Od doby, kdy průzkumná skupina z Pinty vstoupila poprvé do Rámy, uplynulo pět dnů. Pět úžasných dnů, myslel si Kendži, když si sedal v obývacím pokoji. V mysli rychle procházel kaleidoskopem smíchaných dojmů, které jeho mozek nedokázal utřídit. A v mnoha ohledech byla tato večeře nejúžasnější ze všeho. Čím tato rodina prošla, je neuvěřitelné.
„Příběhy, které jste nám vyprávěli,“ řekla Nai Richardovi a Nicole, když se všichni usadili, „jsou absolutně úžasné. Existuje tolik otázek, které bych ráda položila, že nevím, kde začít… Obzvláště mě fascinuje to stvoření, kterému říkáte Orel. Nejdříve bych chtěla vědět — byl jedním z mimozemšťanů, kteří postavili Uzel a Rámu?“
„Ne,“ odvětila Nicole. „Orel byl také biot. Alespoň nám to říkal a my nemáme žádný důvod nevěřit mu. Byl vytvořen inteligencí ovládající Uzel, abychom s ní měli specifický fyzický kontakt.“
„Ale kdo potom Uzel postavil?“
„To je určitě otázka třetí úrovně,“ řekl Richard s úsměvem.
Kendži a Nai se zasmáli. Nicole a Richard jim vysvětlili během dlouhého povídání při večeři Orlovu informační hierarchii. „Rád bych věděl, je-li vůbec možné,“ hloubal Kendži, „abychom si představili bytosti tak pokročilé, že jejich stroje mohou vytvořit další stroje chytřejší, než jsme my?“
„Byla bych ráda,“ vmísila se nyní do hovoru Katie, „kdybychom mohli dostat odpovědi i na nějaké obyčejnější otázky. Například, kde jsou všichni mladí lidé mého věku? Zatím jsem, myslím, neviděla než dva osadníky mezi dvanácti a pětadvaceti.“
„Většina mládeže je na palubě lodi Nina,“ reagoval Kendži. „Ta by měla dorazit s převážnou částí obyvatel kolonie asi za tři týdny. Cestující na lodi Pinta byli vybráni pro úkol ověřit věrohodnost videozáznamu, který jsme zachytili.“
„Co je to věrohodnost?“ zeptala se Katie.
„Pravda a přesnost,“ řekla Nicole. „To bylo jedno z nejoblíbenějších slov tvého dědečka… A když už o něm mluvím, tvůj dědeček také vyznával, že mladí lidé by měli mít vždy možnost naslouchat rozhovoru dospělých, ale ne ho přerušovat… Máme dnes s manžely Watanabeovými moc věcí k diskuzi. Vy čtyři nemusíte zůstat…“
„Já chci jít ven a dívat se na světla,“ řekl Benjy. „Půjdeš se mnou, prosím, Ellie?“
Ellie Wakefieldová vstala a vzala Benjyho za ruku. Oba řekli zdvořile dobrou noc a za nimi vyšli Katie a Patrick. „Podíváme se, nenajdeme-li něco vzrušujícího, co bychom mohli podniknout,“ řekla Katie, když odcházeli. „Dobrou noc, pane a paní Watanabe. Matko, vrátíme se asi za dvě hodiny.“
Nicole kroutila hlavou, když poslední dítě odešlo. „Katie je od příjezdu lodi Pinta tak rozrušená,“ vysvětlovala, „že v noci téměř nespí. Chce se setkat a mluvit s každým.“
Biot Lincoln, který ukončil úklid kuchyně, stál nenápadně u dveří za Benjyho židlí. „Dali byste si něco k pití?“ zeptala se Nicole Kendžiho a Nai a pokynula k biotovi. „Nemáme nic tak lahodného jako nápoje z čerstvého ovoce, které jste přivezli ze Země, ale Lincoln může ušlehat nějaké zajímavé syntetické směsi.“
„Je mi dobře,“ řekl Kendži a zavrtěl hlavou. „Ale právě jsem si uvědomil, že jsme strávili celý večer povídáním o vaší neuvěřitelné pouti. Určitě musíte mít nějaké otázky pro nás. Konec konců, na Zemi uběhlo pětačtyřicet let od doby, kdy odstartovala loď Newton.“
Pětačtyřicet let, prolétlo Nicole hlavou. Je to možné? Může být Genevievě opravdu už téměř šedesát? Nicole si pamatovala zřetelně, kdy naposled viděla svého otce a dceru na Zemi. Pierre a Genevieve ji doprovodili na letiště v Paříži. Dcera pevně objímala Nicole až do posledního hlášení nástupu na palubu a potom se na matku dívala s horoucí láskou a pýchou. Oči měla plné slzí. Nebyla schopna nic vyslovil. A během těch pětačtyřiceti let zemřel můj otec. Z Genevievy se stala starší žena. Dokonce babička. Zatímco já jsem se toulala v čase a prostoru. V říši divů.
