„A co plenění?“
Pan Čabajka si povzdechl. „Pokud jsem tomu dobře rozuměl, tak v císařském harému je například tři sta konkubín. Jsem si jistý, že vás rády uvidí, a věci by se ještě vylepšily, kdybyste si při tom rozhodli sundat boty.“
Staříkům se po tvářích rozlily soustředěné výrazy, jaké by snad mohly mít ryby, které se snaží pochopit princip bicyklu.
„Měli bysme sbalit jen drobný zboží,“ ozval se nakonec Cucák Vilda. „Nejraději rubíny a smaragdy.“
„A škrtnout tady sirkou, až budeme mizet,“ přikývl spokojeně Hrbatý Vinca. „Tyhle papírový zdi a všechno to lakovaný dřevo, to bude fajrák!“
„Ne ne ne!“ vrtěl hlavou pan Čabajka. „Jen vázy v téhle místnosti mají nevyčíslitelnou cenu!“
„Houby, ty jsou moc velký na to, aby se daly odnýst. Nedostali bysme je ani na koně!“
„Ale vždyť jsem vám ukázal civilizaci!“ zvolal pan Čabajka.
„Jo, byla to docela příjemná návštěva, co ty na to, Cohene?“
Cohen seděl na trůně a pohled upíral na protější stěnu.
„Co je?“
„Povídám, že bysme měli pobrat, co unesem, a vyrazit zpátky domů!“
„Domů… jo…“
„To byl ten plán, ne?“
Cohen se neodvážil podívat panu Čabajkovi do tváře.
„Hm… Plán…“ opakoval.
„To je dobrej plán,“ řekl Bleskový Podrs. „Fantastickej nápad. Navezeš se dovnitř jako jejich nejvyšší. Prima. Nádherná bouda. Ušetříte spoustu nepříjemností. Žádný zdržovačky se zámkama a takový věci. Takže teď hurá domů, ne? Se všema pokladama, který poberem.“
„Na co?“ řekl Cohen.
„Jak, na co? Je to přece poklad!“
„Za co jsi utratil svou poslední kořist, Bleskovej? Říkal jsi, že sis z toho strašidelnýho hradu přinesl tři pytle zlata a drahýho kamení?“
„Za co jsem to utratí? Copak vím? Víš, jak to chodí. Co na tom záleží, za co jsi to utratil? A vůbec… za co jsi utratil tu svou?“
Cohen si povzdechl.
Bleskový Podrs na něj vrhl užaslý pohled.
„Nechceš tady snad vážně zůstat, že ne?“ Pak se obrátil na pana Čabajku. „Co jste to vy dva upekli?“
Cohen zabubnoval prsty na opěradlo trůnu. „Řekl jsi ‚domů‘. Kam?“
„No… někam…“
„A tuhle Bláznivej Humoš —“
„So řiká? So řiká?“
„Hele… je mu sto pět, žejo? Nemyslíš, že už by se měl usadit?“
„So? So?“
„Usadit se?“ Bleskový Podrs se zamračil. „Ty sám jsi to kdysi zkoušel. Ukradl jsi farmu a tvrdils, že budeš pěstovat prasata! Nechals toho… za jak dlouho?… asi zatři hodiny.“
„So to furt řiká? So to?
„Řiká, ŽE JE ČAS, ABY SES UŽ KONEČNĚ USADIL, Humoši.“
„Na to hážu bobek!“
V kuchyních vládl zmatek. Objevila se tam přinejmenším polovina dvora, z toho většina dvořanů poprvé. Místnost byla přeplněná jako pouliční tržiště po ránu a ve všem tom zmatku se kuchaři, kuchtíci a pomocnice pokoušeli vykonávat své povinnosti, jak nejlépe uměli.
Skutečnost, že jeden z nich neměl jaksi jistotu, co se vlastního zařazení týče, prošla v celém tom zmatku bez nejmenšího povšimnutí.
„A cítili jste ho?“ říkala právě lady Dvě říčky. „Ten puch!“
„Jako když se člověk za horkého dne ocitne v prasečím chlívku,“ souhlasila lady Broskvoňový kvítek.
„No, s potěšením vám mohu sdělit, že já naštěstí nic takového v životě nezažila,“ řekla pyšně lady Dvě říčky.
Lady Nefritová noc, která byla podstatně mladší než ty dvě a kterou Cohenův pach nemytého lva velmi přitahoval, mlčela.
