Jídlo bylo báječné, konverzace živá. Byli obsluhováni číšníky, nikoliv roboty užívanými všude kromě nejelegantnějších restaurantů, a každý chod byl zdůrazněn jiným italským vínem. A jaká pozoruhodná společnost! Všichni, dokonce i fotbalisté, mluvili slušně anglicky. Všichni se také o historii vesmíru jak zajímali, tak se v ní i vyznali. Mladá žena naproti Kendžimu dokonce četla jeho nejznámější knihu o počátečním průzkumu Marsu. V průběhu večeře začal Kendži, který byl svobodný a bylo mu tehdy třicet, postupně ztrácet zábrany. Vzrušovalo ho všechno — ženy, víno, rozhovory o historii, poezii a hudbě.
Jen jednou se během dvou hodin u stolu objevila zmínka o odpoledním interview. Během přestávky v konverzaci, po moučníku a před koňakem, Francesca skoro křičela na Janose. „Tento mladý Japonec — je velice bystrý — si myslí, že našel v záznamech z Nicolina osobního počítače důkaz, který podepírá ty hrozné lži, jež řekl David, než umřel.“
Janoš to nekomentoval. Jeho výraz se nezměnil. Ale po jídle podal Kendžimu vzkaz a potom zmizel. „Neznáš nic kromě pravdy a nemáš žádný cit.“ stálo na něm. „Proto soudíš nespravedlivě.“ Aglaja Jepančinová knížeti Myškinovi. Idiot od Fjodora Dostojevského.
Kendži byl ve svém pokoji jen pět nebo deset minut, když se ozvalo zaklepání na dveře. Když je otevřel, spatřil mladou Italku, která u večeře seděla proti němu. Měla na sobě jen maličké bikiny, které odhalovaly většinu jejího výjimečného těla. V ruce držela mužské plavky.
„Pane Watanabe,“ řekla se sexy úsměvem, „prosím, připojte se k nám. Jdeme si zaplavat. Tyto plavky by vám měly být.“
Kendži pocítil okamžité a ohromné vzedmutí sexuální touhy, které ne a ne polevit. Mírně na rozpacích počkal převléknut nějakou dobu, než se připojil k ženě v hale.
Po třech letech, dokonce ležící na posteli v Novém Edenu vedle ženy, kterou miloval, nedokázal nevzpomínat se sexuální touhou na noc, kterou strávil ve Francescině paláci. Šest jich sjelo lanovkou do zálivu a plavalo za měsíčního svitu. V hospůdce u vody pili, tančili a smáli se. Byla to dokonale snová noc.
Za necelou hodinu, vzpomínal Kendži, jsme byli všichni blaženě nazí. Plán hry byl jasný. Dva fotbalisté byli pro Francescu. Dvě madony byly pro mne.
Kendži se svíjel v posteli, když si vzpomněl na prudkost své rozkoše i na Francescin nevázaný smích, když ho našla za úsvitu na jednom velkém lehátku u zálivu propleteného s oběma mladými ženami.
Když jsem po čtyřech dnech přijel do New Yorku, můj vydavatel mi řekl, že bych měl opustit Newtonův projekt. Nedohadoval jsem se s ním. Pravděpodobně bych to navrhl sám.
11
Ellie fascinovaly porcelánové figurky. Zvedla jednu, děvčátko oblečené do světlemodrého baletního úboru, a otáčela jí v rukou. „Podívej se na to, Benjy,“ vyzvala bratra. „Někdo to udělal — úplně sám.“
„Tato je vlastně kopie,“ řekl španělský obchodník, „ale umělec udělal originál, z něhož byl pořízen počítačový otisk. Proces reprodukce je nyní tak přesný, že dokonce expertům dělá potíže rozhodnout, co jsou kopie.“
„A vy jste shromáždil všechno tohle na Zemi?“ mávla Ellie rukou na asi sto figurek na stole a v malých skleněných pouzdrech.
„Ano,“ přisvědčil pan Murillo pyšně. „Ačkoliv jsem byl v Seville státním úředníkem — stavební povolení a podobné záležitosti, vlastnili jsme s ženou také malý obchod. Zamilovali jsme se do porcelánu asi před deseti roky a od té doby jsme ho náruživě sbírali.“
Paní Murillo, také skoro padesátnice vyšla ze zadní místnosti, kde ještě rozbalovala zboží. „Rozhodli jsme se,“ řekla, „dlouho před tím, než jsme se dozvěděli, že nás MVS skutečně vybrala, že bez ohledu na to, jak omezené množství zavazadel bylo pro cestu Ninou povoleno, přivezeme celou sbírku porcelánu s sebou.“
Benjy držel tanečnici jen několik centimetrů od obličeje. „Pře-krás-ná,“ řekl se širokým úsměvem.
