Když na to přišlo, neměl vlastně žádný důvod se domnívat, že je Zavazadlo rodu mužského. Připouštěl, že mělo nesnášenlivou a útočnou povahu, ale to měla i většina žen, se kterými se Mrakoplaš setkal, a častokrát bylo právě jejich setkání důvodem k tomu, aby akce jeho společnic byly ještě útočnější. Schopnost páchat násilí, jak Mrakoplaš slyšel, byla unisexuální. Nebyl si sice jistý tím, co to unisexuální je, ale předpokládal, že je to pravděpodobně to, co popisovalo jeho vlastní zkušenost.
Objevila se před ním malá branka. Zdálo se, že ji nikdo nehlídá.
Navzdory svému strachují prošel krokem. Neběžel. Každá autorita si ze všeho nejdřív všimne běžícího člověka. Čas pustit se do běhu nastával zhruba v okamžiku kdy zaznělo „e“ ve větě „Hej, ty!“.
Nikdo si ho nevšímal. Pozornost všech lidí na Velké zdi se upírala k armádám.
„Podívejte se na ně,“ řekl trpce jen tak všeobecně všem a nikomu. „Hlupáci. Kdyby to bylo sedmdesát proti sedmi, každý by věděl, kdo zvítězí. Ale že je to sedm proti sedmi stům tisícům, nikdo si není jistý. Jako kdyby najednou čísla vůbec nic neznamenala. Pch! Proč bych měl něco dělat zrovna já? Vždyť já toho chlápka vlastně ani pořádně neznám. Ano, párkrát mi zachránil život, ale to ještě není důvod zemřít strašlivou smrtí kvůli tomu, že neumí počítat. Takže se na mě laskavě přestaňte dívat tímhle pohledem.“
Zavazadlo o kousek ustoupilo. Druhé Zavazadlo…… Mrakoplaš si pomyslel, že skutečně vypadá tak nějak jako žensky. Ženy přece mají větší zavazadla než muži, že? To kvůli všem těm… teď se dostával na docela neznámou půdu… náběrkám, kraječkám a takovým věcem. Velikost ženských zavazadel byla prostě jedna z těch záhadných věcí jako fakt, že ženy mají mnohem menší kapesníky, přestože rozměry jejich nosů jsou v průměru stejné jako u mužů. Zavazadlo bylo vždycky Zavazadlo. Mrakoplaš nebyl duševně připraven na to, že jich bude více než jedno. A teď tady bylo Zavazadlo a… druhé Zavazadlo.
„Tak pojďte, vy dva,“ řekl. „Vypadneme odsud. Udělal jsem, co jsem mohl. Už se o to nestarám. Já s tím nemám nic společnýho. Nechápu, proč na mě všichni spolíhaj. Já nejsem spolehlivej. Nespolíhám se dokonce ani sám na sebe, a to jsem já!“
Cohen se podíval k obzoru. Rychle se tam zvedala šedomodrá mračna.
„Bude bouřka,“ řekl.
„No, zaplať pánbůh, že se nedožijeme toho, abysme promokli,“ liboval si Cucák Vilda.
„Stejně je to legrační věc. Vypadá to, jako kdyby ta bouřka přicházela ze všech stran najednou.“
„Hnusný cizozemský počasí. Nedá se mu věřit.“
Cohen obrátil pozornost k armádám pěti náčelníků.
Zdálo se, že tam došlo k jakési dohodě.
Armády se rozložily kolem místa, které Cohen zvolil. Taktika byla jednoduchá. Bylo snadné ji odhadnout. Horda pozorovala, jak náčelníci projíždějí sem a tam podél předních řad svých oddílů.
„A jak to vlastně začne?“ zeptal se po chvíli Cohen, kterému sílící vítr rozevlál zbytky vlasů. „To jako někdo pískne na píšťalku, nebo co? Nebo prostě zařveme a vrhneme se na ně?“
„No, tyhle slavnostní začátky bývají většinou dohodnuty předem,“ odpověděl pan Čabajka.
„Hm.“
Cohen se rozhlédl po moři kopí a praporců. Statisíce mužů, když se na ně díváte zblízka, vypadají opravdu jako hodně mužů.
„Předpokládám,“ řekl pomalu, „že žádný z vás nemá nějaký skvělý tajný plán, o kterém se zatím nezmínil?“
Z každé armády se teď oddělilo několik jezdců a ti se ve skupině vydali směrem k hordě. Zastavili se zhruba na vzdálenost hodu oštěpem a pozorovali malý hlouček svých nepřátel.
