Toho jsem se obávala, myslela si Nicole, jak ležela v tichu vedle Richarda. Už od doby, kdy byla malá holčička, se objevovaly všechny příznaky. Katie je brilantní, je však také sobecká a plachá…
„Chtěl jsem jí říct, že se zítřejšího tance nezúčastní,“ říkal Richard, „ale pak jsem si uvědomil, že podle jakékoliv normální definice je dospělá. Konec konců, v registrační kartě na administrativním úřadě má zapsán věk dvacet čtyři. Opravdu s ní nemůžeme jednat jako s dítětem.“
Ale emocionálně je jí možná čtrnáct, myslela si Nicole, plna nevole, když Richard začal vypočítávat všechny potíže, které měli s Katie od doby, kdy přišli na Rámu první další lidé. Nezáleží jí na ničem kromě vlastních dobrodružství a vzrušení.
Nicole si vzpomněla na den, který strávila s Katie v nemocnici. Bylo to týden předtím, než přijeli osadníci z Niny. Katie fascinovalo všechno složité lékařské zařízení a opravdově se zajímala, jak pracuje: když jí však Nicole navrhla, že by mohla pracovat v nemocnici, dokud nebude otevřena univerzita, Katie se hlasitě smála. „Děláš si legraci?“ ptala se. „Nedovedu si představit nic nudnějšího. Obzvláště, když se tu objeví stovky nových lidí, s nimiž se lze setkat.“
Ani Richard, ani já toho nemůžeme moc udělat, řekla si Nicole s povzdechem. Můžeme si o ni dělat starosti a nabídnout jí svou lásku, ona se však už rozhodla, že všechny naše znalosti a zkušenosti jsou k ničemu.
V ložnici se rozhostilo ticho. Nicole se naklonila a políbila Richarda. „Promluvím zítra s Katie o šatech,“ řekla, „ale pochybuji, že to bude něco platné.“
Patrick seděl sám ve skládací židli u stěny školní tělocvičny. Upil ze své sody a mrkl na hodinky, když pomalá hudba skončila a tucet párů tančících na velké ploše se zastavilo. Katie a Olaf Larsen, vysoký Švéd, jehož otec byl členem štábu kapitána Macmillana, se krátce políbili, než se vydali zavěšeni k Patrickovi.
„Olaf a já půjdeme ven na cigaretu a další lok whisky,“ řekla Katie, když došli k Patrickovi. „Nechceš jít s námi?“
„Už máme zpoždění, Katie,“ odpověděl Patrick. „Řekli jsme, že přijdeme domů ve dvanáct třicet.“
Švéd Patricka blahosklonně poplácal po zádech. „Pojď, chlapče,“ řekl. „Uvolni se. Tvá sestra a já se dobře bavíme.“
Olaf už byl opilý. Obličej měl zarudlý od pití a tance. Ukázal přes místnost. „Vidíš to děvče s rusými vlasy, bílými šaty a velkými kozami? Jmenuje se Beth a je to pořádné číslo. Celou noc čekala, že ji požádáš o tanec. Chtěl bys, abych tě představil?“
Patrick zavrtěl hlavou. „Podívej se, Katie,“ řekl, „já chci jít. Seděl jsem tady trpělivě…“
„Ještě půl hodiny, bratříčku,“ přerušila ho Katie. „Půjdu na chvilku ven, pak se vrátím na dva tance. A potom odejdeme. Oukej?“
Políbila Patricka na tvář a šla s Olafem ke dveřím. Ve zvukovém systému tělocvičny se rozezněl rychlý tanec. Patrick fascinovaně pozoroval, jak se mladé páry pohybují v souladu s prudkým rytmem hudby. „Ty netancuješ?“ zeptal se ho mladík, který obcházel po obvodu tanečního parketu.
„Ne,“ odvětil Patrick. „Nikdy jsem to nezkusil.“
Mladík se na Patricka divně podíval. Pak se zastavil a usmál se. „Ovšem,“ řekl, „ty jsi jeden z Wakefieldových… Ahoj, jmenuji se Brian Walsh. Jsem z Wisconsinu, uprostřed Spojených států. Moji rodiče by měli organizovat univerzitu.“
Patrick nevyměnil víc než pár slov s nikým kromě Katie od doby, kdy před několika hodinami přišli. Ochotně si s Brianem Walshem potřásl rukou a oba si několik minut přátelsky povídali. Brianovi, který měl polovinu studia počítačového inženýrství za sebou, když jeho rodinu vybrali do Lowellovy kolonie, bylo dvacet a byl jedináček. Byl také ohromně zvědavý na zážitky svého společníka.
