Velitel zapnul vysílačku. „Zástupce Uljanove, tady Macmillan. Setkali jsme se se dvěma bytostmi. Jsou to buď lidé, nebo jsou za ně přestrojeni. Jeden vypadá jako Abraham Lincoln a druhý jako slavná mexická kosmonautka… Co je to, Dmitriji?… Ano, rozumíš správně… Lincoln a Garcia. Setkali jsme se s nimi v tunelu v Rámovi. Můžeš to sdělil ostatním… Dále, ponechávám dva muže, Snydera a Finziho, na místě a my ostatní postoupíme k mimozemšťanům.“
Dvě postavy se nepohnuly, když se čtrnáct průzkumníků z Pinty přiblížilo. Vojíni se rozvinuli před skupinou, připraveni pálit při první známce potíží.
„Vítejte v Rámovi,“ pravil Abraham Lincoln, když byl první průzkumník vzdálen jen dvacet metrů. „Jsme zde, abychom vás odvedli do vašich nových domovů.“
Velitel Macmillan neodpověděl ihned. Ticho přerušil nezkrotný Max Puckctl. „Jste duch?“ zakřičel. „Chci říct, jste skutečně Abraham Lincoln?“
„Ovšem že ne,“ odvětila postava Lincolna věcně. „Benita Garcia i já jsme lidští bioti. V Novém Edenu najdete pět kategorií lidských biotů, každou navrženou se speciálními schopnostmi, aby osvobodila lidi od jednotvárných opakovaných úkonů. Mými speciálními oblastmi jsou úřednická práce, účetnictví, revizní činnost, vedení domácností, řízení kanceláře, péče o dům a další organizační úkoly.“
Max byl ohromen. Ignoroval rozkaz svého velitele „držte se zpět“ a došel až na několik centimetrů k Lincolnovi. „Je to nějaký podělaný robot,“ mumlal si pro sebe. Neuvědomil si možné nebezpečí, napřáhl ruku a dotkl se prsty Lincolnovy tváře, nejdříve kůže kolem nosu a potom vousů v dlouhé černé bradce. „Neuvěřitelné,“ řekl nahlas. „Absolutně neuvěřitelné.“
„Byli jsme vyrobeni s velmi pečlivou pozorností k detailům,“ řekl nyní Lincoln. „Naše kůže je podobná vaší a naše oči pracují na stejných základních optických principech jako vaše, ale nejsme dynamickými, stále se obnovujícími tvory jako vy. Naše subsystémy se musí udržovat a někdy i vyměnit. To dělají technici.“
Maxův odvážný krok rozehnal všechno napětí. Teď už celá průzkumná skupina, včetně velitele Macmillana, šťouchala do obou biotů a zkoumala je. Během této prohlídky jak Lincoln, tak Garcia odpovídali na dotazy o svém návrhu a poslání. V jedné chvilce si Kendži uvědomil, že Max Puckett se vzdálil od skupiny a sedí sám opřený o stěnu tunelu.
Kendži došel ke svému příteli a zeptal se: „Co se děje, Maxi?“ Max vrtěl hlavou. „Jaký génius dokázal vyrobit ty dva? Je to naprosto úděsné.“ Na několik sekund se odmlčel. „Možná jsem divný, ale ti dva bioti mě vystrašili mnohem víc než tenhle obrovský válec.“
Lincoln a Garcia šli s průzkumnou skupinou k něčemu, co se zdálo být koncem tunelu. V několika sekundách se ve stěně otevřely dveře a bioti pokynuli lidem, aby vešli dovnitř. Na Macmillanovy otázky vysvětlili, že lidé vstoupí do „dopravního zařízení“, které je doveze k zemskému habitatu.
Macmillan sdělil, co řekli bioti, Dmitriji Uljanovovi na lodi Pinta a nařídil svému ruskému zástupci, aby „odfrčel“, kdyby se mu do čtyřiceti osmi hodin neozvali.
Jízda v trubici byla úžasná. Max Puckett si připomněl obří horskou dráhu ve státním zábavním parku v Dallasu. Vozidlo tvaru střely se řítilo po uzavřené spirálovité dráze, která klesala od severního konce Rámy, tvarovaného jako mísa, k Hlavní rovině dole. Vně trubice, která byla uzavřena do nějaké silné průhledné plastické hmoty, zahlédli Kendži a ostatní ohromnou síť žebříků a schodišť, které procházely stejnou oblastí jako jejich cesta. Neuviděli však neskutečné panoráma, o němž psali předchozí průzkumníci Rámy — výhled k jihu jim blokovala ohromně vysoká kovově šedivá stěna.