„Tak dobrá,“ pokračoval Cohen. „Nerad to říkáni, ale možná bychom si s nimi měli promluvit o kapitulaci.“
„Ne!“ vykřikl pan Čabajka, ale pak se zarazil, zaskočený silou vlastního hlasu. „Ne,“ opakoval o něco tišeji. „Když se vzdáte, nepřežijete to. Jenom nezemřete okamžitě.“
Cohen se poškrábal na nose. „Jak se jmenuje ta… no vždyť víš… vlajka…, když s nima chceš mluvit, aby tě ale při tom nezabili?“
„Musí být červená,“ vysvětloval pan Čabajka. „Ale poslyš, já si myslím, že by nebylo dobře kdybychom —“
„Já tomu nerozumím,“ ušklíbl se Cohen. „Mají to celý zmatený, s červenou vyjednávat, v bílý na funus… tak dobrá. Máte někdo něco červenýho?“
„Já mám jenom kapesník,“ přihlásil se pan Čabajka. „Ale je bílý, a navíc si stejně myslím, že —“
„Dej mi ho.“
Barbarský učitel velmi neochotně podal Cohenovi svůj kapesník.
Cohen vytáhl z opasku malý, napůl obroušený nožík.
„Já tomu prostě nevěřím!“ řekl pan Čabajka. Slzy měl na krajíčku. „Barbar Cohen vyjednává s takovými lidmi o kapitulaci!“
„To je vliv civilizace,“ zakýval Cohen hlavou. „Ta má pravděpodobně za následek, že jsem tak trochu změknul.“
Přetáhl si čepel nožíku přes předloktí a na šrám si přiložil kapesník.
„Tak a je to. Za chvilku máme pěknou rudou vlajku.“
Horda souhlasně pokývala hlavami. Bylo to až neuvěřitelně symbolické, dramatické, ale především hloupé gesto, které ovšem přesně odpovídalo hrdinskému barbarování. Jak se zdálo, udělal dojem i na část těch nejbližších bojovníků.
„Tak a teď,“ začal Cohen, „myslím že ty, Profi, a ty, Bleskovej… byste měli jít se mnou a promluvíme si s těma lidma.“
„Oni vás pak odvlečou do svých hladomoren!“ protestoval pan Čabajka. „Mají katy, kteří vás budou mučit, ale při tom vás udrží naživu celá léta!“
„So to? Co řiká? So?“
„On říkal, ŽE TĚ JEJICH KATI DOKÁŽOU UDRŽET PŘI ŽIVOTĚ CELÝ ROKY, Humoši.“
„Skvělý. To si dám líbit!“
„Oh, bohové.“ Víc ze sebe pan Čabajka vypravit nedokázal.
Pak vykročil za svými dvěma kolegy k nepřátelským náčelníkům.
Lord Hong zvedl hledí své přilby a z vysoká si prohlížel přibližující se barbary.
„Rudej prapor, heleďte,“ volal Cohen a zamával mokrým kapesníkem, který upevnil na konec svého meče.
„Ano,“ přikývl lord Hong. „Viděli jsme to vaše malé představení. Možná že udělalo jistý dojem na některé vojáky, ale ne na mě, barbare.“
„To je tvoje věc,“ přikývl Cohen. „Přišli jsme si promluvit o kapitulaci.“
Pan Čabajka si všiml, že několik nižších náčelníků si očividně oddechlo. Pak si pomysleclass="underline" skutečný voják asi tyhle věci nemá nijak v oblibě. Nikdo přece nechce přijít do nebe, nebo kam to vojáci chodí, a tam říci: kdysi jsem vedl armádu proti sedmi starým mužům. To nebylo nic, co by si zasloužilo vyznamenání za statečnost.
„Aha. No, jistě. To je celá ta vaše okázalá odvaha,“ ušklíbl se lord Hong. „V tom případě složte zbraně a budete odvedeni do paláce.“
Cohen a Podrs na sebe vrhli nechápavé pohledy.
„Pardon?“
„Složte zbraně,“ odfrkl si popuzeně lord Hong. „To znamená, že odložíte všechny své zbraně.“
Cohen na něj vrhl dlouhý zamyšlený pohled. „A proč bychom měli odkládat zbraně?“