„Řekni mi,“ žádal Patricka, když se začali spolu cítit pohodlněji, „existuje opravdu to místo jménem Uzel? Nebo je to jenom část nějakého neuvěřitelného příběhu vysněného MVS?“
„Ne,“ odpověděl Patrick, který zapomněl, že nemá o takových věcech diskutovat. „Uzel existuje. Můj otec říká, že je to mimozemská postupná zpracovávací stanice.“
Brian se nenuceně zasmál. „Takže někde blízko Siria je gigantický trojúhelník postavený neznámým superdruhem? A jeho účelem je pomoct jim studovat jiné tvory, kteří cestují vesmírem? Prima. To je nejfantastičtější historka, jakou jsem kdy slyšel. Ve skutečnosti skoro všechno, co nám tvá matka na otevřeném setkání řekla, je neuvěřitelné. Připouštím však, že existence této vesmírné stanice a technologická úroveň robotů dělá její příběh věrohodnější.“
„Všechno, co má matka řekla, je pravda,“ prohlásil Patrick. „A některé z nejneuvěřitelnějších příhod byly záměrně vynechány. Na příklad moje máma hovořila s úhořem s kápí, který mluvil bublinami. Také…“
Patrick se zarazil, vzpomněl si na Nicolina varování.
Brian byl fascinován. „Úhoř s kápí? Jak věděla, co říká?“
Patrick se podíval na hodinky. „Omluv mne, Briane,“ řekl stroze, „ale jsem tady se svou sestrou a mám se s ní setkat…“
„Je to ta v krátkých červených šatech s opravdu velkým výstřihem?“
Patrick přikývl. Brian objal svého nového přítele kolem ramen. „Něco ti poradím.“ řekl. „Někdo by měl tvé sestře domluvit. Chová ke všem těm chlápkům tak, že si o ní každý myslí, že je rozhoďnožka.“
„To je celá Katie,“ řekl Patrick defenzivně. „Nikdy nebyla s nikým kromě rodiny.“
„Promiň,“ řekl Brian a pokrčil rameny. „Stejně mi do toho nic není… Poslyš, proč mě někdy nenavštívíš? Náš rozhovor se mi moc líbil.“
Patrick se s Brianem rozloučil a šel ke dveřím. Kde je Katie? Proč se nevrátila do tělocvičny?
Uslyšel její hlasitý smích několik sekund poté, co vyšel ven. Katie stála na hřišti se třemi muži. Jedním z nichž byl Olaf Larsen. Všichni kouřili, smáli se a popíjeli z láhve, kterou si podávali kolem.
„Tak jakou pozici máš nejraději ty?“ ptal se tmavý mladík s knírkem.
„Ah, dávám přednost tomu být nahoře.“ řekla Katie se smíchem. Dala si lok z láhve. „Tak mám kontrolu.“
„To se mi líbí,“ odpověděl muž, který se jmenoval Andrew. Zachichotal se a dal jí ruku sugestivně na zadek. Katie ji se smíchem odstrčila. Potom uviděla blížícího se Patricka.
„Pojď sem, bratříčku,“ zakřičela. „Tahle břečka, co pijeme, je dynamit.“
Tři muži, kteří byli těsně u Katie, trošku odstoupili, když se k nim Patrick blížil. I když byl ještě hubený a nevyvinutý, jeho výška z něj dělala v mdlém osvětlení impozantní postavu.
„Odcházím domů, Katie,“ řekl Patrick, když došel k ní a odmítl láhev, „a myslím, že bys měla jít se mnou.“
Andrew se zasmál. „To tedy máš sakra fajnové děvče na večírek, Larsene.“ řekl sarkasticky, „s nedospělým bratrem jako gardedámou.“
Katie vzplanul v očích hněv. Dala si další pořádný lok z láhve a předala ji Olafovi. Pak popadla Andrewa, políbila ho divoce na rty a přitiskla k němu své tělo.