždy nová dokonalost zavádí poruchy nově možné; jsou-li lidská díla divy, budou vždy podléhati zázrakům zkázy. Ale ani tento poměr není jakýmsi zákonem zániku; kdyby byl zákonem, dovedl by jej člověk ovládnouti, ale neovládne ho.
Kde tedy je člověk nebo bytost, která by byla příčinou té nesmyslné katastrofy? Neboť obšťastnil bych se velice pocitem nenávisti a úlevy, kdybych mohl někoho obvinit. Z jaké důvěry srdce bych musil uvěřit, že bylo to vše určeno věčným osudem, v němž skrývají se všechny důvody? Jak mohu se utéci do klína nejvyšších příčin, jak mohl bych se oslepit světlem svrchované vůle? Nikde nevidím nikoho, v kom by se rozplynula má hrůza, nikoho, komu bych vložil do rukou zbytek svého života. Stojím zde ve smrtelné prázdnotě zděšen zmatkem a bezpříčinností toho nesmyslného zániku, v prázdnotě, která proniká až dovnitř mého života zbaveného obsahu, jehož nyní je bolest a jehož zítra je jen beze dna černá díra.