„To už jsme vyřešili,“ odpověděl Rozšafín Ctibum. „Udělali jsme to —“
„Musím připustit, že když jsem se tam zašel naposled podívat, byla uprostřed té věci beraní lebka,“ zastal se ho Výsměšek.
„Zjistili jsme, že ji tam musíme přidat kvůli okultním transformacím,“ přikývl Ctibum, „jenže —“
„A ozubená kola a různé pružiny,“ pokračoval arcikancléř.
„Mravenci jednoduše nejsou nijak zvlášť dobří ve srovnávacích analýzách, takže —“
„A co ta podivná kulhající věc s kukačkou?“
„To jsou hodiny s nereálným časem,“ odpověděl Ctibum. „Ano, tady jsme si mysleli, že je to naprosto nezbytné pro vypracování —“
„Okamžik. To všechno je stejně zcela nepodstatné,“ prohlásil rezolutně děkan, „protože nemám v úmyslu kamkoliv cestovat. Když už se tomu nemůžeme vyhnout, pošlete nějakého studenta. Těch tady máme až až a většinou zcela zbytečných.“
„Děkuji, laskav tak buďte, dal samozřejmě si bych koláče švestkového nášup druhý, ptáte se že,“ řekl kvestor.
Kolem stolu se rozhostilo ticho.
„Rozuměl mu někdo?“ zeptal se pro jistotu Výsměšek.
Kvestor nebyl v technickém slova smyslu nepříčetný. Peřejemi nepříčetnosti proplul už kdysi v minulosti a teď se spokojeně plavil v tiché tůni někde na jejich druhé straně. Často byl téměř normální, i když podle mágských, nikoliv běžných lidských měřítek.
„Hm, to on si opakuje ten včerejší oběd,“ řekl starší pAsák. „Tentokrát pozpátku.“
„Měli bychom tam poslat kvestora,“ řekl pevným hlasem děkan.
„To je nesmysl! Tam se asi těžko seženou pilule ze sušených žab!“
„Oook!“
Do pracovny se kymácivým během znovu vřítil knihovník a mával čímsi ve vzduchu.
Bylo to červené, nebo to spíše kdysi bývalo červené. Ze všeho nejvíce to vypadalo jako zbytky špičatého klobouku, ale špička byla dávno zničena a větší kus krempy byl zuhelnatělý. Vepředu měla věc slovo vyšité z malých zekýnů. I z nich část opadala, ale pořád ještě bylo možno přečíst:
MÁK
Slovo z vybledlých písmen na opálené látce.
„Já věděl, že už jsem to někde viděl,“ pleskl se Výsměšek do čela. „Na polici v knihovně, že?“
„Oook.“
Arcikancléř prozkoumal zbytky.
„Mák?“ řekl. „Jaká smutná, beznadějně odevzdaná osoba si potřebuje na klobouk vyšít slovo MÁK?“
Na hladinu moře vyskočilo několik bublin, které způsobily, že se vor mírně rozkýval. Po nějaké chvilce za nimi vyplulo několik kusů žraločí kůže. Mrakoplaš si povzdechl a odložil rybářský prut. Zbytek žraloka moře zanedlouho vyplaví na pláž, to věděl. Ale nevěděl proč. K jídlu nebyl. Chutnal jako staré boty máčené v moči.
Chopil se provizorního pádla a vydal se na zpáteční cestu.
Ten malý ostrůvek nebyl špatný. Jak se zdálo, všechny bouře ho míjely. To ovšem lodi taky. Ale rostly tady kokosové ořechy a chlebovník a jakýsi druh divokých fíků. Jeho pokusy co do výroby alkoholu nedopadly tak špatně, i když pak dva dny nedokázal chodit rovně. Laguna mu poskytovala humry a krevety, ústřice a kraby a v hluboké zelené vodě hned za korálovými útesy se praly velké stříbřité ryby o privilegium, která z nich se zakousne do kusu ohnutého drátu na konci provazu. Po šesti měsících na ostrově Mrakoplaš skutečně postrádal jen jedinou věc. Nikdy předtím ho něco takového nenapadlo. Teď na to myslel — tedy přesněji řečeno na ně — skoro neustále.
Bylo to zvláštní. Když byl v Ankh-Morporku, téměř si na ně nevzpomněl, protože kdyby je chtěl, mohl je mít kdykoliv. Teď tady nic takového nebylo a on po nich doslova šílel.
Vor narazil na bílý písek zhruba ve stejném okamžiku, kdy se u úzkého vjezdu do laguny objevila velká kánoe a vplula na klidnou hladinu.
Výsměšek seděl za stolem obklopen staršími mágy. Všichni najednou se mu snažili něco říci navzdory známému faktu, jak nebezpečné je Výsměškovi cokoliv povídat, protože on to dělal tak, že si ze všeho, co slyšel, vybral jen to, co se mu líbilo, a to ostatní nechal odběhnout s letmým startem.
