„Pochybuji, že ti za těchto okolností někdo uvěří.“
„A co by se stalo, kdybychom kapitulovali teď?“ zajímal se pan Čabajka. „Rád bych měl v těchto věcech jasno.“
„Pak byste zemřeli velmi pomalu… a velmi zajímavými způsoby.“
„A to je sága celého mého života,“ řekl Cohen „Vždycky jsem umíral velmi pomalu a velmi zajímavým způsobem. A copak to asi bude tentokrát? Pouliční souboj? Dům proti domu? Platím za všechny? Nebo co?“
„Ve skutečném světě,“ vmísil se do hovoru jeden z ostatních náčelníků rodů, „bojujeme. Nepereme se jako barbaři. Naše armády se setkají zítra za kuropění.“
„Za co? Žádný kúro… to… nikomu neplatíme!“
„On tím myslí časně ráno, Cohene.“
„Aha. Zase nějaká ta vaše civilizovaná řeč? Kde?“
„Na pláni před městem!“
„Dobrá,“ souhlasil Cohen. „Alespoň nám to dodá chuti ke snídani. Můžeme pro vás udělat ještě něco?“
„Jak velká je vaše armáda, barbare?“
„Ani bys nevěřil, jak velká,“ odpověděl mu Cohen a pravděpodobně nelhal. „Dobyli jsme celé země. Vygumovali města z map. V místech, kudy prošla moje armáda, nic neroste.“
„No tak alespoň tohle je pravda,“ potvrdil pan Čabajka.
„My jsme o vás ale nic neslyšeli!“ řekl pohrdavě náčelník.
„Jasně,“ přikývl Cohen. „Tak jsme dobří.“
„Je ovšem potřeba o téhle armádě říct ještě jednu věc,“ ozvalo se odkudsi náhle.
Všichni se obrátili k Mrakoplašovi, který byl téměř překvapen tím, že jsou ochotni ho vyslechnout. Ale vlak myšlenek právě dospěl na konečnou…
„Ano?“
„Možná že jste se zamysleli nad tím, proč vidíte jen… generály,“ pokračoval Mrakoplaš pomalu, jako by teprve hledal ta správná slova. „To proto, že, chápejte, jejich vojsko samo je… neviditelné. Ehm. Ano. Jsou to ve skutečnosti duchové. To ale ví každý, že?“
Cohen na něj zíral v němém úžasu.
Lord Hong se ušklíbl. Zato náčelníci rodů se na Mrakoplaše dívali s výrazy lidí, kteří mají silné podezření, že obyvatelé zemí za Velkou zdí jsou z masa a krve, ale kteří zároveň spoléhají na to, že miliony jejich vlastních poddaných žádné takové podezření nemají.
„To je nesmysl! Vy přece nejste neviditelní duchové,“ řekl jeden z nich.
Cohen otevřel ústa tak, že mu v nich zazářil diamantový chrup.
„To je pravda,“ souhlasil, „to je tím, že… my jsme viditelnej druh.“
„Pchá! To je ale zoufalý pokus!“ vykřikl lord Hong. „Duchové neduchové, my vás stejně porazíme.“
„Dobrá, to šlo snáz, než jsem čekal,“ poznamenal pan Čabajka, když náčelníci rodů vypochodovali z místnosti. „A to vaše intermezzo, to byl pokus o takovou malou psychologickou válku, pane Mrakoplaši?“
„Jo tak takhle? O takovejch věcech něco vím,“ ozval se Cohen. „To je, když celou noc před bojem bušíte do svýho štítu, takže nepřítel nemůže spát, a zpíváte k tomu ‚Uřízneme vám všechno, co přečuhuje‘ a takový věci.“
„Ano, to je skoro ono,“ přikývl pan Čabajka diplomaticky. „Ale nezabralo to, obávám se. Lord Hong a jeho generálové jsou na to příliš vzdělaní. Je velká škoda, že jste to nemohl uplatnit na obyčejných vojácích.“
Kdesi za jejich zády se ozvalo tiché vykviknutí králíčka. Obrátili se a před očima se jim objevil více méně nezletilý kádr Rudé armády, který byl právě postrkován dovnitř. Byla s nimi i Půvabný motýl a Mrakoplašovi věnovala dokonce slabý úsměv.
