„A jaká jsou jeho přání?“ zeptal se nový vrchní komoří a snažil se vypadat moudře a přizpůsobivě.
„Jeho přání jsou různá. Ale (právě teď to budou velké kusy pečeného masa a hodně piva. Zjistíte, že císaře je možno v tomto směru uspokojit velmi snadno.“ Pan Čabajka se usmál tím slaboučkým úsměvem, který si občas povolil, když věděl, že on jediný chápe následující vtip. „Císař nemá v oblibě to, čemu říká ‚ulepená cizozemská břečka plná očí a podobných krámů‘, a dává přednost jednoduché, vydatné stravě, jako jsou klobásy, jež jsou vyrobeny z různých zvířecích orgánů pomletých a namačkaných do střev. Hahaha. Ale jestli chcete, aby byl spokojený, noste mu velké kusy masa. Mám pravdu, můj pane?“
Cohen si prohlížel shromážděné dvořany. Když devadesát let šťastně unikáte všem útokům, jaké na vás mohou podniknout lidé, ženy, trollové, trpaslíci, obři, zelené obludky se spoustou nožiček a při jedné příležitosti dokonce rozzuřený humr, dokážete zjistit pohledem do tváří mnoho.
„Co?“ probral se Cohen. „Aha; Jasně. To je ono. Velký kusy. Poslyšte, pane výběrčí… co tihle lidé vlastně celý den dělají?“
„Co byste chtěl, aby dělali?“
„Pro mě za mě, ať se třeba voklátěj.“
„Já… nerozumím, můj pane.“
„(Složitý piktogram),“ řekl pan Čabajka. Nový vrchní komoří vypadal poněkud užasle.
„Cože?“ ujišťoval se. „Tady?“
„To je takový řečnický obrat, mladý muži. On tím jen myslí, aby všichni odešli.“
Dvořané se rychle vytratili. Vhodně složitý piktogram vydá za tisíc slov.
Když splašené stádo konečně zmizelo, malíř Tři tvrdohlavé žáby vstal, vytáhl si z nosu štětec, stáhl malířský stojan ze stromu a pokusil se zklidnit své myšlenky.
Zahrada už nebyla to, co předtím. Vrba se ohýbala až k zemi a pagoda byla zdemolována jedním ze zápasníků, který se vymknul kontrole a zhltl část střechy. Ptáčci vyděšeně odletěli. Obloukový můstek byl polámaný. Jeho modelka, konkubína Nefritový vějíř, utekla s pláčem hned potom, co se jí podařilo vylézt z ozdobného jezírka.
A někdo mu ukradl slaměný klobouk.
Tři tvrdohlavé žáby si upravil zbytky oděvu a snažil se soustředit.
Talíř s náčrtkem byl pochopitelně rozbitý.
Vytáhl si z vaku další a natáhl se pro paletu.
Přímo ve středu byl otisk obrovského chodidla.
Chtělo se mu plakat. Měl z toho obrazu tak skvělý pocit. Cítil, ne, věděl, že je to něco, co si budou lidé dlouho pamatovat. A barvy? Dokáže si vůbec někdo představit, kolik dneska stojí taková rumělka?
Sebral se. Takže mu zbyla jen modrá. Tak dobrá, on jim ukáže…
Pokusil se ignorovat obraz zkázy, který měl před sebou, a soustředil se na ten, který mu ukazoval jeho duševní zrak.
Tak se na to podívejme, pomyslel si, Nefritový vějíř, pronásledovaná přes můstek mužem, který mává rukama a křičí „Z cesty, z cesty!“, za ním další muž s bodcem, tři strážní, pět pradláků a zápasník, který se nedá zastavit.
Budu to muset, samozřejmě, poněkud zjednodušit.
Pronásledovatelé, s výjimkou zápasníka, který na tak složité manévry nebyl stavěný, vběhli za roh. „Kam zmizel?“
Ocitli se na nádvoří. Na jedné straně byly prasečí chlívky, na druhé velké hnojiště. A uprostřed dvora špičatý klobouk. Jeden ze strážných se natáhl a chytil za paži kolegu, který se chystal vykročit kupředu. „Teď opatrně.“
„Je to jen klobouk.“
„A kde je potom zbytek? Nemohl přece jen tak… zmizet… ve…“
Oba pomalu ustoupili.
