Cohen se na trůně opřel.
„Jedna velká matko?“
„Řeko, Cohene, to slovo je řeko,“ upozornil ho pan Čabajka, když velký voják vykročil kupředu.
„Vezmi ji s sebou a šoupni ji do jedný z cel. A dohlídni na to, aby měla spoustu jídla. Doufám, že víš, co tím myslím.“
„Jistě, Excelence.“
„A pan kancléř tady skočí ještě jednou do kuchyně a řekne šéfkuchaři, že ho tentokrát zvu na snídani a on, šéf, bude mít možnost od každýho jídla ochutnat jako první, ano?“
„Jistě, Vaše Excelence.“
„A tomu vy říkáte život?“ vybuchl vztekle Caleb Rozparovač, když lord kancléř odplul. „Tohle je bejt císařem? Že člověk nemůže věřit ani svýmu jídlu? Dyť nás nakonec zamordujou v postelích!“
„Nedokážu si představit, jak by zrovna tebe mohli zabít v posteli,“ ušklíbl se Bleskový Podrs.
„No jestli, vždyť ty jsi nikdy v žádný nespal,“ dodal Cohen.
Přešel k velké váze a kopl do ní. „Slyšels to všecko?“
„Ano, pane,“ odpověděla váza. Místností se rozlehl řídký smích. Ale více než pobavení z něj čišela nervozita. Pan Čabajka si uvědomil, že na takové věci horda není zvyklá. Když chce pravý barbar někoho zabít během jídla, pozve ho i se všemi jeho muži, hezky je usadí, nakrmí, opije je, a když usnou, přivolá z úkrytu své vlastní muže, a ti nepřátele přímo, bez nějakých kliček a lstí, počestně zmasakrují. To je fér. Strategie „opij je a zmasakruj“ byla nejstarší látkou v učebnici, nebo byla by, kdyby měli barbaři učebnice. Každý, kdo na tuhle lest ještě skočil, by ovšem udělal světu službu, kdyby se dal dobrovolně zmasakrovat už při předkrmu. Faktem ale je, že jídlu mohl člověk věřit. Barbaři jídlo neotravovali. V jejich podmínkách totiž člověk nevěděl kdy jemu samotnému bude nějaké to sousto chybět.
„Promiňte, Vaše Excelence,“ ozval se Šest blahodárných větrů, který postával nedaleko, „myslím, že lord Bleskový Podrs má pravdu. Hm. V historii se trochu vyznám. Správná cesta k úspěchu, a tedy k trůnu, vede přes moře krve. Tak to měl alespoň naplánováno lord Hong.“
„Vážně? Přes moře krve, říkáte?“
„Nebo přes horu lebek. To je další možnost.“
„Ale… ale… já si myslel, že císařská koruna se předává z otce na syna,“ ozval se pan Čabajka.
„Ríkals, Profi, že jak se jednou dostaneme na vrcholek ty pyramidy, všichni budou dělat, co jim řekneme,“ obrátil se Cohen k panu Čabajkovi.
Bleskový Podrs se podíval z jednoho na druhého. „Takže vy dva jste tohle všechno naplánovali?“ řekl a hlas měl plný obvinění. „O tom to všechno bylo, jo? Ale na začátku jste nám tvrdili, že to bude jenom obrovská rána! No? Já myslel, že votočíme pár vozů drahejch věcí a vypadneme! Kořist a plen, to je —“
„Ta vaše kořist a ten váš plen! Mám už až po krk té vaší kořisti a plenu!“ prohlásil rozhodně pan Čabajka. „Nedokážete myslet na nic jiného než na kořist a plen?“
„No, eště taky bejvalo prznění,“ doplnil Hrbatý Vinca toužebně.
„Nerad to říkám, Profi,“ vmísil se do řeči Cohen, „ale v tomhle mají pravdu. „Bojovat a loupit, to vždycky bylo naše. Já taky nejsem ze všeho toho klanění a plazení se odvázanej. Nejsem si jistej, jestli jsem pro civilizaci ten právej.“
Pan Čabajka zvedl oči k nebi. „I ty, Cohene? Jste všichni tak… tupohlaví!“ vyštěkl. „Proč já se o vás vlastně starám? Vždyť se na sebe podívejte! Víte vy, co jste? Vy jste legendy!“
Horda ustoupila. Nikdo z nich ještě neviděl, aby Profi ztratil klid a takhle se rozčilil.
