O víkendu před zakončením procesu jsem letěl do Kalifornie, naoko zúčastnit se lékařského semináře, ale ve skutečnosti koupit si na černém trhu brokovnici, která by se vešla do lékařského kufříku. Jak jsem očekával, nemusel jsem v den rozsudku kufřík otvírat.
Když byl vynesen rozsudek a oznámeno zproštění viny, nastala v soudní síni vřava. Všichni černoši na galerii křičeli hurá. Carl Tyson a jeho advokát, Žid jménem Irving Bernstein, se objímali. Byl jsem připraven jednat. Otevřel jsem kufřík, rychle složil brokovnici, přeskočil zábradlí a oba je zabil, každého z jedné hlavně.“
Doktor Turner se zhluboka nadechl a udělal přestávku. „Nikdy předtím jsem nepřipustil, dokonce ani sobě, že to, co jsem udělal, bylo nesprávné. Během operace vašeho přítele pana Diaby jsem jasně pochopil, jak mi to rozhořčení z nespravedlivého rozsudku po celé ty roky otravovalo duši… Můj násilný čin pomsty mi ženu ani děti nevrátil. Neučinil mne ani šťastným, kromě té zvrácené zvířecí rozkoše, kterou jsem cítil v okamžiku, kdy jsem věděl, že Tyson i jeho obhájce zemřou.“
V očích doktora Turnéra se objevily slzy pokání. Pohlédl na Ellie. „I když tě asi nejsem hoden, miluji tě, Ellie Wakefieldová, a strašně moc se chci s tebou oženit. Doufám, že mi dokážeš odpustit, co jsem před léty udělal.“
Ellie k doktoru Turnérovi vzhlédla a opět mu stiskla ruku. „Nevím toho moc o romantice,“ řekla pomalu, „protože jsem ji nezažila, ale vím, že co cítím, když přemýšlím o tobě, je nádherné. Obdivuji tě, vážím si tě, můžu tě dokonce i milovat. Samozřejmě bych o tom ráda mluvila se svými rodiči… ale ano, doktore Roberte Turnere, nebudou-li mít námitky, budu velmi šťastná, když se vezmeme.“
8
Nicole se naklonila přes umyvadlo a upřeně pozorovala v zrcadle svou tvář. Prsty si přejela vrásky pod očima a uhladila si vlasy. Je z tebe téměř stařena, řekla si. Pak se usmála. „Stárnu, stárnu, už porostu do země,“ řekla nahlas.
Pobaveně se zasmála, odstoupila od zrcadla a otočila se, aby viděla, jak vypadá zezadu. Žlutozelené šaty, které si chtěla vzít na svatbu své dcery, jí pěkně přiléhaly k tělu, které bylo po všech těch letech ještě štíhlé a atletické. Není to špatné, myslela si Nicole souhlasně. Alespoň se Ellie nebude cílit nesvá.
Na konci stolu vedle postele měla dvě fotografie Genevievy a jejího francouzského manžela, které jí dal Kendži Watanabe. Když se vrátila do ložnice, vzala fotografie a upřeně je pozorovala. Nemohla jsem být na tvé svatbě, Genevievo, napadlo ji náhle s přívalem smutku. Ani jsem se nikdy nesetkala s tvým manželem.
Nicole stěží přemáhala dojetí a přešla rychle na druhou stranu ložnice. Téměř minutu zírala na fotografii Simone a Michaela O'Toola pořízenou v den jejich svatby na Uzlu. A tebe jsem opustila jenom týden po svatbě… Byla jsi tak mladá, Simone, řekla si Nicole, ale v mnoha ohledech jsi byla dospělejší než Ellie…
Nenechala se dokončit myšlenku. Ve vzpomínkách na Simone a Genevievu bylo příliš mnoho bolesti. Bude lepší zaměřit se na přítomnost. Nicole si záměrně vzala fotografii Ellie, která visela na stěně vedle obrázků jejích sourozenců. Tak ty budeš má třetí dcera, která se bude vdávat, myslela si Nicole. Zdá se to nemožné. Život někdy ubíhá příliš rychle.
