„Ne,“ odpověděla Kimberly.
„Komoriho stimulátor je elektrochemické zařízení, které se připojí k srdci a nutí ho bít a pokračovat v pumpování krve. Pokud je zástava dočasná, způsobená krevní sraženinou, nebo spasmatickou chlopní, potom lze problém někdy odstranit a pacientovo srdce začne zase pracovat.“
Doktor Turner vsunul Komoriho stimulátor, velký jako poštovní známka, za levou srdeční komoru a připojil ho k přenosnému ovládacímu systému na podlaze vedle něj. Po třech nebo čtyřech sekundách začalo Walterovo srdce slabě bít. „Teď máme asi osm minut na to, abychom našli příčinu selhání,“ řekl si doktor pro sebe.
Rozbor primárních srdečních subsystémů mu trval necelou minutu. „Žádné sraženiny,“ mumlal, „a žádné špatné cévy ani chlopně… Tak proč přestalo bít?“
Doktor Turner opatrně nadzvedl pulzující srdce a prohlížel svaly pod ním. Svalové tkanivo kolem pravé srdeční síně bylo měkké a znetvořené. Dotkl se ho velice jemně koncem jednoho špičatého nástroje a část tkáně odpadla. „Můj Bože,“ řekl doktor, „pro všechno na světě, co je tohle?“ Zatímco doktor Turner držel srdce nahoře, to se stáhlo a jedna z dlouhých vláknitých struktur uprostřed znetvořené svalové tkáně se začala rozplétat. „Co se…?“ Turner dvakrát zamrkal a položil si pravou ruku na tvář.
„Podívejte se na to, sestro,“ řekl klidně. „Je to úplně ohromující. Svaly zde zcela atrofovaly. Nikdy jsem nic takového neviděl… Tomuto muži nemůžeme pomoct.“
Eponine měla oči plné slzí, když doktor Turner vyňal Komoriho stimulátor a Walterovo srdce přestalo opět bít. Kimberly začala odstraňovat, svorky přidržující kůži kolem srdce, doktor ji však zarazil. „Ještě ne,“ řekl. „Vezmeme ho do pokoje pro nemocné, abych mohl udělat kompletní pitvu. Chci se naučit, co můžu.“
Dozorci a dva z Walterových spolubydlících ho naložili na nosítka a odnesli tělo. Malcolm Peabody tiše vzlykal na Walterově palandě. Eponine k němu přistoupila. Tiše se objali a potom se drželi za ruce a seděli spolu zbytek noci.
9
„Převezmete zde velení, zatímco budu uvnitř,“ řekl kapitán Macmillan svému zástupci, hezkému mladému ruskému inženýrovi, který se jmenoval Dmitrij Uljanov. „Za všech okolností jste hlavně zodpovědný za bezpečnost cestujících a posádky. Uslyšíte-li, nebo uvidíte něco nebezpečného, nebo jen podezřelého, rozdmýchejte ohně a odjeďte s Pintou od Rámy.“
Bylo ráno první průzkumné mise z lodi Pinta do vnitřku Rámy. Kosmická loď ze Země přistála předchozího dne na jednom z kruhových konců obrovské válcové kosmické lodi. Pinta zaparkovala hned vedle vnějšího uzávěru, na stejném místě jako dřívější expedice do Rámy v roce 2130 a 2200.
V rámci příprav pro zahájení průzkumu seznámil Kendži Watanabe večer předtím určenou skupinu s geografií prvních dvou Rámů. Když dokončil své poznámky, přišel k němu jeho přítel Max Puckett.
„Myslíš si. že náš Ráma bude vypadat jako ty obrázky, které jsi nám ukazoval?“ zeptal se.
