„Jed,“ zavrčel Cohen. Nenávidím traviče! To jsou ti nejhorší, tihle traviči. Plížej se kolem, lejou do potravin různý svinstvo… a otravujou slušnejm lidem jídlo…“
Podíval se na kancléře.
„To ty?“ Podíval se na Mrakoplaše a ukázal palcem na roztřeseného kancléře. „Byl to on? Protože jestli to byl on, udělám mu totéž, co jsem udělal šílenému Hadímu knězi ze Sartu, a tentokrát k tomu použiju oba palce!“
„Ne,“ zavrtěl Mrakoplaš hlavou, „on to nebyl. Udělal to chlápek jménem lord Hong. Ale všichni se dívali, jak to dělá.“
Z úst lorda kancléře uniklo slabé zaúpění. Vrhl se na zem a chystal se políbit Cohenovi nohu, když si uvědomil, že by to na něj mohlo mít stejný efekt, jako kdyby snědl to otrávené vepřové.
„Smilování, ó vládce Nebes! Jsme jen loutky v rukou lorda Honga!“
„A co je na tom lordu Hongovi tak zvláštního?“
„On… je to jemný člověk!“ drmolil kancléř. „Nemohl bych proti lordu Hongovi říci jediné křivé slovo! Vůbec nevěřím tomu, co se říká, totiž, že má špehy všude! Dlouhý život lordu Hongovi, to říkám já!“
Riskoval pohled vzhůru a zjistil, že má přímo před očima hrot Cohenova meče.
„Dobrá, a z koho máte v téhle chvíli větší strach? Ze mě, nebo z toho lorda Honga?“
„Oh… z lorda Honga!“
Cohen pozvedl obočí. „To na mě opravdu udělalo dojem. Tak špehové jsou všude, povídáš?“
Rozhlédl se po rozlehlé místnosti a jeho pohled se zastavil na obrovské váze. Pomalu k ní došel a zvedl víko.
„Ty tam, jsi v pořádku?“
„No… cože?“ ozval se hlas z hlubin nádoby.
„Máš všechno? Zásobní zápisník? Nočník?“
„No… proč se ptáte?“
„Nechtěl bys, například, sto litrů vařící vody?“
„No… ne!“
„Taky bys raději zemřel, než zradil lorda Honga?“
„No… nemohl bych si to chvilku rozmyslet?“
„Klidně, než se ohřeje takový množství vody, nějakou chvíli to trvá. Takže zatím.“
Přiklopil víko.
„Jedna velká matko?“ řekl.
„To je Jedna velká řeka, Čingisi,“ opravil ho pan Čabajka.
Strážný se probral k životu.
„Budeš hlídat tuhle vázu, a jestli se pohne, tak s ní uděláš to, co jsem já udělal Zelenému nekromantovi noci, jasný?“
„Když já nevím, co jste mu udělal, pane,“ zavrtěl hlavou voják.
Cohen mu to vysvětlil. Jedna velká řeka se začal široce usmívat. Z nitra vázy se ozvaly zvuky, jako když se někdo ze všech sil brání žaludeční nevolnosti.
Cohen se vrátil k trůnu.
„Tak a teď mi vyprávějte ještě něco o lordu Hongovi.“
„Je to velkovezír,“ odhodlal se kancléř.
Cohen s Mrakoplašem si vyměnili pohledy.
„Správně,“ přikývl Mrakoplaš. „A každý ví, že každý velkovezír je vždycky —“
„— dokonalý a do duše zkažený lump,“ doplnil ho Cohen. „Kdoví proč? Dejte jim turban se špičatou helmou uprostřed, a jejich morální tento je totam. Ty zabíjím, jakmile na ně narazím. Tím si člověk později ušetří spoustu času.“
„A mně hned připadal jako pěknej slizoun, jen co jsem ho poprvé zahlíd,“ přikyvoval Mrakoplaš. „Hele, Cohene —“
„Pro tebe císař Cohen,“ zasyčel Bleskový Podrs. „Já nikdy nevěřil mágům, panáčku. Nikdy jsem nevěřil chlapům v sukních.“
„Mrakoplaš je fajn chlap —“ zarazil ho Cohen.
„Díky,“ rozzářil se Mrakoplaš.
„ — ale mág je to mizernej.“
„Tak ti pěkně děkuju. Zrovna jsem riskoval krk, abych vám zachránil život,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Hele, pár mejch kamarádů je dole v místech kolem hladomoren. Nemohl bys jim nějak… císař?“
„Tak nějak,“ přikývl Cohen.