„Takže,“ říkal právě, „jsme se shodli na tom, že to není druh sýra.“
„Nebyl, arcikancléři,“ ujišťoval ho profesor Neurčitě mlhavých studií. „Mrakoplaš je druh mága.“
„Byl,“ doplnil lektor Zaniklých run.
„Vážně to nebyl druh sýra?“ odmítal se arcikancléř rozloučit se svou prapůvodní teorií.
„Nebyl.“
„Ale zní to jako jméno, které by mohlo mít něco společného se sýrem. Víte, jak to myslím? Pětadvacet deka zralého Mrakoplaše, to se vám tak krásně překulí po jazyku…“
„Krucitýrken, Mrakoplaš není sýr!“ zařval děkan a jeho sebeovládání se začalo bortit. „Mrakoplaš není ani jogurt, ani jiný derivát zkyslého mléka! Mrakoplaš je osina v zadku! Kompletní a dokonalá hanba všeho mágstva. Pitomec! Zmetek! A navíc tady nebyl od té doby, co… od té nepříjemnosti se Supermágem, který využíval magický prazdroj. A to už je celé roky.“
„Skutečně,“ podíval se na něj Výsměšek s neskrývanou dávkou jedovaté jízlivosti. „Hodně mágů se tenkrát chovalo velmi ostudně, pokud tomu rozumím.“
„To je tedy pravda,“ přikývl lektor Zaniklých run a zašklebil se na děkana, který zrudl.
„O tom já nic nevím, lektore. To jsem ještě nebyl děkanem.“
„To ne, ale byl jste nejstarší.“
„To je možné, ale shodou okolností jsem byl právě v té době na návštěvě u své tety, to jen pro vaši informaci.“
„Vždyť tenkrát zničili téměř celé město!“
„Ona žije v Quirmu.“
„A Quirm do toho byl taky pěkně zapletený, pokud si pamatuju.“
„Tedy nedaleko Quirmu. Nedaleko Quirmu. No, ono to vlastně ani není tak nedaleko. Je to pěkný kus cesty po pobřeží —“
„Pch!“
„Ale vidím, že jste velmi podrobně informován, co, lektore?“ ušklíbl se děkan.
„Já — cože? Já jsem v té době velmi tvrdě studoval. Skoro jsem neregistroval, co se kolem děje —“
„Půlka univerzity vyletěla do povětří!“ Vtom se děkan vzpamatoval a rychle dodávaclass="underline" „Alespoň jsem to slyšel. Později. Když jsem se vrátil od svých tet.“
„To je možné, ale já měl velmi pevné a silné dveře a —“
„A shodou okolností vím, že tady tou dobou byl například starší pAsák, protože —“
„Přes ty tlusté zelené vycpávky není téměř nic slyšet, takže ani —“
„Šlofíka si hodit čas je že, myslím,“ usmál se kvestor.
„Žádám všechny, aby okamžitě zmlkli!“ Výsměšek si změřil členy rady čistým a nevinným pohledem někoho, kdo nebyl při narození obdařen ani tou nejmenší špetkou obrazotvornosti, a kdo byl naopak zcela nepochybně v době magické války, v tom velmi ostudném čase univerzitní historie, na stovky kilometrů daleko.
„Dobrá,“ řekl, když se přítomní utišili. „Tenhle Mrakoplaš. Tak trochu blbeček, co? Vy mluvte, děkane. Všichni ostatní drží zobáky.“
Děkan se zatvářil nejistě.
„Víte, hm…, jak bych vám to… ono to nedává smysl, arcikancléři. On neumí provozovat skutečnou magii. K čemu by ho mohl někdo potřebovat? Kromě toho…, kamkoliv se Mrakoplaš pohnul —“ teď děkan dramaticky ztišil hlas, „měl v patách nesnáze.“
Výsměšek si všiml, že se mágové při těch slovech nejistě přitiskli k sobě.
„Mně se to zdá v pořádku,“ zabručel arcikancléř. „To je nejlepší věc, nechávat trable za sebou. Rozhodně. Kdo by je chtěl mít před sebou?“
„Ale vy tomu nerozumíte, arcikancléři,“ pokračoval děkan. „Chodily za ním na tisíci malých nožiček.“
Arcikancléřův úsměv zůstal tam, kde byl, ale zbytek jeho obličeje za ním ztvrdl.
„Vy berete ty samé pilulky jako kvestor, děkane?“
„Ujišťuju vás, Vzoromile, že —“
„Tak přestaňte vykládat pitomosti.“
„No dobrá, arcikancléři. Ale uvědomujete si, doufám, že to může trvat celé roky, než ho najdeme?“
„Hm,“ ozval se zase Rozšafín Ctibum, „kdyby se nám podařilo vypracovat jeho thaumaturgickou charakteristiku, dokázal by to Hex během jednoho dne…“
Děkan na něj vrhl pohled plný pohrdání.
„To není magie!“ vyštěkl, „to je prostě… prachsprostá technika!“