Ostatní náčelníci se pokoušeli vyhnout jeho pohledu. Nikdo z nich by se neodvážil namítnout, že takový průměrný voják vůbec nebude šťastný při pomyšlení, že má duchy jak před sebou, tak v zádech, zvláště když vezmeme v potaz výjimečně ošklivou a zlomyslnou povahu duchů.
„Tak dobrá,“ řekl lord Hong. Pak pootočil hlavu.
„Ty jsi tady ještě?“ zasyčel.
„Jen si uklízím své drůbky, pane!“ zasténal vykladač.
Spěšně sebral zbytky nebohého kuřete a dal se na útěk.
Koneckonců co, pomyslel si, když se pak ubíral k domovu, já mu přece neřekl čí nepřítel.
Lord Hong osaměl.
Uvědomil si, že se chvěje. To je pravděpodobně vztekem. Ale možná… možná by stále ještě mohl všechny ty věci obrátit ve svůj prospěch. Barbaři přitáhli z vnějšího světa a pro většinu obyvatel říše bylo kdekoliv za Velkou zdí prostě jen tam. Ano. Ti barbaři byli jen podružná záležitost, kterou by mohl snadno vyřídit, ale když bude opatrný, mohl by je dokonce použít jako část své vlastní strategie.
Také dost těžce dýchal.
Přešel do své soukromé pracovny a zavřel pečlivě dveře.
Vytáhl klíč.
Otevřel schránku.
Nastalo několikaminutové ticho rušené jen tichým šustěním látky.
Pak se na sebe lord Hong podíval do zrcadla.
Dalo mu nesmírnou námahu, než se mu podařilo dostat se až sem. Využil služeb několika agentů, z nichž ani jeden neznal jeho plán ani úmysl celý. Ale ankh-morporský krejčí se své práce zhostil skvěle a míry byly přesné. Lord Hong si byl jist, že od špičatých bot přes vyšívaný kabátec, plášť až ke klobouku s pérem vyhlíží jako dokonalý ankh-morporský gentleman. Plášť byl podšitý hedvábím.
Cítil se v těch šatech nepohodlně a dotýkaly se ho neznámým způsobem, ale to byly jen maličkosti. Takhle se oblékal muž ve společnosti, která dýchala, hýbala se, mohla někam dojít…
Toho prvního velkého dne projde městem a lidé nebudou mocni slova, protože spatří svého přirozeného vůdce.
Ani náhodou ho nenapadlo, že by se někdo přece jen nějakého toho slova mohl zmocnit a říci například: „Zírejte na toho libovýho frajera! Vemte ho někdo cihlou!“
Mravenci si cupitali sem a tam. Věc, která dělala „kvrk“, dělala kvrk.
Mágové ustoupili. Když se Hex rozjel naplno, nic jiného ani dělat nemohli, snad jen pozorovat rybičky a tu a tam kápnout olej do koleček. Trubice se místy zbarvovaly do oktarínova.
Hex odříkával několik set zaklínadel v minutě. Bylo to velmi jednoduché. Člověku by trvalo skoro hodinu, než by připravil obřad a pronesl jedno jediné hledači zaklínadlo. Ale Hex to dokázal mnohem rychleji. Znovu a znovu. Natahoval sítě celým okultním mořem v pátrání po jedné kluzké rybě.
Po devadesáti třech minutách se mu podařilo zjistit to, na čem by celá fakulta pracovala několik měsíců.
„Vidíte?“ neodpustil si Rozšafín. Pronesl to mírně roztřeseným hlasem, zatímco z výstupní zásuvky vytahoval sloupec karet. „Říkal jsem vám to. On to dokázal.“
„On? Kdo on?“ zeptal se Výsměšek.
„Hex.“
„Aha, vy myslíte ‚to‘.“
„No… to jsem přece řekl…, že… ano.“
Další skvělá věc na hordě, jak si pan Čabajka všiml, byla její schopnost relaxovat. Ti staříci měli přímo kočičí schopnost nedělat nic, když nebylo nic na práci.
Nabrousili si meče. Dali si jídlo — velké kusy masa pro většinu z nich a nějakou kaši pro Bláznivého Humoše. Ten si stejně převážnou část svého oběda vybryndal na vousy. Neškodnost jídla si pojistili tak, že přivlekli do místnosti šéfkuchaře, přibili ho za zástěru k podlaze a pověsili mu nad hlavu těžkou sekeru uvázanou na provaze přehozeném přes trám. Druhý konec provazu držel Cohen během jídla v ruce.