„Ty jsi o něm taky slyšel?“
„Říkají, že prorazil do hradeb díru jen tím, že máchl rukou!“
„To nic není! Já ale slyšel, že přiletěl do hor na neviditelném drakovi!“
„Co řekneme lordu Hongovi?“
„Nestojím o to nechat se roztrhat na kusy!“
„Já zase nestojím o to jít lordu Hongovi říct, že se nám ten mág ztratil. Už tak máme dost nepříjemností. A to jsem sotva splatil tuhle helmici.“
„No… a co kdybysme mu donesli ten klobouk? To by byl důkaz ne?“
„Výborně. Tak ho vezmi.“
„Já? Ty ho vezmi!“
„Co když je chráněn strašlivými kletbami?“
„Myslíš? Ale já bych se ho podle tebe dotknout mohl, co? Houby. Řekni jednomu z tamtěch, ať ho zvednou.“
Pradláci začali ustupovat a visoviský zvyk poslouchat se z nich vypařil jako ranní mlha. Strážní nebyli jediní, kdo slyšel různé řeči.
„My ne!“
„Máme naléhavou zakázku na větší množství ponožek!“
Strážný se otočil. Od prasečáků sem klopýtal nějaký venkovan s pytlem na zádech, jehož obličej stínil široký slamák.
„Hej, ty!“
Muž padl na kolena a udeřil čelem o zem.
„Nezabíjejte mě!“
Strážní si vyměnili pohledy.
„My tě nechceme zabít,“ řekl jeden z nich. „Chceme jen, abys šel a zvedl támhleten klobouk.“
„Jaký klobouk, ó mocný bojovníku?“
„Támhleten! A hned!“
Muž se plazil po dláždění jako krab.
„Tenhle klobouk, ó pane?“
„Ten!“
Mužova ruka se pomalu sunula po zemi, až se dotkla potrhané krempy.
Pak muž vykřikl.
„Tvoje žena je velký hroch! Tvář se mi rozpouští! Rozpouští se mi obličéééééjjj!“
Mrakoplaš vyčkal, až zvuky prchajících sandálů utichly, vstal, oprášil klobouk a uložil ho do pytle.
Tak tohle vyšlo líp, než čekal. Další cenný poznatek o Achátové říši — venkovany si tady nikdo nepřehlížel. Bude to těmi šaty a tím kloboukem. Tak se neoblékal nikdo jiný, jen prostí lidé, takže každý, kdo se tak oblékl, musel být obyčejný člověk. Bylo to jako s inzerujícím efektem mágského klobouku, jenže naopak. V přítomnosti lidí se špičatými klobouky byli lidé slušní a uctiví, aby náhodou nedošli fyzické úhony, zatímco každý se slamákem na hlavě byl vhodným terčem výkřiků jako „Hej, ty tam!“ a —
A když v myšlenkách dospěl přesně sem, vykřikl za ním někdo „Hej, ty!“ a udeřil ho holí přes záda.
Pak se před ním objevila popuzená tvař dozorce. Muž zamával Mrakoplašovi prstem před nosem.
„Jdeš pozdě! Jsi ty ale mizera! Tak mazej dovnitř!“
„Já —“
Hůl znovu dopadla. Dozorce ukázal na otevřené dveře, které se rýsovaly opodál.
„Nech si své drzosti! Ostuda! Marš do práce!“
Mrakoplašův mozek připravil slova: „Aha, tak my si myslíme, že jsme Vševěd-san, jenom proto, že máme velkou hůl, jo? Dobrá, ale já jsem shodou okolností Velký mág, a jestli to nevíš sám, tak ti klidně řeknu, co si můžeš s tou svou holí udělat!“
Jenže někde na cestě mezi mozkem a mluvidly se slova změnila a zbylo z nich tohle: „Rozumím, pane! Už běžím!“
Horda byla ponechána o samotě.
„Nuže, gentlemani, dokázali jsme to,“ ozval se nakonec pan Čabajka. „Teď máte na talíři celý svět.“
„Všechny poklady, které budeme chtít,“ zabručel Bleskový Podrs.
„To je fakt.“
„Tak na co čekáme?“ nadhodil Podrs. „Sežeňme si nějaký pytle, ne?“
„To je naprosto zbytečné“ upozornil ho pan Čabajka. „Olupovali byste jen sami sebe. Tohle je říše. Tu nemůžete jen tak nacpat do pytle a rozdělit si ji u nejbližšího táboráku.“