„Ano, Richarde,“ řekla Nicole důrazně. „Ty se však pořád snažíš měnit téma… Chci, abys mi odpověděl. Čeho se tohleto týká?“
Richard postavil prince Jindru na podlahu před sebe a vzhlédl k Nicole. „Ještě nejsem zcela hotov, abych ti to řekl, miláčku,“ pravil po krátkém váhání. „Dej mi, prosím, dva dny.“
Nicole byla zmatena. Nakonec se jí však rozjasnila tvář. „V pořádku, miláčku, je-li to svatební dar pro Ellie, potom ráda počkám…“
Richard se zase pustil do práce. Nicole klesla do jediné židle v místnosti, která byla volná. Pozorovala manžela a uvědomila si, jak je unavená. Přesvědčila sama sebe, že v důsledku únavy se jí pištění jenom zdálo.
„Miláčku,“ řekla něžně asi po minutě.
„Ano,“ odvětil a vzhlédl k ní.
„Přemýšlíš někdy nad tím, co se zde v Novém Edenu doopravdy děje? Proč nás tvůrci Rámy nechali tak úplně sobě samým? Většina kolonistů vede svůj život, aniž by myslela na to, že cestuje v mezihvězdné kosmické lodi postavené mimozemšťany. Jak je to možné? Proč se náhle neobjeví Orel, nebo jiná, stejně zázrační ukázka jejich daleko dokonalejší mimozemské technologie? Potom možná naše malé problémy…“
Nicole se zarazila, když se Richard začal smát. „Čemu se směješ?“ zeptala se.
„Připomíná mi to rozhovor, který jsem jednou vedl s Michaelem O'Toolem. Byl zničený z toho, že jsem nechtěl přijmout jeho záruku o svědecké výpovědi apoštolů. Řekl mi pak, že Bůh měl vědět, že jsme druhem nevěřících Tomášů, a měl zmrtvýchvstalému Kristu naplánovat časté návštěvy.“
„Ale to byla zcela jiná situace,“ namítla Nicole.
„Opravdu?“ opáčil Richard. „Co vyprávěli první křesťané o Ježíšovi, nemohlo být neuvěřitelnější než náš popis Uzlu a naší dlouhé cesty v relativistických podmínkách s dilatací času… Pro všechny kolonisty je daleko pohodlnější věřit, že tato loď byla postavena MVS jako nějaký pokus. Velmi málo jich rozumí vědě natolik, aby chápali, že Ráma je daleko mimo naše technologické možnosti.“
Nicole byla na okamžik zticha. „Potom existuje něco, co bychom mohli udělat, abychom je přesvědčili…“
Přerušilo ji trojnásobné zvonění, které znamenalo, že avizovaný telefonní hovor je naléhavý. Nicole klopýtala přes věci rozházené po podlaze, aby ho vzala. Na monitoru se objevila ustaraná tvář Maxe Pucketta.
„Máme zde, u internačního tábora, nebezpečnou situaci,“ řekl. „Je tady rozlícený dav, možná sedmdesát až osmdesát lidí, většinou z Hakone. Chtějí se dostat k Martinezovi. Už zničili dvě biotky Garcii a napadli tři další. Soudce Myškin se je snaží přivést k rozumu, ale jsou ve varu. Mariko Kobajaši zřejmě spáchala před dvěma hodinami sebevraždu. Je tady celá její rodina, včetně otce…“
Nicole byla za necelou minutu v teplácích. Richard se jí to marně snažil rozmluvit. „Bylo to moje rozhodnutí,“ řekla, když sedala na kolo. „Měla bych se tedy vypořádat s důsledky.“
Sjela po cestě na hlavní stezku pro cyklisty a začala zuřivě šlapat. Při plné rychlosti bude v administrativním středisku asi za pět minut, za méně než polovinu doby, kterou by jí to teď v noci trvalo vlakem. Kendži neměl pravdu, myslela si. Měli jsme dnes ráno udělat tiskovou konferenci. Tam jsem mohla vysvětlit své rozhodnutí.
Na hlavním náměstí v City se shromáždila asi stovka kolonistů. Tlačili se před internačním táborem Nového Edenu, v němž byl zadržován Pedro Martinez od té doby, co byl obviněn ze znásilnění Mariko Kobajaši. Soudce Myškin stál nahoře na schodech před internačním střediskem. Mluvil k rozlícenému davu megafonem. Dvacet biotů, většinou biotek Garcii, ale také dva Lincolni a dvě biotky Tiasso, se drželo za ruce před soudcem Myškinem a bránilo davu, aby vyšel po schodech a dostal se k němu.
