Severní strana kolonie, mezi sídlišti, je vyhrazena pro farmaření. Zemědělské budovy jsou postaveny zde, podél cesty, která spojuje dvě severní čtvrti. V této oblasti si vypěstujete většinu potravy. Zásoby potravy, které jste si přivezli s sebou, a syntetická potrava, uskladněná ve vysokých silech tři sta metrů severně od této budovy, by měly pro dva tisíce lidí vystačit alespoň na rok, možná osmnáct měsíců, když zamezíte plýtvání. Potom se musíte o sebe postarat sami. Je samozřejmé, že zemědělství včetně vodního hospodářství, kterému bylo vyhrazeno východní pobřeží jezera Shakespeare, bude důležitou složkou vašeho života v Novém Edenu…“
Pro Kendžiho byla přednáška jako pití z požární hadice. Biot Lincoln udržoval po devadesát minut velmi vysoký informační příkon, všechny otázky odbýval buď prohlášením „to je mimo mou databázi znalostí“, nebo odkazem na čísla stran a paragrafů v Základním manuálu k Novému Edenu, který všem rozdal. Konečně byla přestávka a všichni se přesunuli do vedlejší místnosti, kde se podával nápoj, který chutnal jako kokakola.
„Júú,“ oddechl si Terry Snyder, když si utíral čelo, „jsem sám, kdo je zahlcený informacemi?“
„Hovno, Snydere,“ odpověděl mu Max Puckett s klaunským zazubením. „Chceš říct, že jsi něco míň než ten podělanej robot? Ten sakra určitě není unavenej. Vsadím se, že by dokázal přednášet celej den.“
„Možná i celý týden,“ prohlásil Kendži Watanabe. „Zajímalo by mne, jak často potřebují tito bioti servis. Společnost mého otce dělá roboty, některé velmi složité, ale žádného jako tohle. Informační obsah Lincolna musí být astronomický…“
„Instruktáž bude pokračovat za pět minut,“ oznámil jim Lincoln. „Buďte přesní, prosím.“
V druhé části instruktáže byly předvedeny a vysvětleny různé druhy biotů v Novem Edenu. Kolonisté, kteří nedávno studovali předchozí expedice do Rámy, byli připraveni na bioty-metaře a bioty-buldozery. Pět kategorií lidských biotů však vzbudilo emocionálnější odezvu.
„Naši návrháři rozhodli,“ řekl jim Lincoln, „omezit fyzický zjev lidských biotů, aby nevyvstala otázka, že by si někdo spletl jednoho z nás s jedním z vás. Už jsem vám uvedl své základní funkce — všichni ostatní Lincolnové, tři z nich se k nám teď připojí — byli naprogramováni zcela stejně. Aspoň původně. Jsme však schopni jistého nízkoúrovňového učení, které dovolí, aby naše databáze byly různé, jak se vyvinou naše specifická použití.“
„Jak rozeznáme jednoho Lincolna od druhého?“ ptal se zmatený člen průzkumné skupiny, když tři noví Lincolnové popocházeli kolem místnosti.
„Každý z nás má identifikační číslo vyryté jak zde, na rameni, tak zde, vzadu na levém stehně. Stejný systém se používá pro jiné kategorie lidských biotů. Já například jsem Lincoln číslo 004. Tři, kteří právě vešli, jsou 009, 024 a 071.“
Když bioti Lincolnové odešli z místnosti, vstoupila Benita Garcia — v pěti vydáních. Jedna z nich nastínila speciální zaměření jejich kategorie — policie a protipožární ochrana, zemědělství, zdravotnická zařízení, doprava, pošta — zodpověděla několik otázek a pak všechny odešly.
Dalšími bioty byli Einsteinové. Průzkumníci vybuchli smíchem, když do místnosti vešli společně čtyři Einsteinové, všichni rozcuchaní, neupravení, s bílými vlasy, kopie vědeckého génia dvacátého století. Vysvětlili, že jsou inženýry a vědci kolonie. Jejich základní funkcí, životně důležitou a zahrnující mnoho povinností, je „zajistit uspokojivý chod infrastruktury kolonie“, samozřejmě včetně armády biotů.