„To je z ‚legendum‘, což znamená ‚co je psáno‘,“ pokračoval pan Čabajka. „Jako třeba knihy, víte? Čtení a psaní. Což je pro vás stejně vzdálené jako Ztracené město Ee —“
„No, abych řekl pravdu, tak já jednou Ztracený město —“
„Buď zticha! Já chtěl říci…, co jsem to vlastně chtěl… ano… Vy nečtete, že? Nikdy jste se to nenaučili, co? Pak jste proplýtvali přinejmenším polovinu života. Mohli jste schraňoval perly moudrosti místo těch vašich kýčovitých drahokamů. Je moc dobře, že lidé o vás jenom čtou a že se s vámi většina z nich nikdy nesetká tváří v tvář, protože, gentlemani, vy jste opravdu velké zklamání!“
Mrakoplaš fascinovaně přihlížel a čekal, že pan Čabajka přijde v nejbližší chvíli o hlavu. Ale nezdálo se, že by mělo dojít k něčemu takovému. Byl pravděpodobně příliš rozzuřený, než aby si mu někdo dovolil useknout hlavu.
„Co jste v životě doopravdy udělali, gentlemani?“ ptal se učitel rozhořčeně. „A nevyprávějte mi o ukradených skvostech a ďábelských vládcích. Udělali jste něco skutečného?“
Bleskový Podrs opatrně zvedl ruku.
„No, já jednou zabil všecky čtyři —“
„Ano, ano, ano,“ ušklíbl se pan Čabajka. „Zabili jste toho a ukradli tamto a porazili jste obra, který se živil avokádem nebo něčím jiným, ale… to všechno jsou jen… hračičky. Tapety na stěně. To nikdy nic nezměnilo! A nikdo se o to nestará. V Ankh-Morporku jsem učil kluky, kteří si mysleli, že jste jen mýty. Toho jste dosáhli. Oni nevěří, že skutečně existujete. Jsou přesvědčeni, že si vás někdo vymyslel. Jste příběhy, pánové. Když někdo z vás zemře, nikdo se to nedozví, protože si všichni myslí, že už jste dávno mrtví.“
Odmlčel se, aby se nadechl a pak o něco pomaleji pokračoval. „Ale tady… tady můžete být skuteční. Můžete si přestat hrát na život. Můžete přivést tohle staré a poněkud prohnilé císařství zpět do světa. Alespoň to bylo to…“ hlas se mu na chvíli vytratil, „to bylo to, v co jsem doufal. Vážně jsem si myslel, že bychom mohli společně něčeho dosáhnout…“
Sedl si.
Horda teď upírala oči na své nohy a kola.
„Ehm. Mohl bych něco říci?“ ozval se Šest blahodárných větrů. „Náčelníci všech klanů budou proti vám. Už teď svolávají své armády. Za normální situace by bojovali navzájem mezi sebou, ale všichni budou bojovat proti vám.“
„To si raději nechají poroučet od nějakého traviče, jako je Hong, než ode mě?“ rozčilil se Cohen. „Vždyť je to… hnusnej křivák!“
„Ano, ale je to… jejich hnusný křivák.“
„Mohli bychom se tady bránit,“ nadhodil Hrbatý Vinca. „Tohle místo má tlustý zdi. Aspoň ty, co nejsou z papíru,“ dodal.
„Na to zapomeň,“ prohlásil Bleskový Podrs. „Žádný oblíhání. To blbě končí. Nesnáším, když se pak člověk musí živit botama a krysama a co já vím čím…“
„So řiká?“
„Ale, říká, ŽE NECHCE ZAŽÍT DALŠÍ OBLÍHÁNÍ, KDE BYSME SE MUSELI ŽIVIT BOTAMA A KRYSAMA, Humoši.“
„A so to? Nohy už zase došly, so?“
„Kolik mužů asi mají?“ zeptal se Cohen.
„Myslím, že tak… šest až sedm set tisíc,“ odpověděl výběrčí daní.
„Omluvte nás,“ řekl Cohen a vstal z trůnu. „Musím se připojit ke své hordě.“
Horda se shlukla do pevného chomáče. Tu a tam se dalo zaslechnout nějaké to „So? So řiká?“ pronesené drsným šeptem. Pak se Cohen obrátil. „Mluvilo se o moři krve, co?“
„Ehm. Ano,“ přiznal výběrčí daní. Hlouček se znovu semkl.
Po další šeptané rozpravě se z něj vynořila hlava Bleskového Podrsa.