„To znamená, že po smrti nemusíš mít strach ani o nářadí, ani o nikoho, kdo by ti otevřel dveře.“
Mlčení.
„Takže v žádným případě neumíráme, jo?“
„Jo. Ne.“
„Hele, máme tady šanci sto tisíc k jedny… ne? Rozdíl je akorát ve spoustě nul, je to tak?“
„Jasně.“
„Víš, co myslím. S dobrými druhy po boku, dobrou zbraň v pěsti… co víc bychom si mohli přát.“
Mlčení.
„Možná by nebylo špatný, kdyby vybuchla sopka.“
Mlčení.
„Takže my umřeme?“
„Asi jo.“
Muži hordy se rozhlíželi jeden po druhém.
„Ale podívejme se na to z té světlejší stránky. Pořád ještě dlužím trpaslíkovi Fafovi padesát tolarů za tenhle meč,“ ušklíbl se Cucák Vilda. „Jak se zdá, mohl bych skončit s jistým finančním ziskem.“
Pan Čabajka si opřel hlavu do dlaní.
„Je mi to opravdu líto.“
„S tím si nelam hlavu.“
Ve vysokých oknech bylo vidět šeré světlo časného rána.
„Podívejte,“ řekl pan Čabajka, „vždyť vy nemusíte umřít. Mohli bychom se… mohli bychom se vykrást ven. Třeba tím podzemním kanálem. Možná i jinak. Humoše bychom jednoduše odnesli. Lidé sem neustále přicházejí a odcházejí. Jsem si jistý, že bychom se dostali… z města… bez… nějakých…“
Hlas se mu vytratil. Žádný hlas by nezůstal na místě pod tlakem oněch upřených pohledů. Zíral na něj dokonce i Humoš, jehož pohled byl většinou zaostřen do nějakého místa zhruba před osmdesáti lety.
„Já teda nezdrhnu, nis takovýho!“ prohlásil nakonec Humoš.
„To není útěk,“ pokoušel se ještě pan Čabajka. „Je to smysluplné přemístění se do předem připravených pozic. Taktika. U bohů, je to něco, co dá zdravý rozum!“
„Mně ne.“
„Podívejte, vždyť přece i barbaři umějí počítat! A vy jste připustili, že když tady zůstanete, mohli byste zemřít!“
„Nis. Já nezdrhnu.“
Cohen se naklonil kupředu a popleskal pana Čabajku po ruce.
„To je ta profese hrdinů, chápeš?“ řekl. „Kdo to kdy slyšel, aby hrdina z boje utíkal? Všechny ty děti, o kterých jsi nám vyprávěl… víš, ty, co si myslí, že jsme jenom pověsti… myslíš, že ty by uvěřily, že jsme nakonec utekli? No vidíš. Ne, útěk prostě není součástí smlouvy. Ať utíká někdo jinej.“
„Kromě toho,“ doplnil ho Bleskový Podrs, „kdy se nám naskytne taková šance jako tady? Šest proti pěti armádám! To je přece k tomu pos… poslednímu boji to nejlepší, co jsme si mohli přát. To není žádná pověst! A dali bysme tak na frak i kusu mytologie!“
„Ale… zemřete.“
„No jo, to patří k věci, to se nedá nic dělat. Ale to bude konec, co?“
Pan Čabajka se rozhlédl po okolních tvářích a uvědomil si, že mluví jiným jazykem a pohybují se v jiném světě. Byl to svět, ke kterému neměl klíč ani mapu. Můžete je naučit nosit zajímavé kalhoty a zacházet s penězi, ale jejich duše se nikdy nezmění.
„A mají učitelé nějaké zvláštní místo, kam přijdou, když zemřou?“ zajímal se Cohen.
„Myslím, že nemají,“ zavrtěl pan Čabajka zachmuřeně hlavou. Na okamžik se obíral myšlenkou, jestli tam nahoře třeba opravdu neexistuje nějaká Velká volná hodina. Ale zdálo se to velmi nepravděpodobné. Nejspíš by stejně musel opravit pořádný štos sešitů.
„No, až umřeš, je jedno, kde budeš, ale kdyby sis chtěl užít pořádnej flám, zaskoč, kdykoliv budeš mít chuť,“ řekl Cohen. „Užili jsme si, ne? A to je důležitý. A ještě ke všemu to bylo poučně vzdělávací, co říkáte kluci?“
Ozval se sbor souhlasného mumlání.