„No tak, lidé,“ říkal šedovlasý Rus. „pokud je Pedro Martinez skutečně vinen, pak bude odsouzen. Naše ústava mu však zaručuje spravedlivý proces…“
„Zavři hubu, staříku,“ zakřičel někdo z davu. „Chceme Martineze,“ ozval se jiný hlas.
Nalevo před divadlem dokončovalo šest mladých orientálců provizorní popraviště. Z davu se ozval jásot, když jeden z nich uvázal tlustý provaz se smyčkou k břevnu. Hřmotný, asi dvacetiletý Japonec se protlačil do čela. „Uvolni cestu, starochu,“ volal. „A vem si s sebou ty mechanický hňupy. S tebou se nepřeme. Jsme tady proto, že chcem spravedlnost pro rodinu Kobajaši.“
„Pamatujte na Mariko,“ zakřičela mladá žena. Ozval se třesk, když rusovlasý mladík udeřil jednu biotku hliníkovou baseballovou pálkou do tváře. Garcia se zničenýma očima a obličejem znetvořeným k nepoznání nereagovala, ale neopustila své místo v kordonu.
„Bioti se nebudou bránit,“ řekl soudce Myškin do megafonu. „Jsou naprogramováni, aby byli mírumilovní. Jejich zničení však ničemu neposlouží. Je to nesmyslné, hloupé násilí.“
Na náměstí přijely dvě nákladní automobilové soupravy z Hakone a pozornost davu se přenesla na ně. Za necelou minutu provolávala neklidná cháska slávu, když se objevily dva velké kmeny, každý nesený tuctem mladíků. „Teď zničíme bioty, kteří chrání vraha Martineze,“ křikl mladý Japonec. „To je tvá poslední šance, staříku. Odprejskni, než to odskáčeš.“
Někteří ze skupiny běželi zaujmout místa u kmenů, které chtěli použít jako beranidla. V tom okamžiku přijela na náměstí na kole Nicole Wakefieldová.
Hbitě seskočila, prošla kordonem a běžela po schodech k soudci Myškinovi. „Hiro Kobajaši,“ zakřičela do megafonu, než ji dav poznal. „Přišla jsem vám vysvětlit, proč nebude Pedro Martinez souzen před porotou. Vystupte dopředu, prosím, abych vás viděla.“
Pan Kobajaši, který stál na kraji náměstí, přišel pomalu k úpatí schodů před Nicole.
„Kobajaši-san,“ řekla Nicole japonsky, „bylo mi velice líto, když jsem se dozvěděla o smrti vaší dcery…“
„Kecy,“ zakřičel někdo anglicky a v davu to zašumělo.
„Jako matka,“ pokračovala Nicole, „si umím představit, jak to musí být hrozné zažít smrt dítěte…“
„Teď mi dovolte,“ řekla anglicky a obrátila se k davu, „abych vám všem vysvětlila své dnešní rozhodnutí. Naše ústava říká, že každý občan má právo na spravedlivý soud. Ve všech ostatních případech od doby, co byla založena kolonie, vedlo obvinění k přelíčení před porotou.
V případě pana Martineze jsem však přesvědčena, vzhledem k široké publicitě, že bychom nenašli nezaujatou porotu.“
Sborové pískání a volání fuj Nicole krátce přerušilo. „Naše ústava nedefinuje,“ pokračovala, „co se má udělat, aby se zajistil spravedlivý soud bez poroty. Naši soudci však byli vybráni, aby dodržovali zákon, a jsou kompetentní rozhodovat případy na základě důkazů. Proto jsem předala Martinezovo obvinění k posouzení Zvláštnímu senátu Nového Edenu. Tam budou pečlivě zváženy všechny důkazy — některé z nich nebyly ještě zveřejněny.“
„Ale my všichni víme, že Martinez je vinen,“ ozval se hlasitě smyslů zbavený pan Kobajaši. „On se dokonce přiznal, že měl s mou dcerou pohlavní styk. A také víme, že v Nikaragui na Zemi znásilnil děvče… Proč ho chráníte? Kde je spravedlnost pro mou rodinu?“
„Protože zákon…“ Nicole začala odpovídat, dav ji však přehlušil.