„Děkuji,“ řekl pan Murillo. „Doufali jsme, že založíme v Lowellově kolonii spolek sběratelů,“ dodal. „Tři nebo čtyři další cestující na Nině si rovněž přivezli několik kousků.“
„Můžeme si je prohlédnout?“ zeptala se Ellie. „Budeme velice opatrní.“
„Poslužte si,“ souhlasil pan Murillo. „Nakonec, až se všechno usadí, začneme nějaké předměty — samozřejmě duplikáty — prodávat, nebo vyměňovat. Teď jsou zde pouze vystaveny, aby je lidé mohli obdivovat.“
Zatímco Ellie a Benjy zkoumali porcelánové výtvory, vešlo do obchodu několik dalších lidí. Murillovi otevřeli obchod teprve před několika dny. Prodávali svíčky, módní ubrousky a další malé ozdoby domácnosti.
„Vy jste určitě nemrhal časem, Carlosi.“ řekl o několik minut později panu Murillovi hřmotný Američan. Z jeho počátečního pozdravu bylo zřejmé, že to je spolucestující z Niny.
„Pro nás to bylo lehčí, Travisi.“ odvětil pan Murillo. „Nemáme rodinu a k bydlení nám stačí malý domek.“
„My jsme se ještě ani nenastěhovali do domu,“ stěžoval si Travis. „Určitě budeme žít v této čtvrti, ale Chelsea a děti nemůžou najít dům, který by se všem líbil… Chelsea je ještě tím vším vystrašena. Myslí si, že MVS nám neříká pravdu ani teď.“
„Připouštím, že je ohromně obtížné akceptovat, že tato kosmická stanice byla postavena mimozemšťany jen proto, aby nás mohli pozorovat… A bylo by jistě snadnější věřit tomu, co MVS říká, kdyby existovaly obrázky z toho Uzlu. Ale proč by nám lhali?“
„Lhali předtím. Nikdo se o tomto místě ani nezmínil až do dne před setkáním… Chelsea si myslí, že jsme částí pokusu MVS s vesmírnou kolonií. Říká, že tady nějakou dobu zůstaneme a potom nás přesunou na Mars, aby mohli porovnat oba typy kolonií.“
Pan Murillo se rozesmál. „Vidím, že se od té doby, co jsme opustili Ninu, Chelsea nezměnila.“ Zvážněl. „Víte, Juanita a já jsme také pochybovali, obzvláště když uběhl první týden a nikdo neviděl žádnou známku mimozemšťanů. Strávili jsme celé dva dny potulováním se kolem, rozhovory s ostatními lidmi — v podstatě jsme vedli své soukromé vyšetřování. Nakonec jsme dospěli k závěru, že MVS musí říkat pravdu. Za prvé, je to prostě příliš absurdní, aby to byla lež. Za druhé, paní Wakefieldová byla velice přesvědčivá. Při veřejném vystoupení odpovídala na otázky skoro dvě hodiny a ani Juanita, ani já jsme neobjevili jedinou nesrovnalost.“
„Je pro mne obtížné představit si. že někdo spí dvanáct let,“ řekl Travis a kroutil hlavou.
„Samozřejmě. Pro nás také. Ale my jsme si skutečně prohlédli somnarium, kde měli Wakefieldovi spát. Všechno bylo přesně tak, jak to Nicole na shromáždění popsala. Celá budova je mimochodem ohromná. Je tam dost lůžek a místností, aby se tam vešli všichni kolonisté, kdyby to bylo nutné… To určitě nedává smysl, aby MVS postavila takové ohromné zařízení jenom proto, aby podpořila lež.“
„Možná máte pravdu.“
„Ať už je to jak chce, my jsme se rozhodli podle toho zařídit. Aspoň prozatím. A určitě si nemůžeme stěžovat na naše životní podmínky. Všechno ubytování je prvotřídní. Juanita a já dokonce máme svého vlastního robota Lincolna, aby nám pomáhal, jak doma, tak v obchodě.“