Odemkl dveře do velké čtvercové místnosti s nezaskleným oknem v každé stěně. Všechny otvory byly opatřeny lehkou dřevěnou konstrukcí se zvonkem na pružině. Bylo jasné, že pokud by se do místnosti protáhlo něco většího než vrabec, zvonek by se rozezněl.
Ve středu místnosti byl stůl a na něm seděl největší pták, jakého kdy Výsměšek viděl. Opeřenec se otočil a vrhl na něj pohled žlutého oka podobného korálku.
Patricij sáhl do kapsy a vytáhl sklenici ančoviček. „Tenhle nás zastihl opravdu nepřipravené,“ řekl omluvným tónem. „Od chvíle, kdy přišla poslední zpráva, snad uběhlo deset let. Tenkrát jsme mívali pro takové případy u ledu pár čerstvých makrel.“
„Není to Nepostižitelný albatros?“ prohlížel si ptáka se zájmem Výsměšek.
„Samozřejmě,“ přikývl lord Vetinari. „A je dokonale cvičený. Dnes večer se vydá na zpáteční cestu. Skoro deset tisíc kilometrů na jednu sklenici ančoviček a láhev rybího tuku, který můj tajemník Važuzel našel v kuchyních. Úžasné.“
„Promiňte,“ neudržel se arcikancléř, „vrací se kam?“
Lord Vetinari se k němu otočil a podíval se mu přímo do tváře.
„V žádném případě, a to zdůrazňuji, nikoliv na Vyvažovací světadíl,“ odpověděl. „Tohle není jeden z těch ptáků, které Agateánská říše, kterou my známe spíše pod naším jménem Achátová, používá k poštovním účelům. Je přece všeobecně známo, že s tou tajemnou zemí nemáme žádné styky. A tenhle pták není první, který sem znovu dorazil po mnoha letech, a nepřinesl zvláštní a podivnou zprávu. Vyslovil jsem se dostatečně jasně?“
„Ne.“
„Výborně.“
„Takže tohle není albatros.“
Patricij se usmál. „Aha, vidím, že začínáte chápat.“
Vzoromil Výsměšek, byť by vybaven velkým a poměrně výkonným mozkem, nebyl doma ve světě hádanek a dvojsmyslů. Znovu se podíval na ten mohutný ostrý zobák.
„No, mně ale opravdu připadá jako nějaký zatracený albatros,“ potřásl hlavou. „A vy jste právě řekl, že je. Já jsem řekl, jestli to není —“
Patricij popuzeně zamával rukou. „Když z toho vynecháme to ornitologické hledisko,“ řekl, „je důležité, že ten pták přinesl ve váčku na zprávy tenhle kus papíru —“
„Vy myslíte, že neměl tenhle kus papíru?“ ujišťoval se Výsměšek, který se snažil dostat do obrazu.
„Ach, ano. Samozřejmě, přesně to jsem myslel. A tohle to není ono. Podívejte.“
Podal arcikancléři nevelký obdélník papíru. „Vypadá to jako nějaké obrázky,“ zabručel Výsměšek.
„To jsou piktogramy Acháťanů,“ řekl Patricij.
„Chtěl jste říci, že to nejsou agateánské piktogramy.“
„Jistě, jistě, samozřejmě,“ povzdechl si Patricij. „Vidím, že se skutečně vyznáte v běžném diplomatickém styku. A teď bych vás prosil… o váš názor.“
„No, vypadá to jako cákanec, cákanec, cákanec, cákanec, mák,“ zamyslel se Výsměšek.
„A z toho usuzujete…?“
„Že se dal na malování, protože neuměl pořádně psát? Tedy ten, co to napsal? Tedy ten, co to namaloval, jsem chtěl říci?“
„Nevím, kdo to napsal. Velkovezír nám občas posílal nějaké zprávy, ale pokud vím, tak tam došlo v posledních letech k nějakým zmatkům. A všimněte si, že je to bez podpisu. Jenže, bohužel, nemohu to tak docela ignorovat.“
„Mák, mák,“ bručel si Výsměšek se svraštělým čelem.
„Ten piktogram znamená: Pošlete nám okamžitě Velkého…“ řekl lord Vetinari.
„…máka…“ doplnil Výsměšek spíš pro sebe a zamyšleně ťukal prstem na papír.