Pak si znovu nabrousili meče, ale to bylo už jen tak ze zvyku, a… uvolnili se.
Tu a tam si některý z nich zahvízdal mezi zbytky zubů úryvek písničky nebo prohledal ten či onen záhyb těla, kde ho trápila nějaká zvláště dotěrná breberka. Ale hlavně jen tak seděli a upírali pohled někam za obzory.
Po dlouhé chvíli se ozval Caleb. „Věříte, že jsem nikdy nebyl na XXXX? Všude jinde jsem byl. Často jsem přemýšlel, jaký to tam asi je.“
„Kdysi jsem tam ztroskotal,“ zamyslel se Hrbatý Vinca. „Je to divný místo. Plný hnusný magie. Žijou tam bobři s kachníma zobákama a obrovský krysy s dlouhejma ocasama, který poskakujou po zadních a boxujou spolu. A všude se potulujou takoví černí chlapi. Tvrděj, že žijou neustále ve snu. Ale chytrý, to voní jsou. Ukaž jim kus pouště s jedním uschlým stromem, a sotva mrkneš vokem, naservírujou ti jídlo o třech chodech a pak ještě ovoce a ořechy. A mají tam slušný pivo.“
„To zní pěkně.“
Nastala další dlouhá odmlka.
Pak:
„Předpokládám, že tady taky mají minstrely? Bylo by to zbytečný plejtvání, kdybysme všichni přišli k zabití a nikdo o tom nenapsal jedinou baladu, ne?“
„Takový město, jako je tohle, musí mít celou kupu minstrelů!“
„Takže žádnej problém.“
„Ne.“
„Žádnej.“
Další dlouhé mlčení.
„Ne že bysme měli přijít k zabití.“
„Jasně. Nemám v úmyslu ve svým věku začít s tím, nechat se zabíjet.“
Dlouhá pauza.
„Cohene?“
„Jo?“
„Hele, věříš ty na nějakýho boha?“
„No, podívej, vyloupil jsem nějakejch chrámů a pozabíjel přehršli bláznivejch kněží. Tak nevím, jestli se to třeba počítá?“
„A co věří váš kmen, že se stane s válečníkem, kterej zahynul v boji?“
„Jo to? Ty velký tlustý ženský v rohatejch přilbách tě seberou a odvezou do velkejch síní Slepýho la, kde se jí jídlo z božskejch stolů, neustále bojuje, slaví a pije navěky.“
Další dlouhé mlčení.
„To jako myslíš fakticky navěky?“
„No, asi jo.“
„Protože, co já vím, tak člověk má i pečenýho krocana za chvíli plný zuby. Tak asi čtvrtej den.“
„No dobrá, a na co se věří u vás?“
„Já mám dojem, že my jedeme po smrti do pekla v loďce vyrobený z ostříhanejch nehtů. Nebo z něčeho takovýho.“
Dlouhé mlčení.
„Ale nemá cenu bavit se o takovejch věcech, protože nás dneska určitě nezabijou.“
„To si řek ty.“
„Pch, nestojí to za to, dneska umřít, jestli všechno, co vás čeká, jsou zbytky z něčího stolu nebo vejlet v lodi, která smrdí vašima ponožkama, co říkáte?“
„Haha.“
Několikaminutová odmlka.
„Dole v Klači veřej, že když vedete pořádnej život, odměněj vás tím, že půjdete do ráje, kde je spousta pěknejch mladejch ženskejch.“
„Tak to je vaše odměna, jo?“
„Co já vím? Možná je to spíš trest. Ale pamatuju si, že člověk celej den pije šerbet.“
„Hm. Když jsem byl malej kluk, mívali jsme právej šerbet v takovejch malejch pytlíkách s brčkem. Dneska už takový věci nevidíte. Lidi pořád jenom spěchají.“
„To zní líp než se živit ostříhanejma nehtama.“ Mlčení.
„Hele, a věřili jste někdy na to, že každej válečník, kterýho v boji zabiješ, ti musí po tvý smrti na onom světě sloužit?“
„To nevím.“
„Kolik jsi jich zabil?“
„Cože? Jo ták. Možná dva tři tisíce. A to samozřejmě nepočítám trpaslíky a trolly.“