Vzpomínky byly pro Nicole příliš silné. Zhluboka se nadechla a uklidnila se. V obývacím pokoji jejich domu se rozhostilo ticho a ona se vrátila do přítomnosti.
„Je vše v pořádku?“ ptal se Kendži citlivě. Nicole přikývla a dívala se do měkkých nezáludných očí svého nového přítele. Na krátký okamžik si představila, že mluví ke svému společníkovi z Newtona, kosmonautu jménem Šigeru Takagiši. Tento muž je plný zvědavosti, jako byl Šigeru. Mohu mu věřit. A mluvil s Genevievou pouze před několika roky.
„Většinu ze všeobecné historie Země už známe, v kouscích a útržcích, z rozhovoru s ostatními cestujícími z lodi Pinta,“ řekla Nicole po dlouhé odmlce. „Nevíme však vůbec nic o našich rodinách, kromě toho, co jste nám řekl krátce první večer. Richard i já bychom rádi věděli, zda jste si nevzpomněl na nějaké další podrobnosti, které jste mohl při prvním rozhovoru vynechat.“
„Jistě,“ začal Kendži, „dnes odpoledne jsem prošel své deníky a opět si přečetl poznámky, které jsem si dělal při předběžném průzkumu pro svou knihu o expedici Newton. Nejdůležitější věc, o níž jsem se při našem prvním rozhovoru nezmínil, je ta, jak moc vaše Genevieve vypadá jako její otec, alespoň od úst dolů. Tvář krále Henryho byla pozoruhodná, jak si jistě pamatujete. V dospělosti se Genevievin obličej prodloužil a začal se podobat jeho obličeji zcela zjevně… Podívejte se na tyhle fotografie, podařilo se mi najít dvě ze třídenního pobytu v Beauvois uložené v mé databázi.“
Pohled na obrázky Genevievy Nicole ohromil. Okamžitě se jí nahrnuly slzy do očí a stékaly jí po tváři. Ruce se jí třásly, když držela dvě fotografie Genevievy a jejího muže Louise Gastona. Ach, Genevievo, říkala si pro sebe, jak jsi mi chyběla. Jak bych tě ráda držela aspoň na okamžik v náručí.
Richard se jí naklonil přes rameno, aby viděl obrázky. Přitom ji něžně hladil. „Vypadá trošku jako princ,“ poznamenal, „ale myslím si, že mnohem víc se podobá matce.“
„Genevieve byla také nesmírně zdvořilá,“ dodal Kendži, „což mne překvapilo, uváží-li se, jak hodně trpěla během rozruchu ve všech sdělovacích prostředcích v roce 2238. Odpovídala velice trpělivě na mé otázky. Měl jsem v úmyslu udělat z ní jednu z ústředních postav své knihy o Newtonovi, dokud mi můj editor můj projekt úplně nerozmluvil.“
„Kolik z Newtonových kosmonautů je ještě naživu?“ zeptal se Richard a udržoval rozhovor, zatímco Nicole pořád zírala na dvě fotografie.
„Pouze Sabatiniová, Tabori a Jamanaka,“ odvětil Kendži. „Doktor David Brown měl těžký infarkt a po šesti měsících za poněkud neobvyklých okolností zemřel. Myslím, že to bylo v roce 2208. Admirál Heilmann zemřel na rakovinu asi v roce 2214. Irinu Turgeněvovou postihlo úplné mentální zhroucení, stala se obětí syndromu,Návratu na Zemi‘ identifikovaného mezi některými kosmonauty jedenadvacátého století, a nakonec, v roce 2211, spáchala sebevraždu.“
Nicole stále bojovala se svými emocemi. „Až do doby před třemi dny,“ řekla Kendžimu a Nai, když se v místnosti zase rozhostilo ticho, „jsem nikdy neřekla ani Richardovi, ani dětem, že otcem Genevievy byl Henry. Když jsem žila na Zemi, znal pravdu pouze můj otec. Henry mohl mít podezření, nevěděl to však jistě. Pak, když jste mi řekl o Genevieve, jsem si uvědomila, že bych to své rodině měla sdělit sama. Já…“