„Není jich 2 300 009…“ opakoval pan S.Č.H. a v očích se mu objevil mírně skelný výraz.
„To v žádném případě. Není jich 2 300 009, ať vám říká kdo chce co chce. Není pravda ani to, že je tentokrát Velký mág udělal dvakrát větší než obvykle. Takže to jsme si vyjasnili. A teď snad, abych šel…“
Mrakoplaš odspěchal.
Obchodník zůstal chvilku zamyšleně stát. Pak ho napadlo, že pro dnešek už prodal zboží dost a že by možná mohl jít domů a strávit klidnou noc ve sklepě na brambory, usadit se při tom v prázdném sudu od jablek a přetáhnout si přes hlavu pytel.
Cesta ho vedla velkou částí tábora. Snažil se ze všech sil, aby se vojáci, které potkal, dozvěděli, že na všech těch pověstech není ani za mák pravdy, i když to ve většině případů znamenalo nejdříve jim vysvětlit, co všechny ty pověsti říkají.
Plyšový králiček nervózně vykvíkl.
„Hrozně se bojím těch velký-ých neviditelný-ých duchů-upírů!“ vzlykala Jedna oblíbená perla.
Vojáci kolem onoho konkrétního ohně se ji pokoušeli ukonejšit, ale naneštěstí tam nebyl nikdo, kdo by ukonejšil je.
„A slyšela jsem, že už sežrali-i nějaký-ýý lidíííí!“
Několik vojáků se ohlédlo přes ramena. V okolní temnotě nebylo nic vidět. Ale nebylo to nic, které by člověka uklidnilo.
Rudá armáda procházela táborem od ohně k ohni.
Mrakoplaš byl velmi přesný. Strávil celý svůj dospělý život — alespoň ty části, kdy nebyl pronásledován tvory, kteří měli víc nohou než zubů — na Neviditelné univerzitě a teď si byl jistý, že ví, o čem mluví. Lidem nic nevyprávějte, řekl. Nic jim neříkejte. Nikdy byste nepřežili jako mág na NU, kdybyste věřili tomu, co vám lidé říkají. Věřte tomu, co vám lidi neřeknou.
Neříkejte jim nic. Vyptávejte se jich. Můžete je dokonce prosit, aby vám řekli, že to není pravda, a to je skoro ze všeho nejlepší. Mrakoplaš totiž velmi dobře věděl, že když vyjedou tři poměrně malí, ale o to ošklivější jezdci paniky, tedy Šeptanda, Dezinformace a Zveličování, odvedou vždycky skvělou práci, ale není to nic moc ve srovnání s tím, co dokáže jejich čtvrtý druh — Popření.
Po hodině se Mrakoplaš rozhodl, že je tady už zbytečný.
Všude se rozvíjely hovory, zvláště na okrajích tábora, kde stany hraničily přímo s temným a tak očividně prázdným královstvím noci.
„No dobrá, ale proč se říká, že jich není 2 300 009, no? Když neexistujou, jak se přišlo na tohle číslo, no?“
„Hele, žádný takový věci jako neviditelní duchové-upíři neexistujou, chápeš?“
„Tak ne, jo? A jak to víš? A ty už jsi někdy nějakýho viděl?“
„Tak podívej, šel jsem a zeptal se kapitána, a ten mi řekl, že tady kolem žádný neviditelný duchové-upíři nejsou.“
„A jak si může bejt tak jistej, když je nevidí?“
„On tvrdí, že neviditelný duchové-upíři vůbec neexistujou.“
„Ale? A jak je možný, že tak najednou obrátil? Můj dědeček mi například vyprávěl, že jsou jich celý miliony, za Velkou —“
„Moment… Co to bylo, támhle…?“
„Co? Kde?“
„Přísahal bych, že jsem něco slyšel…“
„Já nic nevidím.“
„Oh, ne!“
Nějaké zprávy musely prosáknout až na nejvyšší velitelství, protože když se začalo schylovat k půlnoci, zazněly táborem trubky svolávající mužstvo k nástupu a bylo přečteno zvláštní prohlášení.
Potvrzovalo existenci duchů-upírů všeobecně, ale popíralo jejich bytí v praxi, obzvláště teď a tady. Byl to mistrovský výtvor svého druhu zvláště proto, že odhalil celou záležitost sluchu těch válečníků Rudé armády, kteří o ní ještě nebyli podrobně informováni.
