Její hlas se vytratil a v očích se objevily další slzy. Otřela si tvář jedním z ubrousků, které jí podala Nai. „Promiňte,“ omlouvala se, „nikdy taková nejsem. Je to šok vidět fotografie dcery a vzpomenout si na tolik věcí…“
„Když jsme žili na Rámovi dvě a potom na Uzlu,“ řekl Richard, „Nicole byla modelem stability. Byla skálou. S čímkoliv jsme se setkali, ať to bylo jakkoliv bizarní, Nicole byla neotřesitelná. Děti, Michael O'Toole a já jsme na ni všichni spoléhali. Je velice vzácné vidět ji…“
„Stačí,“ zvolala Nicole, když si otřela tvář. Odložila fotografie stranou. „Pojďme k dalším věcem. Povídejme si o kosmonautech z Newtona — zvláště mne zajímá Francesca Sabatiniová. Získala, co chtěla? Slávu a bohatství přesahující všechny meze?“
„V podstatě ano,“ přisvědčil Kendži. „Nebyl jsem naživu v době její největší slávy, v prvním desetiletí tohoto století, ale i nyní je velice slavná. Byla jednou z těch, s nimiž byly nedávno rozhovory v televizi o významu opětné kolonizace Marsu.“
Nicole se naklonila na své židli dopředu. „Neřekla jsem vám to během večeře, jsem si však jista, že Francesca a Brown dali Borzovovi drogy a vyvolali tak u něj příznaky zánětu slepého střeva. A mne nechala úmyslně na dně té jámy v New Yorku. Ta ženská byla zcela bez skrupulí.“
Kendži několik sekund mlčel. „V roce 2208, právě před svou smrtí, měl doktor Brown občasná jasná období ve svém celkově blouznivém stavu. Během jednoho z takových období dal reportéru časopisu fantastické interview, v němž přiznal částečnou vinu za smrt Borzova a naznačil, že Francesca zodpovídá za vaše zmizení. Signora Sabatiniová prohlásila, že celý příběh je,pitomost — šílené výlevy chorého mozku‘, soudila se s časopisem o sto milionů marek a pak se s ním pohodlně mimosoudně vyrovnala. Časopis reportéra vyhodil a formálně se jí omluvil.“
„Francesca vždy nakonec vyhraje.“ poznamenala Nicole.
„Před třemi roky jsem málem celý příběh oživil,“ pokračoval Kendži, „když jsem sbíral materiál pro svou knihu. Protože to už bylo víc než pětadvacet let, byly všechny údaje z Newtonovy mise odtajněny, a tudíž k dispozici komukoliv, kdo o ně požádal. Našel jsem obsah vašeho osobního počítače, byl rozptýlen mezi přerušovanými telemetrickými údaji, včetně datakostky, která musela pocházet od Henryho. Přesvědčil jsem se, že interview doktora Browna bylo vskutku zčásti pravdivé.“
„A co bylo dál?“
„Požádal jsem o interview: Francesca mi ho udělila, ve svém paláci v Sorentu. Brzy poté jsem přestal na knize pracovat…“
Kendži na okamžik váhal. Měl bych říct víc? přemýšlel. Pohlédl letmo na svou milovanou ženu. Ne, řekl si, toto není správná doba ani správné místo.
„Promiň. Richarde.“
Už skoro spal, když uslyšel v ložnici tichý hlas své ženy.
„Copak, říkala jsi něco, miláčku?“
„Promiň,“ opakovala Nicole. Převalila se k němu a pod pokrývkou její ruka našla jeho. „Měla jsem ti povědět o Henrym už dávno… Hněváš se ještě?“
„Nikdy jsem se nehněval,“ řekl Richard. „Překvapilo mě to, to ano, možná dokonce ohromilo. Ale ne rozhněvalo. Měla jsi své důvody, abys to držela v tajnosti.“ Stiskl jí ruku. „Kromě toho, to bylo na Zemi, v jiném životě. Kdybys mi to byla řekla, když jsme se poprvé setkali, tak to mohlo hrát roli. Možná bych byl žárlil a téměř určitě bych měl komplex méněcennosti. Nyní však ne.“
Nicole se naklonila a políbila ho. „Miluji tě, Richarde Wakefielde,“ řekla mu.
„A já tě také miluji,“ odvětil.