„Ne přesně,“ odpověděl Kendži. „Očekávám nějaké změny. Vzpomeň si, že ve videozáznamu se říká, že někde uvnitř bylo vybudováno zemské prostředí. Protože však vnější část této lodi je shodná s předchozími dvěma, myslím, že se uvnitř všechno nezměnilo.“
Max vypadal zmateně. „To přesahuje mé chápání,“ řekl a vrtěl hlavou. „Mimochodem,“ dodal po několika sekundách, „nejsi zodpovědný za to, že jsem ve výzvědné skupině?“
„Jak jsem vám řekl dnes odpoledne,“ odpověděl Kendži, „nikdo z nás na palubě neměl s výběrem co dělat. Všech šestnáct členů bylo vybráno MVS a MIS na Zemi.“
„Ale proč mě vybavili tímhle proklatým arzenálem? Mám nejmodernější laserový kulomet, samonaváděcí granáty, dokonce sadu min citlivých na hmotu. Mám větší palebnou sílu, než jsem měl během invaze mírových sil do Belize.“
Kendži se usmál. „Kapitán Macmillan a rovněž mnoho členů vojenského personálu na velitelství Rady vlád pořád věří, že celá tato záležitost je nějaká past. Tvé označení v této výzvědné operaci je,vojín‘. Já si osobně myslím, že ani jedna tvá zbraň nebude nutná.“
Max bručel ještě další ráno, když Macmillan předal velení Dmitriji Uljanovovi a osobně vedl výzvědnou skupinu do Rámy. Neforemné vojenské vybavení nesl zavěšené přes svůj kosmický oblek, a i když byl bez tíže, značně ho omezovalo ve volnosti pohybu. „To je směšné,“ mumlal si. „Jsem farmář, ne proklaté komando.“
K prvnímu překvapení došlo hned po několika minutách, když průzkumníci z Pinty vešli do prostoru vnějšího uzávěru. Po několika krocích širokou chodbou přišli do kruhové místnosti, z níž vedly hlouběji do mimozemské kosmické lodi tři tunely. Dva z nich byly přehrazeny mnohonásobnými kovovými vraty. Kapitán Macmillan zavolal Kendžiho na poradu.
„To je úplně odlišná konstrukce,“ odpověděl Kendži na velitelovy otázky. „Naše mapy můžeme klidně zahodit.“
„Dá se tedy předpokládat, že bychom se měli vydat volným tunelem?“ zeptal se velitel.
„To je na vás,“ odvětil Kendži. „ale nevidím jinou možnost, kromě návratu na Pintu.“
Šestnáct mužů se pomalu plahočilo ve svých kosmických oblecích otevřeným tunelem. Každých několik minut vystřelili světlice do temnoty před sebou, aby viděli, kam jdou. Když ušli asi pět set metrů do Rámy, objevily se náhle na druhém konci tunelu dvě malé postavy. Všichni čtyři vojáci a kapitán Macmillan rychle vytáhli dalekohledy.
„Jdou k nám,“ řekl jeden z průzkumníků vzrušeně.
„No, ať se propadnu,“ řekl Max Puckett. kterému mráz přebíhal po zádech, „to je Abraham Lincoln!“
„A žena,“ řekl druhý, „v nějaké uniformě.“
„Připravte se k palbě,“ nařídil lan Macmillan.
Čtyři vojáci přispěchali do čela skupiny a zaklekli se zbraněmi namířenými do tunelu. „Stát,“ zakřičel Macmillan, když se dvě podivné postavy přiblížily na dvě stě metrů k průzkumné skupině.
Abraham Lincoln a Benita Garcia se zastavili. „Uveďte svůj záměr,“ slyšeli výkřik velitele.
„Přišli jsme vás přivítat,“ řekl Abraham Lincoln hlasitě hlubokým hlasem.
„A dovést vás do Nového Edenu.“ dodala Benita Garcia.
Kapitán Macmillan byl úplně zmaten. Nevěděl, co má udělat. Zatímco váhal, další ve skupině mluvili mezi sebou.
„Je to Abraham Lincoln, vrátil se jako duch,“ řekl Američan Terry Snyder.
„Ta žena je Benita Garcia — viděl jsem jednou její sochu v Mexiko City.“
„Zmizme odtud, sakra. Naskakuje mi z toho husí kůže.“
„Co by dělali duchové na orbitě kolem Marsu?“
„Promiňte, veliteli,“ řekl nakonec Kendži úplně zpitomělému Macmillanovi, „co zamýšlíte udělat teď?“
Skot se obrátil, aby byl čelem ke svému expertovi na Rámu. „Je obtížné rozhodnout o správném postupu akce,“ pravil. „Myslím, že ti dva vypadají dost neškodně, ale vzpomeňte si na trojského koně. Kruci!.. No, Watanabe, co navrhujete?“
„Co kdybych šel k nim, třeba sám, nebo možná s jedním vojínem, a promluvil si s nimi? Potom budeme vědět…“
„To je od vás jistě odvážné, Watanabe, ale není to nutné. Ne, myslím, že půjdeme všichni. Samozřejmě opatrně. Dva muže necháme vzadu, aby to oznámili do lodi, kdyby nás náhle zabili paprskovou zbraní, nebo něčím takovým.“