Patricij hodil albatrosovi ančovičku a pták ji zhltl.
„Říše má milion mužů ve zbrani,“ řekl. „Naštěstí zatím tamním vládcům vyhovovalo předstírat, že všude za jejími hranicemi se rozkládají bezcenné pustiny obydlené jen upíry a duchy. Obvykle se o naše záležitosti ani v nejmenším nezajímali. A to bylo naše štěstí, protože jsou jak lstiví, tak bohatí a mocní. Upřímně se vám přiznám, že jsem se v duchu těšil myšlenkou, že už na nás úplně zapomněli. A teď tohle. Doufal jsem, že tam prostě pošleme tu zmíněnou osobu a zapomeneme na to.“
„…mák…“ opakoval Výsměšek.
„A nechtěl byste si udělat hezkou dovolenou?“ nadhodil Patricij s náznakem naděje v hlase.
„Já? Ne. Nesnáším cizí kuchyni,“ odpověděl Výsměšek spěšně. Znovu spíš pro sebe opakovaclass="underline" „Mák…“
„Jak se zdá, to slovo vás upoutalo,“ podíval se na něj Vetinari.
„Takhle napsané už jsem to někde viděl,“ prohlásil Výsměšek. „Ale teď si nemůžu vzpomenout kde.“
„Jsem si jistý, že na to přijdete. A že dokážete poslat Velkého mága, nebo jak se to píše, do Achátové říše tak, aby tam byl nejpozději kolem odpolední svačiny.“
Výsměškovi poklesla brada.
„Deset tisíc kilometrů? Pomocí magie? Víte, jak je to komplikované?“
„Přiznávám, že jsem v tomto směru velký ignorant,“ usmál se lord Vetinari.
„Kromě toho,“ pokračoval Výsměšek, „vždyť tam žijí samí… cizinci. Myslím si navíc, že jistě mají dost svých vlastních mágů.“
„To skutečně nevím.“
„A my nevíme, proč chtějí Velkého mága?“
„Ne. Ale jsem si jistý, že najdete někoho, koho byste mohl postrádat. Vždyť je vás tam na univerzitě takové množství.“
„No, víte, říkám si, že by v tom všem mohlo být nějaký velmi ošklivý háček,“ přemýšlel nahlas Výsměšek. Z nějakého důvodu se mu v duchu vybavila děkanova tvář a on se rozveselil.
„Možná že by jim skutečně stačil velký mág, co myslíte?“
„To nechám úplně na vás. Ale byl bych rád, kdybych mohl večer odeslat zprávu, že Velký mág je na cestě. Pak na to můžeme v klidu zapomenout.“
„Chápete samozřejmě, že bude velmi obtížné vrátit pak toho člověka zpět,“ řekl Výsměšek. Znovu si vzpomněl na děkana. „Prakticky nemožné,“ dodal z nepochopitelného důvodu evidentně šťastným hlasem. „Odhaduji, že to budeme neúspěšně zkoušet celé měsíce. Určitě vyzkoušíme všechno, co bude v našich silách, ale štěstí nám nebude přát. Hrom do toho.“
„Jak vidím, jste dychtivý zvednout tuhle hozenou rukavici,“ řekl Patricij. „Nerad bych vás zdržoval od návratu na univerzitu. Jistě se těšíte na to, jak se vrhnete na přípravné práce,“
„Ale… ‚mák‘…“ zamumlal Výsměšek. „Kdesi v hlavě mi to vždycky rozezní takový malý zvoneček. Určitě už jsem to někde viděl.“
Žralok moc nepřemýšlel. Žraloci to většinou nedělají. Jejich myslící proces se dá vyjádřit rovnítkem. Vidíš to = sežereš to.
Ale když teď jako šíp prorážel vody laguny, jeho maličký mozek začínal dostávat malé zásilky žralocích existenčních obav, které se dají nazvat jen jediným slovem — pochybnosti.
Věděl, že je největším žralokem široko daleko. Všichni jeho soupeři uprchli nebo narazili na staré známé „rovná se“. A přesto mu teď jeho tělo říkalo, že na druhé straně onoho rovnítka se už brzo objeví něco podivného.
Provedl elegantní obrátku a první věc, kterou spatřil, byly stovky nožek a tisíce prstů. Masokombinát plný prasátek.