„Bylo to úžasný, všechny ty dlouhý slova.“
„Jo a jak jsme se učili kupovat věci!“
„A společenskej styk, hur, hur… pardón!“
„So? So řiká?“
„Škoda, že to nezabralo, ale já, co se plánů tejče, nikdy nebyl moc dobrej,“ řekl Cohen.
Pan Čabajka vstal.
„Přidám se k vám,“ řekl.
„Co, to jako v boji?“
„Ano.“
„A umíš zacházet s mečem?“ zeptal se Podrs.
„Ehm. Ne.“
„Tak to jsi proplejtval celej život.“
Jak se zdálo, to se pana Čabajky mírně dotklo.
„Předpokládám, že bych do toho mohl rychle přijít,“ řekl.
„Přijít do čeho? To je boj mečem!“
„Ano, ale… když je člověk učitel, musí se sám učit opravdu rychle,“ usmál se nervózně pan Čabajka. „Kdysi jsem celý jeden semestr přednášel alchymistická praktika. Bylo to v době, kdy se pan Rozkol vyhodil do povětří a nějakou dobu nemohl učit. A to jsem do té doby v životě neviděl ani tyglík.“
„Tak tumáš,“ podal Cucák Vilda panu Čabajkovi jeden z náhradních mečů. Ten ho potěžkal.
„Hm. Předpokládám, že je k tomu nějaký návod nebo tak něco?“
„Návod? To ne. Chytíš to za ten tupěj konec a tím ostrým šťoucháš do lidí.“
„Ano? Vážně? No, to se zdá docela jednoduché. Myslel jsem, že je to mnohem složitější.“
„Jseš si jistej, že chceš jít s náma?“ ujišťoval se Cohen.
Pan Čabajka měl na tváři rozhodný výraz. „Naprosto. Velmi pochybuju, že bych přežil, kdybyste neuspěli, a kromě toho… zdá se, že vám, hrdinům, přidělili mnohem lepší nebe. Ale mám dojem, to musím říct, že i život. Já sice vážně nevím, kam po smrti přijdou všichni učitelé, ale obchází mě takové hrozné tušení, že to naše nebe bude hlavně plné tělocvikářů.“
„No, já jenom nevím, jestli dokážeš propadnout skutečnému bojovému šílenství,“ ujišťoval se Cohen. „Už se ti někdy před očima udělala krvavá mlha, a když ses probral, zjistil jsi, žes ukousal dvacet lidí k smrti?“
„Říkávalo se o mně, že jsem hodně tvrdý, když mi žáci ve třídě hlučeli,“ zasnil se pan Čabajka. „A taky jsem byl smrtelně přesný vrhač křídy.“
„A co ty, výběrčí?“
Šest blahodárných větrů spěšně ustoupil.
„Já… já si myslím, že mám spíše předpoklady k tomu nahlodat celý systém zevnitř,“ odpověděl.
„Dobrá.“ Cohen se rozhlédl po ostatních. „Takhle oficiálně jsem ještě nikdy neválčil, jak se to prakticky dělá?“ zeptal se.
„Podle mě,“ přispěchal mu na pomoc pan Čabajka, „že se všichni postavíme do řady a pak zaútočíme.“
„To nezní špatně. Dobrá, tak do toho.“
Vykročili, v jednom případě vyjeli a v dalším (páně Čabajkově) drobně vyklusali kupředu. Výběrčí daní popošel několik kroků za nimi.
„Pane Čabajko!“ zvolal. „Víte dobře, co se teď stane! Copak jste ztratil rozum?“
„Ano,“ odpověděl mu učitel přes rameno, „ale třeba najdu nějaký lepší.“
Sám pro sebe se usmál. Jeho život byl od začátku až do dnešního dne složitý. Figurovaly v něm rozvrhy hodin, zasedací pořádky a celé věrtele věcí, které dělat musel a nesměl, a život pana Čabajky byl uprostřed toho všeho jen malou mrskající se věcičkou, jež se snažila přežít. Ale najednou bylo všechno velmi jednoduché. Drželi jste jeden konec a tím druhým jste píchali do lidí. Podle téhle prosté zásady by mohl člověk žít prakticky celý život. A návdavkem k tomu pak dostat ještě velmi zajímavý život posmrtný…
„Tumáš,“ řekl mu Caleb a vstrčil mu do ruky něco plochého a kulatého, „to budeš taky potřebovat. Je to štít.“
„Aha. Tím se jako budu chránit, ano?“