Nicole probleskla myslí montáž snímků Ellie. Viděla opět maličké děťátko ležící vedle ní v bílém pokoji Rámy II, nesmělou tvář děvčátka, když se v raketoplánu blížili k Uzlu, její nové dospívající rysy v okamžiku probuzení z dlouhého spánku a nakonec její dospělé odhodlání a kuráž, když vystoupila před občany Nového Edenu na obranu programu doktora Turnera. Byla to citově náročná exkurze do minulosti. Nicole pověsila fotografii Ellie zpět na zeď a začala se svlékat. Právě pověsila šaty do skříně, když zaslechla podivný zvuk, jako by někdo brečel, ale na samé mezi slyšitelnosti. Co to bylo? přemýšlela. Několik minut tiše seděla, ale žádný další zvuk se neozval. Když se však postavila, měla podivný pocit, že jak Genevieve, tak Simone jsou s ní v místnosti. Rychle se rozhlédla kolem, ale byla pořád sama.
Co se to se mnou děje? ptala se sama sebe. Pracovala jsem příliš usilovně? Zatlačila mne kombinace Martinezova případu a svatby mé dcery přes okraj propasti? Nebo je to další z psychických epizod?
Nicole se snažila uklidnit pomalým a hlubokým dýcháním. Nedokázala vsak setřást pocit, že Genevieve a Simone jsou s ní vskutku v místnosti. Jejich přítomnost byla tak silná, že se musela držet, aby k nim nemluvila.
Vzpomněla si jasně na rozhovory, které vedla se Simone před její svatbou s Michaelem O'Toolem. Možná proto jsou zde, pomyslela si. Přišly mi připomenout, že jsem byla příliš zaneprázdněna svou prací a nepromluvila si s Ellie o svatbě. Nicole se nervózně zasmála, ale husí kůže na rukou jí zůstala.
Odpusťte mi, mé drahé, řekla fotografii Ellie i duchům Genevievy a Simone v místnosti. Slibuji, ze zítra…
Tentokrát byly zvuky nezaměnitelné. Nicole v ložnici ztuhla, adrenalin jí vyletěl vzhůru. V několika sekundách přeběhla domem do pracovny, kde Richard něco dělal.
„Richarde,“ řekla ještě než vstoupila, „slyšel jsi…?“
Nicole se zarazila uprostřed věty. V pracovně byl strašný zmatek. Richard seděl na podlaze obklopen dvěma monitory a spoustou elektronického zařízení. V jedné ruce držel malého robota prince Jindru a v druhé svůj drahocenný kapesní počítač z Newtonovy výpravy. Nad ním se skláněli tři bioti — dvě biotky Garcii a zčásti rozebraný Einstein.
„Ale, miláčku, ahoj,“ řekl Richard nonšalantně. „Co tady děláš? Myslel jsem si, že už budeš spát.“
„Richarde, jsem si jista, že jsem slyšela pištění létavce. Asi před minutou. Bylo to blízko.“ Nicole váhala, snažila se rozhodnout, zda mu říct o návštěvě Genevievy a Simone.
Richard svraštil čelo.,Já jsem neslyšel nic.“ odpověděl. „Slyšel někdo z vás něco?“ zeptal se biotů. Všichni zavrtěli hlavami, včetně Einsteina, jehož hruď byla otevřena a spojena čtyřmi kabely s monitory na podlaze.
„Vím, že jsem něco slyšela,“ trvala na svém Nicole. Na okamžik se odmlčela. Je to další známka stresu? ptala se v duchu. Teď si povšimla zmatku na podlaze před sebou. „Mimochodem, miláčku, co to děláš?“
„Tohle?“ máchl Richard neurčitě rukou. „Ale, to není nic zvláštního. Jenom můj další projekt.“
„Richarde Wakefielde,“ řekla rychle, „neříkáš mi pravdu. Tento zmatek nemůže být jen tak pro nic za nic — na to tě moc dobře znám. No tak, co je to za tajemství…?“
Richard změnil displeje na všech třech svých aktivních monitorech a kroutil nyní prudce hlavou. „To se mi nelíbí,“ mumlal. „Vůbec ne.“ Vzhlédl k Nicole. „Nedostala ses náhodou do mých nejnovějších záznamů uložených v centrálním superpočítači? Dokonce nechtěně?“
„Ne, samozřejmě ne. Vždyť ani neznám tvůj vstupní kód… Ale o tom nechci mluvit…“
„Někdo se tam dostal…“ Richard rychle zapnul diagnostický bezpečnostní podprogram a studoval jeden z monitorů. „Aspoň pětkrát v posledních třech týdnech… Jsi si jista, že jsi to nebyla ty?“