„Proč mají tak malé nohy?“ zeptal se Cohen. „Mám rád ženský, co mají pořádnou nohu!“
Šest blahodárných větrů mu vysvětlil, co a jak. Cohenovi ztvrdla tvář.
„Učím se toho o civilizaci hodně,“ prohlásil. „Dlouhý nehty, zmrzačený nohy a služebníci, který tady pobíhaj bez rodinný výbavy. Pch.“
„Co se to tady děje, ptám se?“ ozval se jakýsi muž ve středním věku. „Kdo jste? Co je to za staré eunuchy?“
„A kdo jsi ty?“ zasyčel na něj Cohen. Vytáhl meč. „Potřebuju to vědět, aby bylo jasný, co ti máme dát vyrejt na náhrobek —“
„Napadlo mě, jestli bych v tomto okamžiku neměl přistoupit alespoň k částečnému představení zúčastněných stran,“ ozval se pan Čabajka.
„Tohle,“ začal, „je Čingis Cohen — dej to pryč, Čingisi —, který je prakticky barbarem, a tohle je jeho horda. Obsadili vaše město. A vy jste —“
„Barbarští nájezdníci?“ zvolal muž nadutě a pana Čabajku okázale ignoroval. „Barbarští nájezdníci přece útočí v nedohledných zástupech! Jsou to velcí ječící chlapi na malých konících!“
„Já vám to říkal, ale copak mě někdo poslouchal?“
„— a s nimi požáry, děs, znásilňování, plenění a ulice plné krve!“
„Ještě jsme nesnídali,“ zavrčel Cohen a znovu si začal pohazovat nožem.
„Pch. Raději zemřu, než bych se pokořil před takovými, jako jste vy!“
Cohen pokrčil rameny. „Tak proč jsi to neřekl hned?“
„Hopla,“ stačil ze sebe vypravit Šest blahodárných větrů.
Byl to velmi přesný vrh.
„A kdo to vlastně byl?“ zeptal se Cohen, když se tělo sesulo k zemi. „Ví někdo, kdo to byl?“
„Čingisi,“ začal opatrně pan Čabajka, „víš, pořád ti to říkám: když lidé řeknou, že raději zemřou než by to nebo ono, nemyslí, že by skutečně raději zemřeli. Rozhodně ne ve většině případů.“
„Tak proč to říkaj?“
„To je takový zvyk.“
„To je zase ta tvoje civilizace?“
„Obávám se, že ano.“
„Víš co? Vyřídíme to jednou provždy, jo?“ prohlásil Cohen. Vstal. „Tak a teď dají ruce nahoru všichni, kdo by raději zemřeli, než by mě uznali jako císaře!“
„Nikdo?“ zeptal se po chvilce pan Čabajka.
Mrakoplaš poklusával další chodbou. Cožpak tenhle palác neměl žádné „venku“? Několikrát si už už myslel, že našel východ, ale dveře většinou vedly jen na nádvoří mezi budovami, kde zurčely fontány a tiše ševelily vrby.
A palác se začal probírat. Najednou se za ním —
— někde za ním se ozvaly běžící kroky.
Pak nějaký hlas zvolaclass="underline" „Hej —“
Vrhl se k nejbližším dveřím.
Místnost za nimi byla plná páry. Pára se tam válela v hustých neprůhledných kotoučích. Matně rozeznával postavu pracující u velkého kola a myslí mu proběhlo slovo „mučírna“, ale to bylo vzápětí díky vůni mýdla nahrazeno slovem „prádelna“. Pobledlé, ale neuvěřitelně čisté postavy vzhlédly od svých kamenných koryt a téměř bez zájmu ho pozorovaly.
Přítomní nevypadali jako někdo, kdo by byl informován o nejnovějších událostech.
Napůl vběhl, napůl vklouzl mezi pěnící kotle. „Jen pokračujte. Skvěle, člověče. To je ono, drh, drh, drh. Ať mi tady ten ždímač ukáže, jak to dělá! Dobrá práce, příteli. Vedou odsud ještě nějaké jiné dveře? Překrásná pěna, tady ta. Skvělé bubliny! Aha…“
Jeden z pradláků, který, jak se zdálo, tady měl velení, na Mrakoplaše vrhl podezřívavý pohled a vypadalo to, že se chystá něco říci.
Mrakoplaš vyběhl na dvůr plný křížem krážem natažených šňůr ověšených prádlem a zády ke stěně se zadýchaně zastavil.