O hodinu později situace dosáhla kritického bodu a Mrakoplaš se dozvídal věci, které si sám nevymyslel, a v některých případech i takové, které by byl raději neslyšel.
Tak například vyslechl rozhovor dvou vojáků: „Vím naprosto jistě, že žádná armáda duchů-upírů neexistuje,“ řekl jeden a odpověď druhého zněla: „Já vím, je tam přej jenom sedm napůl bezmocnejch staříků.“
„Jenom sedm staříků?“
„A to jsem slyšel, že jsou opravdu hodně staří,“ přikývl voják. „Prý mají smrt na jazyku. Slyšel jsem od někoho v paláci, že dokážou procházet zdí a proměnit se na neviditelný.“
„Ale no tak,“ usmál se Mrakoplaš. „Sedm mužů se pustí do boje s celou touhle armádou?!“
„To člověka nutí k zamyšlení, co? Desátník Toši říká, že jim pomáhá Velký mág. To je logické. Já bych taky nebojoval s celou armádou, kdybych za sebou neměl spoustu magické podpory.“
„Hm. A ví někdo, jak vypadá ten Velký mág?“ zeptal se Mrakoplaš.
„Říká se, že je vysoký jako dům a má tři hlavy.“
Mrakoplaš souhlasně přikývl.
„Taky jsem slyšel,“ pokračoval voják, „že Rudá armáda bude bojovat na jejich straně.“
„A co? Desátník Toši říká, že je to jenom houf dětí.“
„To ne. Já jsem slyšel, že… skutečná Rudá armáda… rozumíte…“
„Rudá armáda by nikdy nebojovala na straně barbarských nájezdníků! A kromě toho, žádná Rudá armáda neexistuje. To je jen taková pověst.“
„Jako ti neviditelní duchové-upíři,“ přikývl Mrakoplaš a tak zase o kousek postrčil hodiny úzkosti.
„Ehm… asi jo.“
Když se začali přít, vytratil se.
Nikdo zatím nezběhl. Uprchnout do noci plné blíže neurčených hrůz bylo horší než zůstat v táboře. Ale pomyslel si, že tím líp. To znamenalo, že skutečně vyděšení lidé měli strach udělat cokoliv, zůstávali na místě a snažili se získat klid a jistotu od svých druhů. Pro morálku vojsk neexistovalo nic lepšího než odvážný muž, který tvrdil „Jsem si jistý, že nic takového jako neviditelní duchové-upíři neexistuje“ a při tom se čtyřikrát za hodinu vytratil na latrínu.
Mrakoplaš se vplížil zpět do tábora, obešel stan ve stínech a srazil se s koněm, který mu ošklivě dupl na nohu.
„Tvoje žena je obrovský hroch!“
omlouvám se.
Mrakoplaš strnul a oběma rukama si svíral bolavou nohu. Znal jen jedinou bytost s hlasem podobným hřbitovu za ošklivého zimního dne.
Pokusil se odskákat zpět a narazil do dalšího koně.
To je mrakoplaš, že? řekl Smrť. ano. dobrý večer. myslím, že s válkou jsi se zatím ještě nesetkal. tohle je mrakoplaš, válko. seznam se s válkou, mrakoplaši.
Válka se v pozdravu dotkl helmy.
„Potěšení na mé straně,“ řekl. Pak ukázal na ostatní tři jezdce. „Dovol, abych ti představil své dva syny, Hrůzu a Zmatka. A tohle je moje dcera Řinčila.“
Potomci sborem pronesli „Dobrý den“. Řinčila se mračila, vypadala na sedm let, na hlavě měla ochrannou přilbu a na klopě odznak jezdeckého klubu.
TAK TEBE JSEM TADY NEČEKAL, MRAKOPLAŠI.
„Oh. To je dobře.“
„Smrť vytáhl ze záhybů svého roucha přesýpací hodiny, pozvedl je k měsíčnímu světlu a povzdechl si. Mrakoplaš natáhl krk a pokoušel se zjistit, kolik v nich zbývá písku.
ALE POKUD BY SIS PŘÁL, MOHL BYCH —
„Ne ne, nestojím o žádnou protekci,“ pospíšil si Mrakoplaš. „Já… hm… napadlo mě… jste tady kvůli bitvě?“