Eponine si povzdechla. „Ano, přemýšlela, Waltře. A ačkoliv tě mám ráda a těší mě se s tebou milovat, uspořádání, které jsi navrhl, vypadá moc jako závazek… Kromě toho si myslím, že to děláš hlavně pro své ego. Pokud se nemýlím, dáváš přednost Malcolmovi…“
„Malcolm nemá s náma nic co dělat,“ přerušil ji Walter. „Je mým blízkým přítelem celé roky, od prvních dnů, kdy jsem se dostal do vězení v Georgii. Hrajeme spolu muziku. Když jsme oba osamělí, vlezeme spolu do postele. Rozumíme si…“
„Já vím, já vím… Malcolm vlastně není hlavní problém, je to víc princip, co mě trápí. Mám tě ráda, víš to. Ale…“ Její hlas slábl, jak bojovala se svými smíšenými pocity.
„Jsme tři týdny od Země,“ řekl Walter, „a máme před sebou ještě šest týdnů, než dorazíme na Mars. Jsem největší muž na této lodi. Když řeknu, že patříš mně, nebude tě šest týdnů nikdo obtěžovat.“
Eponine si připomněla nepěknou scénu z toho rána, kdy si dva Němci vedle ní povídali, jak by bylo snadné dopustit se znásilnění v části lodi, kde jsou odsouzení. Věděli, že je může slyšet, ale vůbec se nesnažili ztišit hlas.
Nakonec spočinula ve Walterových velkých rukou. „Dobrá,“ řekla tiše. „Ale nečekej moc… Je to se mnou těžké.“
„Myslím si, že Walter má asi problém se srdcem,“ zašeptala Eponine. Bylo to uprostřed noci a jejich další dvě spolubydlící spaly. Kimberly, na palandě pod ní, byla ještě rozjařená z kokomo, které vykouřila před dvěma hodinami. Ještě několik hodin nedokáže usnout. „Pravidla na této lodi jsou podělaně stupidní. Kriste, dokonce ve věznici v Pueblu bylo míň předpisů. Proč k sakru nemůžeme zůstat o půlnoci ve společných místnostech? Komu by to škodilo?“
„Občas má bolest na prsou. Když se při sexu trochu odvážeme, často si potom stěžuje na krátký dech… Myslíš, že bys ho mohla prohlédnout?“
„A ten Marcello? Bože! To je ale stupidní osel! Řekl mi, že můžu být vzhůru celou noc, kdybych chtěla přijít do jeho pokoje. A vedle mě sedí Tošio. Co si o sobě myslí, že dělá? Ani dozorce si přece nemůže začínal nic s Králem Japíkem… Cos to říkala. Eponine?“
Eponine se zvedla na loket a naklonila se přes stranu postele. „Walter Brackeen, Kim,“ řekla. „Mluvím o Walterovi. Můžeš se zabrzdit a sledovat, co říkám?“
„Jo, jo, dobrá. Co je s tvým Walterem? Co chce? Od Krále Japíka každej něco chce. Myslím, že to ze mne dělá královnu, aspoň…“
„Myslím, že Walter má špatné srdce,“ opakovala rozrušená Eponine hlasitě. „Ráda bych, abys ho prohlédla.“
„Pšš,“ odpověděla Kimberly. „Přijdou nás zmlátit, jako to udělali ty bláznivý Švédce… Do řiti, Ep, já nejsem doktor. Dokážu poznat, když srdce bije nepravidelně, ale to je všechno… Měla bys vzít Waltera k tomu odsouzenýmu doktorovi, kterej je opravdu kardiolog. Jak se jmenuje, ten strašně tichej, kterej je pořád sám, když někoho neprohlíží…“
„Doktor Robert Turner.“ přerušila ji Eponine.
„To je on… velkej profík, povznesenej, vzdálenej, nikdy nemluví o ničem jiným než o doktořině, těžko uvěřit, že ustřelil brokovnicí hlavy dvěma chlapům v soudní síni, nějak to nesedí…“
„Jak tohleto víš?“ zeptala se Eponine.