Hlavní kuchař řekclass="underline" „Nic jiného? Velké kusy? A proč si tedy nesní celou krávu, když jde náhodou kolem?“
„Jen počkej, až uslyšíš o tom ďábelském pokrmu, který se jmenuje,uzenka‘,“ zarazil kuchaře nejvyšší kancléř.
„Velké kusy.“ Kuchař téměř plakal. „Jak mám ukázat své umění na velkých kusech? Dokonce bez omáčky? To raději zemřu, než bych jen ohříval velké kusy masa!“
„Aha,“ usmál se lord kancléř. „Tak takové výroky bych si velmi dobře rozmyslel. Nový císař, budiž mu přána koupel alespoň jednou za deset tisíc let, má sklony tohle považovat za žádost o —“
Hukot hlasů utichl. Důvodem byl jeden tichý krátký zvuk. Zvuk zátky vytažené z hrdla malé lahvičky.
Lord Hong měl klasický talent nejvyššího vezíra zjevovat se v nejneočekávanějších okamžicích. Jediným pohledem přelétl celou kuchyň. To byla veškerá domácí práce, kterou kdy dělal.
Pak pokročil kupředu. Z rukávu svého kimona vytáhl malou černou lahvičku.
„Přineste mi maso,“ řekl. „Omáčka už se postará sama o sebe.“
Shromáždění lidé ho se zděšeným zájmem pozorovali. Jed byl prakticky součástí visoviské dvorní etikety, ale patřilo k dobrým mravům, že to lidé většinou dělali neviděni, skrytě, někde v soukromí.
„Je tady snad někdo,“ rozhlédl se lord Hong, „kdo by mi k tomu chtěl něco říci?“
Jeho pohled byl jako kosa. Když přeletěl kuchyní, muži se chvěli, váhali a ženy padaly k zemi.
„Výborně,“ přikývl spokojeně lord Hong. „Raději zemřu, než bych viděl barbara na císařském trůně. Ať si má své velké kusy. Přineste mi to maso!“
Někde u země se ozval jakýsi pohyb, několik výkřiků a tupý náraz hole. Pak se kupředu vyplazil jakýsi chudák a neochotně před sebou tlačil obrovskou mísu s víkem na vozíku.
Když spatřil lorda Honga, odstrčil vozík stranou, vrhl se k zemi a předvedl ukázkové po-se-to.
„Já skromně odvracím svůj zrak od tvé… zahrada na příhodném místě… sakra… oslňující tváře, ó pane.“
Lord Hong strčil do ležící postavy nohou.
„Je hezké vidět, že umění úcty ještě žije,“ pokýval hlavou. „Zvedni poklici.“
Muž vstal a za neustálých poklon a kývání hlavou zvedl poklici.
Lord Hong obrátil lahvičku vzhůru dnem a držel ji tak, dokud poslední kapka nezasyčela v mase. Diváci byli jako ochromeni.
„A teď to odneste těm barbarům,“ řekl.
„Jistě, vaše nebeská… štětci na tuž… vějíři z vrbového listí… spravedlnosti.“
„Odkud jsi, kmáne?“
„Z Bes Pelargicu, vaše milosti.“
„Hned jsem si to myslel.“
Velké bambusové dveře sklouzly stranou. Vstoupil nový lord kancléř následovaný řadou vozíků.
„Snídaně, ó vládce tisíce let,“ řekl. „Velké kusy prasete, velké kusy kůzlat, velké kusy býka a sedmero pečených rýží.“
Jeden ze sluhů, kteří se plazili po čtyřech, zvedl víko z mísy na vozíku. „Ale jestli vám můžu něco doporučit, tak abyste si nedávali tohle vepřový,“ řekl. „Je otrávený.“
Kancléř se prudce otočil.
„Ty drzé prase!“ vykřikl. „Za to zemřeš!“
„Hele, to je Mrakoplaš, ne?“ řekl Cohen. „Vypadá jako Mrakoplaš —“
„Mám tady někde i svůj klobouk,“ přikyvoval Mrakoplaš. „Musel jsem si ho zatím nacpat do kalhot —“
„Jed?“ začal se zajímat Cohen. „Jseš si jistej?“
„No jasně, teda takhle, byla to malá černá lahvička, na ní byla lebka a zkřížený hnáty, a když ji lil do jídla, tak se z něj kouřilo,“ řekl Mrakoplaš, když mu pan Čabajka pomáhal vstát. „Myslíš, že to byla omáčka z ančoviček? Já ne.“