Mrakoplaš vždycky uvažoval především o tom, jak nejrychleji utéci. Ale jsou takové chvíle, kdy musíte zůstat a bojovat, i když třeba jen proto, že už nezbylo místo, kam by se dalo utéct. Jenže se zbraněmi to vůbec neuměl.
Alespoň ne s těmi obyčejnými.
„Hm,“ odkašlal si, „takže když teď opustíme palác, tak nás zabijou, je to tak?“
„O tom dost pochybuji,“ odpověděl mu pan Čabajka. „Teď už se to všechno stalo válečnou záležitostí. Někdo jako Hong by nám pravděpodobně klidně podřízl krky, ale teď, když byla válka oficiálně vyhlášena, všechno musí proběhnout podle zavedených zvyků.“
Mrakoplaš se zhluboka nadechl.
„Je tady šance milion k jedné,“ řekl, „ale mohlo by to fungovat…“
Každý ví, že čtyři příšerní jezdci, jejichž zjevení věští konec světa, jsou Smrť, Válka, Hlad a Mor. Ale i méně významné události mají své příšerné jezdce. Tak například čtyři jezdci ošklivé rýmy jsou Popotahování, Opuchlost, Nos a Nedostatek kapesníků. Čtyři jezdci, jejichž zjevení vrhá stín na každý státem uznaný svátek jsou Bouře, Vítr, Plískanice a Cesta domů. Uprostřed armád tábořících na rozlehlé aluviální pláni kolem města začínali sedlat neviditelní jezdci známí jako Šeptanda, Dezinformace a Zveličování…
Tábořící velká armáda trpí všemi průběžnými obtížemi města, ale nemá žádnou z jeho předností. Kolem jejích ohňů a stanů se brzy začnou objevovat civilisté, a to zvláště když mají něco na prodej, tím spíše, jsou-li to ženy, jejichž ctnost je ochotná přihlížet k jistým obchodním aspektům. Někdy se tam objeví dokonce takoví, kteří prodávají potraviny, a kupodivu většinou uspějí, protože jejich zboží přináší vítanou změnu do jednotvárné armádní stravy. Potrava, která tam byla k dostání právě teď, byla přesně takovou změnou…
„Vepřové koule! Vepřové koule! Pojďte si na ně, dokud jsou…“ zavládl okamžik ticha, kdy se obchodník pokoušel v duchu najít nějaké vhodné ukončení věty, ale nakonec se vzdal. „Vepřové koule! Na špejli! Co vy, šógune, vypadáte jako člověk… Hej, poslyšte, nejste vy —?“
„Mlčtemlčtemlčte!“
Mrakoplaš zatáhl S.Č.H. Kuli-K’e-sana do stínu vedle stanů.
Obchodník se podíval do tváře orámované šatem eunuchů dole a slaměným kloboukem nahoře.
„Vy jste ten mág, že? A jak jste —“
„Vzpomínáte si, jak jste toužil po tom, zbohatnout na mezinárodním obchodu?“ zašeptal Mrakoplaš.
„No? Můžeme hned začít!“
„Brzo, už brzo. Ale musíte něco udělat. Znáte ty pověsti o armádě neviditelných duchů-upírů, která míří přímo sem?“
Oči S.Č.H. Kuli-K’e-sana nervózně zatěkaly sem a tam. Ale bylo součástí jeho profese předstírat, že je o všem dokonale informován, s výjimkou systému vracení drobných. „Ano?“ řekl.
„Ty, co vyprávějí, že jich mají být celé miliony?“ rozehříval se Mrakoplaš. „A že prý budou strašlivě hladoví, protože celou cestu nic nežrali? A že je Velký mág obzvláště rozdráždil?“
„Ehm… vážně?“
„No, tak to není pravda!“
„Ne?“
„Nebo mi snad nevěříte? Koneckonců, já o tom přece něco vím.“
„No ano, to je pravda.“
„A nechceme přeci mezi lidmi šířit paniku, že ne?“
„To je pro obchod moc špatná věc, tahle panika,“ přikývl S.Č.H. poněkud nejistě.
„Takže bych byl rád, kdybyste lidem řekl, že na těch povídačkách není ani zbla pravdy, byl byste tak laskav? Hezky je uklidnil.“
„Skvělý nápad. Hm. A ti neviditelní duchové-upíři… mají oni nějaké peníze?“
„Ne, protože neexistují.“
„Aha. No jistě, já zapomněl.“
„A není jich 2 300 009,“ dodal Mrakoplaš. Na tenhle malý detail byl obzvláště pyšný.