I když to bylo proti jeho všeobecným zásadám, došel k názoru, že nastal čas, aby zůstal stát a zamyslel se.
Honili ho různí lidé. Tedy přesně řečeno, honili postavu ve vybledlém červeném rouchu a ohořelém špičatém klobouku.
Mrakoplašovi sice dalo skutečně nadlidskou práci srovnat se s onou myšlenkou, ale bylo možné, že kdyby na sobě měl něco jiného, nikdo by ho nehonil.
Na šňůře před ním povlávaly ve slabém vánku kalhoty a košile. Jejich konstrukce měla s krejčovstvím společného asi tolik jako sekání dřeva s truhlařinou. Někdo ovládl umění vytvořit rouru a při tom již zůstal. Oblečení vypadalo jako šaty většiny lidí v celém Visovisu.
Palác musí být vlastně jakési téměř soběstačné město, říkal mu hlas rozumu. Jistě je plný lidí různých profesí a povinností, pokračoval.
To znamená… sundat si svůj klobouk, dodal.
Mrakoplaš zaváhal. Pro nemága je velmi těžké pochopit obtížnost tohoto rozhodnutí. Mág spíš vyjde na ulici bez roucha i kalhot, než by zapomněl svůj klobouk. Když nemá na hlavě svůj klobouk, mohli by si o něm lidé myslet, že je jen obyčejná osoba.
V dáli se ozvaly výkřiky.
Hlasu logiky začalo být jasné, že jestliže nebude velmi opatrný, skončí mrtvý stejně jako zbytek Mrakoplaše, a dodal sarkasticky: Tak jo, nech si ten náš zatracenej napůl zničenej klobouk. I když důvod, proč jsme tady, je především ten klobouk, vzpomínáš? Ty si vážně myslíš, že ti potom zbude nějaká hlava, na které bys ho mohl nosit?
Mrakoplašovy ruce, které si už také začaly uvědomovat, že pokud se okamžitě nechopí iniciativy, nastanou brzo výjimečně zajímavé a velmi krátké časy, se proto natáhly a uchopily jedny kalhoty a jednu dlouhou halenu a nacpaly je pod roucho.
Dveře se s třeskotem otevřely. Pořád ještě měl v patách stráže, ke kterým se přidalo několik ošetřovatelů zápasníků čumo. Jeden z nich mávl rukou Mrakoplašovým směrem.
Ten proběhl klenutým obloukem a ven do zahrady.
Uprostřed zeleně stála malá pagoda. Vedle ní rostla smuteční vrba a opodál na obloukovém můstku půvabná dáma krmila ptáčky.
Před ní stál muž a maloval talíř.
Cohen si zamnul ruce.
„Takže nikdo? Výborně.“
„Ehm.“
Malý mužík v přední řadě zástupu okázale držel ruce u těla, ale řekclass="underline"
„Promiňte, ale… co by se stalo, kdybychom — hypoteticky — zavolali stráže a prozradili vás?“
„Všechny bychom vás pobili dřív, než by první ze strážných prošel dveřmi,“ odpověděl mu Cohen nevzrušeně. „Další otázky?“ dodal, když se ozvalo sborové zalapání po dechu.
„Ehm… císař.,., tedy přesněji poslední císař… měl velmi zvláštní stráž…“
Ozvalo se zazvonění. Po schodech se skutálelo něco malého a ostnatého, co se zatočilo na podlaze a zůstalo ležet. Byla to vrhací hvězdice.
„Jo, viděli jsme je,“ přikývl Cucák Vilda.
„Dobrá, dobrá,“ přikyvoval mužík. „V tom případě se zdá, že je všechno v pořádku. Deset tisíc let císaři!“
Ostatní se k jeho výkřiku trochu nesourodě připojili.
„Jak se jmenujete, mladíku?“ zeptal se pan Čabajka.
„Čtyři velké rohy, pane.“
„Výborně. Skvěle. Vidím, že vy to dotáhnete daleko. A vaše zaměstnání?“
„Jsem první asistent vrchního komořího, pane.“
„A kdo z vás je vrchní komoří?“
Čtyři velké rohy ukázal na muže, který raději zemřel.
„Vidíte? Tak to v životě chodí,“ usmál se pan Čabajka. „Člověk, který se umí rychle přizpůsobit, bývá rychle povýšen, pane vrchní komoří. Teď císař posnídá.“