Jízda netrvala ani pět minut. Skončila v uzavřeném prstenci, který zcela obklopoval zemský habitat. Když průzkumníci z Pinty vystoupili z trubice, beztíže, v níž žili od doby, co opustili Zemi, zmizela. Tíže byla blízká normální pozemské.
„Atmosféra v této chodbě, stejně jako v Novém Edenu, je podobná té na vaší domovské planetě,“ vysvětloval jim biot Lincoln. „Ale ne v oblasti po vaší pravici, za stěnami chránícími váš habitat.“
Prstenec obklopující Nový Eden byl osvětlen jen mdle, takže kolonisté nebyli připraveni na jasné sluneční světlo, jež je pozdravilo, když se otevřela obrovská vrata a oni vstoupili do svého nového světa. Při krátké chůzi k nejbližší vlakové stanici si nesli přilby v rukou. Muži šli kolem prázdných budov po obou stranách stezky — nízkých domů, které by mohly být obytnými domky nebo obchody, a rovněž jednoho většího („To bude základní škola,“ informovala je Benita Garcia.), stojícího přímo proti stanici.
Došli k vlaku, který na ně už čekal. Elegantní vůz podzemní dráhy s měkkými pohodlnými sedadly a stále se doplňující elektronickou tabulí s údaji uháněl k centru Nového Edenu, kde měli dostat „podrobný výklad“, jak jim řekl biot Lincoln. Vlak jel nejdříve po břehu krásného průzračného jezera („Jezero Shakespeare,“ řekla Benita Garcia.) a potom zatočil doleva, od světle šedých stěn obklopujících kolonii. V poslední části jízdy dominovaly krajině velké holé hory po pravé straně vlaku.
Během celé jízdy byli všichni ve skupině z Pinty velice tiší. Popravdě řečeno, byli všichni zcela ohromeni. Dokonce ani v tvořivé představivosti Kendžiho Watanabeho se nikdy nic z toho, co viděli, nevyskytlo. Všechno bylo mnohem větší, mnohem nádhernější, než si představovali.
Centrum města, kam návrháři Nového Edenu umístili všechny budovy, bylo poslední omračující ranou. Členové skupiny stáli mlčky a civěli na uspořádání velkých a působivých staveb, které tvořily srdce kolonie. Že byly budovy pořád prázdné, pouze dodalo celému zážitku mystický nádech. Kendži Watanabe a Max Puckett byli poslední, kdo vešli do budovy, kde se měla konat přednáška.
„Co tomu říkáš?“ zeptal se Kendži Maxe, když stáli na vrcholu schodiště administrativní budovy a přehlíželi úžasný komplex kolem sebe.
„Nedokážu myslet,“ odvětil Max a zbožná úcta v jeho hlase byla zcela zjevná. „Tohle celé místo se vzpírá myšlení. Je to nebe, Alenčina Říše divů a všechny pohádky z mého dětství zabalené do jednoho balíčku. Nepřestávám se štípat, abych se ujistil, že to není sen.“
„Na obrazovce před vámi,“ začal biot Lincoln, „je přehledná mapa Nového Edenu. Každý z vás dostane celý balík map, včetně všech cest a staveb v kolonii. Jsme tady, v City, které bylo navrženo jako administrativní centrum Nového Edenu. Obytné domy a obchody jsou vybudovány ve čtyřech rozích čtverce, který je uzavřen vnější zdí. Protože pojmenování těchto čtyř míst bude ponecháno na obyvatelích, budeme se na ně dnes odvolávat jako na severovýchodní, severozápadní, jihovýchodní a jihozápadní čtvrti. Přitom dodržujeme konvenci, kterou přijali předchozí průzkumníci Rámy ze Země, označujeme konec Rámy, kde je zakotvena vaše kosmická loď, jako severní…
Každé ze čtyř stran Nového Edenu byla přidělena geografická funkce. Sladká voda podél jižní hrany kolonie, jak vám bylo již řečeno, se jmenuje jezero Shakespeare. Většina ryb a vodních živočichů, které jste přivezli, bude žít tam, i když některé druhy mohou být vhodné pro umístění do dvou řek, které stékají do jezera Shakespeare z hory Olymp, zde na východní straně kolonie, a ze Sherwoodského lesa na západní straně…
Nyní jsou jak úbočí hory Olymp, tak všechny oblasti Sherwoodského lesa a rovněž parky v sídlištích a pásy zeleně v celé kolonii pokryty jemnou mřížkou zařízení pro výměnu plynu, kterým říkáme ZVP. Tyto malé přístroje mají jen jednu funkci — mění oxid uhličitý na kyslík. Jsou to tedy vlastně mechanické rostliny. Budou nahrazeny všemi skutečnými rostlinami, které jste přivezli ze Země…