Skupina vysokých, uhlově černých biotek se představila jako Tiasso: specializovaly se na péči o zdraví. Budou pracovat jako lékařky, ošetřovatelky, zdravotní úřednice, pečovat o děti, když nebudou k dispozici rodiče. Když jejich část instruktáže končila, vešel do místnosti štíhlý orientálec s pronikavým pohledem. Nesl si lyru a elektronický malířský stojan. Představil se jako Jasunari Kawabata, a pak zahrál krásnou krátkou skladbu na lyru.
„My Kawabatové jsme tvůrčí umělci,“ řekl prostě. „Hudebníci, herci, malíři, sochaři, spisovatelé a také fotografové a filmaři. Je nás málo, jsme však pro kvalitní život v Novém Edenu velmi důležití.“
Když oficiální instruktáž konečně skončila, dostala průzkumná skupina ve velké hale výbornou večeři. K lidem se přidalo asi dvacet biotů, i když samozřejmě nic nejedli. Simulovaná pečená kachna byla neuvěřitelně autentická a dokonce i vína by prošla inspekcí znalců vín na Zemi.
Později večer, když se lidé cítili se svými společníky bioty pohodlněji a zasypávali je otázkami, objevila se ve dveřích osamělá ženská postava. Nejdřív si jí nikdo nevšiml. Ale místnost okamžitě ztichla, když Kendži Watanabe vyskočil ze sedadla a blížil se k nově příchozí s napřaženou rukou. „Doktorka des Jardinsová, předpokládám,“ řekl s úsměvem.
10
Přes Nicolino ujištění, že všechno v Novém Edenu zcela odpovídá jejím informacím, které jim sdělila na videozáznamu, odmítl kapitán Macmillan dovolit cestujícím a posádce Pinty vstoupit do Rámy a obsadit jejich nové domy, dokud si nebyl jist, že neexistuje žádné nebezpečí. Dlouze se radil s pracovníky MVS na Zemi a potom poslal do Rámy skupinku vedenou Dmitrijem Uljanovem, aby získali dodatečné informace. Hlavní lékař Pinty, podmračený Holanďan jménem Darl van Roos, byl nejdůležitějším členem Uljanovovy skupiny. Ruského inženýra doprovázeli také Kendži Watanabe a dva vojíni z první výzvědné skupiny.
Doktor měl jasné instrukce. Měl prohlédnout Wakefieldovy, celou rodinu, a potvrdit, že jsou vskutku lidé. Jeho druhým úkolem bylo analyzovat bioty a roztřídil jejich nebiologické rysy. Všeho bylo dosaženo bez scén, ačkoliv Katie Wakefieldová odmítala při prohlídce spolupracovat a byla sarkastická. Na Richardův návrh rozebral biot Einstein jednoho Lincolna a předvedl, jak nejdokonalejší subsystémy pracují. Na zástupce velitele Uljanova to udělalo patřičný dojem.
O dva dny později začali cestující z Pinty stěhovat své věci do Rámy. S vykládáním kosmické lodi a přesunem všech zásob do Nového Edenu pomáhala velká skupina biotů. Celý proces trval téměř tři dny. Ale kde se kdo usídlí? Při rozhodování, které bude mít později pro kolonii závažné důsledky, si téměř všichni ze tří set cestujících na lodi Pinta zvolili jihovýchodní čtvrt, kde si vybrali svůj domov také Wakefieldovi. Jen Max Puckett a hrstka farmářů, kteří se přesunuli přímo do zemědělské oblasti podél severní hranice Nového Edenu, se rozhodli žít jinde.
Watanabeovi se nastěhovali do domku hned vedle Richarda a Nicole. Od samého počátku si Kendži a Nicole přirozeně padli do oka a jejich přátelství rostlo každým dalším setkáním. První večer, kdy Kendži a Nai bydleli ve svém novém domě, byli pozváni na večeři k rodině Wakefieldových.
„Nepůjdeme do obývacího pokoje? Je to tam pohodlnější,“ řekla Nicole, když dojedli. „Lincoln sklidí se stolu a postará se o nádobí.“
Watanabeovi se zvedli a následovali Richarda průchodem na konci jídelny. Mladší Wakefieldovi zdvořile počkali, až Kendži a Nai s rodiči odejdou, a pak se k nim v útulném obývacím pokoji v přední části domu připojili.