„Dočasně,“ dodal Bleskový Podrs.
„Prakticky,“ doplnil pan Čabajka.
„Znamená to, že bys mohl dostat my známý někam do bezpečí? Myslím, že lord Hong zamordoval starýho císaře a chtěl to zařídit tak, aby vina padla na mý přátele. Já jen doufám, že ho nenapadne, že by se mohli ukrýt zpátky v celách, kde je věznil.“
„A proč v celách?“
„Protože kdybych měl šanci dostat se z cel, kam mě vsadil lord Hong, tak bych se ukryl zrovna tam,“ vysvětloval horečně Mrakoplaš. „Žádnej člověk při smyslech by se tam nevrátil, kdyby měl jen trošičku naděje, že se dostane pryč.“
„Dobrá,“ přikývl Cohen. „Cucáku Vildo a Jedna velká matko, skočte pro pár vojáků a přiveďte ty lidi sem.“
„Sem?“ zaječel Mrakoplaš. „Chci je dostat někam do bezpečí!“
„Jsme tady my,“ odpověděl mu Cohen. „Dokážeme je ochránit.“
„Jo? A kdo ochrání vás?“
Tuhle otázku Cohen ignoroval. „Lorde kancléři,“ řekl, „nečekám, že bude lord Hong někde nablízku, ale… na shromáždění dvořanů byl chlápek s nosem, co se podobal jezevčímu rypáku. Tlusťoch ve velkým růžovým klobouku. A hubená ženská s obličejem jak hrst šťovíkovejch listů.“
„To bude lord Devět hor a lady Dvě říčky,“ odpověděl lord kancléř. „Ehm. Vy se na mě nezlobíte, pane?“
„Proboha, jak vás něco takového napadlo?“ zavrtěl hlavou Cohen. „Vůbec ne. Naopak. Udělal jste na mě takový dojem, že vám přidám další nesmírně zodpovědnou funkci.“
„Pane?“
„Pro začátek funkci hlavního ochutnávače. A teď běžte a přiveďte ty dva. To, jak se tvářili, se mi ani trochu nelíbilo.“
Zanedlouho byli do sálu postrčeni Devět hor a Dvě říčky. Jejich letmý pohled z Cohena na nedotčené jídlo by každému, kdo by ho nečekal, jistě unikl.
Cohen jim přátelsky mávl na pozdrav.
„Snězte to,“ řekl.
„Můj pane! Měl jsem bohatou snídani! Jsem úplně plný!“ bránil se Devět hor.
„To je škoda,“ usmíval se Cohen. „Jedna velká matko, než odejdeš, vezmi si Devět hor kousek stranou a pomoz mu udělat si v žaludku kousek místa na malou snídani. Totéž platí pro dámu, jestli ji v nejbližších pěti vteřinách neuvidím žvýkat. Pořádné sousto od všeho, jasný? A se spoustou omáčky.“
Jedna velká řeka vytáhl meč.
Oba šlechtici upřeně zírali do mastných mis.
„Mně to připadá velmi lákavé,“ ozval se Cohen po chvilce. „Ale vy na to jídlo zíráte, jako kdyby s ním bylo něco v nepořádku.“
Devět hor si neohrabaně vstrčil do úst kus masa.
„Skvělé,“ zahuhlal nezřetelně, „úžasné.“
„A teď polknout,“ přikazoval Cohen.
Mandarín polkl.
„Úžasné,“ opakoval, „a teď, jestli mě Vaše Excelence omluví, šel bych —“
„Nespěchej,“ zarazil ho Cohen. „Byli bychom neradi, kdyby sis náhodou vstrčil prsty do krku nebo tak něco, že?“
Devět hor škytl.
Pak si škytl ještě jednou.
Zdálo se, že od spodního okraje jeho róby začíná stoupat dým.
Horda se vrhla k zemi přesně ve chvíli, kdy výbuch zničil část podlahy, část stropu a celého lorda Devět hor.
Jen na zemi se ještě chvilku otáčel černý klobouk s rubínovým knoflíkem.
„Přesně to samý se mnou dělaj nakládaný cibulky,“ komentoval událost Hrbatý Vinca.
Lady Dvě říčky stála se zavřenýma očima.
„Nemáte hlad?“ zeptal se Cohen.
Zavrtěla hlavou.