„Marcello mi to řekl. Byla jsem zvědavá, smáli jsme se, on se do mě navážel a vyptával se:,Donutí tě ten Japík sténat?‘ a,co ten tichý doktor přes srdce, donutí tě sténat?‘…“
„Kriste, Kim,“ přerušila ji Eponine, teď vylekaná, „ty lezeš do postele taky s Marcellem?“
Její spolubydlící se zasmála. „Jenom dvakrát. Mluví líp, než šuká. A jaký má ego. Král Japík je aspoň uznalej.“
„Ví to Nakamura?“
„Myslíš si, že jsem blázen?“ odpověděla Kimberly. „Nechci zhebnout. Ale může mít podezření… Už to víckrát neudělám, ale kdyby mi doktor Turner jenom zašeptal do ucha, byla bych bez sebe blahem…“
Kimberly pokračovala ve svém nesouvislém tlachání. Eponine krátce přemýšlela o doktoru Robertu Turnerovi. Prohlížel ji brzy po startu, když doslala nějakou podivnou vyrážku. Vůbec si nevšiml půvabů mého těla, vzpomněla si. Byla to dokonale profesionální prohlídka.
Eponine vymazala Kimberly z mysli a soustředila se na obraz hezkého doktora. S překvapením zjistila, že cítí jiskru romantického zájmu. Na doktorovi bylo určitě něco záhadného, protože v jeho způsobech nebo osobnosti nebylo nic, co by aspoň trochu odpovídalo dvojnásobné vraždě. Tady musí být zajímavý příběh, pomyslela si.
Eponine měla sen. Byla to ta samá noční můra, kterou měla od vraždy stokrát. Profesor Moreau ležel na podlaze svého studia, oči zavřené, krev mu vytékala z prsou. Eponine přešla k umyvadlu, očistila velký nůž na krájení masa a položila ho zpět na pult. Když překračovala tělo, ty nenáviděné oči se otevřely. Viděla v nich divoké šílenství. Sáhl po ní svými pažemi…
„Sestro Hendersonová. Sestro Hendersonová.“ Klepání na dveře bylo hlasnější. Eponine se probudila ze snu a protřela si oči. Kimberly a další z jejích spolubydlících došly ke dveřím skoro současně.
Ve dveřích stál Walterův přítel Malcolm Peabody, drobný, slaboučký běloch, něco přes čtyřicet. Byl rozrušený. „Doktor Turner mě poslal pro ošetřovatelku. Pojďte rychle. Walter měl infarkt.“
Když se Kimberly začala oblékat, Eponine sjela se své palandy. „Jak je mu, Malcolme?“ ptala se a oblékala si šaty. „Je mrtvý?“
Malcolm byl na okamžik zmaten. „Ach, ahoj, Eponine,“ řekl pokorně. „Zapomněl jsem, že ty a sestra… když jsem odcházel, ještě dýchal, ale …“
Opatrně, aby měla pořád jednu nohu na podlaze, spěchala Eponine ze dveří, chodbou do středových společných prostor a potom do mužské části. Ozvala se poplašná zařízení, jak hlavní monitory sledovaly její postup. Když došla ke vchodu do křídla, kde byl ubytován Walter, na okamžik se zastavila, aby popadla dech.
V chodbě před Walterovým pokojem stál hlouček lidí. Dveře byly široce otevřené a dolní třetina jeho těla ležela venku, v chodbě. Eponine si prorazila cestu hloučkem do pokoje.
Doktor Robert Turner klečel vedle pacienta a držel elektronické stimulátory na Walterových nahých prsou. Obrovité tělo sebou při každém šoku trhlo, a pak se trochu zvedlo z podlahy, než ho doktor stlačil dolů.
Když Eponine vešla, doktor Turner vzhlédl. „Jste sestra?“ zeptal se příkře.
Na prchavý okamžik ztratila Eponine řeč. A upadla do rozpaků. Tady její přítel umírá, nebo je mrtev, a ona myslí na téměř perfektně modré oči doktora Turnéra. „Ne,“ řekla nakonec, hodně rozrušená. „Jsem přítelkyně… Sestra Hendersonová je má spolubydlící… Bude tady hned.“
V tom okamžiku přišli Kimberly a dva dozorci MVS. „Před čtyřiceti pěti sekundami se mu úplně zastavilo srdce,“ řekl jí doktor Turner. „Teď už ho nemůžeme přenést na ošetřovnu. Otevřu ho a zkusím použít Komoriho stimulátor. Vzala jste si rukavice?“
Zatímco si je Kimberly navlékala, nařídil doktor Turner lidem v hloučku, aby odstoupili od jeho pacienta. Eponine se nepohnula. Když ji dozorci chytili za ramena, doktor něco zamumlal a oni ji pustili.
Doktor Turner podal Kimberly svou sadu chirurgických nástrojů a pak s neuvěřitelnou rychlostí a zručně udělal hluboký řez do Walterových prsou. Odhrnul záhyby kůže a odhalil srdce. „Už jste tento postup někdy dělala, sestro?“ zeptal se.