Kendži a Nai se milovali, poprvé od té doby, co odešli z Pinty, a ona ihned usnula. Kendži byl ještě překvapivě čilý. Ležel v posteli a přemýšlel o večeru u Wakefieldových. Z nějakého důvodu mu přišel na mysl obraz Francescy Sabatiniové. Nejkrásnější sedmdesátiletá žena, kterou jsem kdy viděl, byla jeho první myšlenka. A jaký fantastický život.
Kendži si jasně vybavil letní odpoledne, kdy jeho vlak vjel do stanice v Sorentu. Řidič elektrického taxi poznal adresu okamžitě. „Capisco,“ řekl, zamával rukama a pak zamířil ve směru „il palazzo Sabatini.“
Francesca žila v přestavěném hotelu, z něhož byl výhled na Neapolský záliv. Dům měl dvacet pokojů a kdysi patřil baronu ze sedmnáctého století. Z kanceláře, kde Kendži čekal, až se signora Sabatiniová objeví, byla vidět lanovka odvážející koupající dolů hlubokým srázem k tmavě modrému zálivu.
La signora přišla o půl hodiny později a potom se snažila interview rychle ukončit. Dvakrát Kendžimu řekla, že souhlasila s rozhovorem jen proto, že její vydavatel jí o něm řekl, že je „vynikající mladý spisovatel“. „Zcela upřímně,“ řekla svou vynikající angličtinou, „v této době se mi zdají všechny diskuze o Newtonovi nesmírně nudné.“
Její zájem o konverzaci značně vzrostl, když jí Kendži řekl o „nových údajích“, záznamech z Nicolina osobního počítače, které byly odeslány na Zem během posledních několika týdnů mise, promíchány po kapkách s jinými daty. Francesca ztichla, dokonce se zadumala, když Kendži srovnal osobní poznámky, které si Nicole udělala, „s přiznáním“, které doktor Brown učinil reportérovi časopisu v roce 2208.
„Podcenila jsem vás,“ řekla Francesca s úsměvem, když sejí Kendži tázal, zda nepovažuje za „pozoruhodnou shodu“, že Nicolin deník z Newtona a přiznání Davida Browna souhlasí v tolika bodech. Na tuto otázku nikdy přímo neodpověděla. Místo toho v kanceláři povstala, trvala na tom, aby zůstal na večeři, a řekla Kendžimu, že si s ním promluví později.
Před soumrakem dostal Kendži do svého pokoje ve Francescině paláci vzkaz, že večeře bude v osm třicet a že si má vzít sako a kravatu. Ve smluvenou dobu přišel robot a zavedl ho do nádherné jídelny se stěnami pokrytými nástěnnými malbami a tapiseriemi a se třpytivými lustry visícími z vysokého stropu. Bylo prostřeno pro deset hostů. Francesca už tam byla, stála vedle malého obslužného robota u jedné strany ohromné místnosti.
„Kon bon wa, Watanabe-san,“ řekla Francesca japonsky, když mu nabídla sklenici šampaňského. „Renovuji přijímací salon, obávám se tedy, že musíme mít koktajly zde. Je to všechno velmi nešikovné, jak by řekli Francouzi, ale musí to stačit.“
Francesca vypadala nádherně. Své blond vlasy měla sčesané dozadu a sepjaté velkým řezbami zdobeným hřebenem. Kolem krku měla diamantový náhrdelník, na kterém se uprostřed houpal ohromný safír. Měla na sobě bílé roucho bez ramínek, se záhyby a sklady, které zdůrazňovaly křivky jejího ještě mladistvého těla. Kendži nemohl uvěřit, že je jí už sedmdesát.
Vzala ho za ruku, když mu předtím vysvětlila, že dala rychle dohromady slavnostní večeři „na jeho počest“, a zavedla ho k tapiseriím na vzdálené stěně. „Slyšel jste někdy o aubussonské škole?“ zeptala se. Když zavrtěl hlavou, pustila se do diskuze o historii evropských tapiserií.
O půl hodiny později se Francesca usadila do čela stolu. Profesor hudby z Neapole a jeho žena (zřejmě herečka), dva statní snědí profesionální fotbalisté, italská básnířka středního věku a dvě mladé ženy něco přes dvacet, obě ohromně přitažlivé, obsadili další místa. Po krátké poradě s paní domu si jedna z mladých žen sedla naproti Kendžimu a druhá vedle něj.
Z počátku byla židle naproti Francesce na vzdáleném konci stolu prázdná. Francesca však zašeptala něco hlavnímu číšníkovi a o pět minut později přivedli do místnosti velmi starého muže, kulhajícího a téměř slepého. Kendži ho okamžitě poznal. Byl to Janos Tabori.