„Nemluvíme snad o vaší kapitulaci?“
„Naší kapitulaci?“
„Ústa pana Čabajky se proti jeho vůli roztáhla v pomalém, částečně nepříčetném úsměvu.
Lord Hong zíral na Cohena.
„Hej! Jistě nečekáte, že uvěřím, že jste se s námi sešli proto, abyste nám nabídli…“
Naklonil se ze sedla a upřel na ně zkoumavý pohled.
„Ale je to tak, že?“ řekl nakonec. „Vy nemyslící hloupí divoši. Je to pravda, že umíte počítat jen do pěti?“
„Mysleli jsme jenom, že by to spoustě lidí ušetřilo zranění,“ řekl Cohen.
„Mysleli jste hlavně na to, že by to ušetřilo zranění vám,“ ušklíbl se pohrdavě náčelník.
„Skoro bych si troufl říct, že ani na vaší straně by z toho všichni nevyvázli bez úrazu.“
„Jsou to jen chudáci a sedláci,“ odpověděl náčelník.
„A no jo. Já zapomněl,“ zašklebil se Cohen. „A ty jsi jejich náčelník, žejo? To je, jako když hraješ šachy, co?“
„Jsem jejich pán,“ odpověděl nadutě lord Hong. „Když bude třeba, zemřou dle mé vůle.“
Cohen na něj vrhl široký úsměv, před kterým by ucouvl i krokodýl.
„Kdy začneme?“
„Vraťte se k té vaší… tlupě,“ řekl lord Hong. „Myslím si, že pak začneme velmi rychle.“
Podíval se užasle na Bleskového Podrse, který si rozkládal jakýsi papír. Barbarovy rty se chvilku neohrabaně pohybovaly a popraskaný prst s ulomeným černým nehtem běžel po řádcích.
„Jsi… jsi… to… nemanželský… chudinka, to jsi!“
„No tohle! Skvěle,“ neudržel se pan Čabajka, který stvořil právě použitou tabulku.
Když se trojice vracela ke zbytku hordy, uvědomoval si pan Čabajka, že slyší jakýsi skřípot. Cohen si právě obrušoval ze zubů nějaké karáty.
„ ‚Zemřou dle mé vůle!‘ “ ucedil. „Ten chcípák ani neví, co to znamená být náčelníkem! Voleza vochočenej! On na ty svý herce!“
Pan Čabajka se rozhlédl kolem. Jak se zdálo, mezi náčelníky došlo k jakési výměně názorů.
„Víte,“ řekl nakonec, „oni se nás možná pokusí zajmout živé. Kdysi jsem míval ředitele a ten byl stejný jako tenhle chlápek. Byl nejraději, když mohl lidem udělat ze života peklo.“
„To jako myslíš, že se budou pokoušet nezabít nás za každou cenu?“ ujišťoval se Bleskový Podrs.
„Ano.“
„A znamená to, že bysme je neměli zabíjet?“
„Ne, to si nemyslím.“
„Tak to se mi líbí.“
„Co budeme dělat teď?“ zeptal se pan Čabajka. „Nezačneme odříkávat nějaký válečný pokřik nebo něco takového?“
„Budeme čekat,“ odpověděl mu Cohen.
„Za války člověk pročeká spoustu času,“ přikývl Cucák Vilda.
„Ano,“ souhlasil pan Čabajka. „Lidé to říkají. Říkají, že války jsou dlouhá období čekání a nudy následovaná krátkými chvílemi vzrušení.“
„Ve skutečnosti to tak není,“ řekl Cohen. „Jsou to spíš krátký chvíle, ve kterejch čekáš, následovaný dlouhejma chvílema, kdy jseš mrtvej.“
„Se na to vyfláknu!“
Pole byla křížem krážem zbrázděna zavlažovacími strouhami. Zdálo se, že nikde není jediný kousek rovné země. A strouhy byly příliš široké, než aby, se daly přeskočit. Vypadaly, jako kdyby se daly přebrodit, ale jen proto, že bylo vidět čtyřicet centimetrů čisté vody, která ovšem zakrývala vražedně hluboké, živinami bohaté, husté bahno. Pan Čabajka řekl, že říše vděčí za své bohatství úrodné zemi bahnitých plání. Právě v těchto okamžicích se Mrakoplaš cítil velmi bohatý.
Přiblížil se mezitím k onomu zvláštnímu kopci, který se tyčil nad městem. Byl skutečně pravidelně oblý, kulatý příliš dokonale, než aby mohl vzniknout přirozeným způsobem. Pan Čabajka takovým kopcům říkal drumliny, obrovské hromady štěrku a země, které po sobě zanechal ledovec. Úpatí tohohle pahorku pokrývaly stromy a na jeho vrcholku stála malá budova.
Úkryt. To bylo pěkné slovo. Byla to obrovská pláň a armády nebyly tak daleko. Pahorek vypadal až nepřirozeně klidně a mírumilovně, jako kdyby patřil do nějakého jiného světa. Zvláštní bylo i to, že přestože Acháťané obdělali kdejakou píď země, na které se udržel vodní buvol, pahorek ponechali v původním stavu.
Někdo ho pozoroval. Byl to vodní buvol.
Byla by chyba říci, že pozoroval Mrakoplaše se zájmem. Prostě ho jen tak pozoroval, protože měl otevřené oči a náhodou se díval směrem, který zahrnoval i Mrakoplaše.
Tvář dobytčete měla onen vyrovnaný výraz tvora, který si už dávno uvědomil, že byl prakticky vytvořen jako potrubí na nohou a objevil se ve vesmíru jen proto, aby, zhruba řečeno, zajistil jistý průchozí výkon.
Na druhém konci provazu byl muž stojící po kolena v bahně. Hlavu mu, tak jako každému jinému poháněči buvolů, chránil široký slaměný klobouk. Oblečen byl do volných šatů pyžamovitého druhu, jaké nosila většina Acháťanů. A na tváři neměl výraz idiota, ale soustředěného zamyšlení. Díval se na Mrakoplaše. Ale stejně jako u buvola jen proto, že se mezitím jeho oči musely něčím zaměstnávat.
Navzdory všem bezprostředním nebezpečím cítil Mrakoplaš, jak ho náhle překonává nepřekonatelná zvědavost.
„Ehm. Dobré ráno,“ řekl.
Muž mu kývl na pozdrav. Vodnímu buvolovi se z objemného břicha vydral bublavý zvuk trávené potravy.
„Ehm. Promiňte, ale mám takovou osobní otázku,“ pokračoval Mrakoplaš. „Víte… nemůžu si pomoct, ale pořád přemýšlím o tom… proč celé dny stojíte s vodními buvoly v těch polích?“
Muž se zamyslel.
„Je to dobré pro půdu,“ odpověděl nakonec.
„Ale neproplýtvá se tím strašně moc času?“
I tuhle otázku muž nějakou chvíli zvažoval.
„Co znamená čas pro vodního buvola?“ odpověděl.
Mrakoplaš se vrátil zpět na dálnici skutečnosti.
„Vidíte támhle ty armády?“ ujistil se.
Poháněč vodních buvolů zaostřil pohled.
„Ano,“ přiznal nakonec.
„Bojují za vás.“
Nezdálo se, že by to na muže udělalo nějaký zvláštní dojem. Vodní buvol si tiše říhl.
„Někteří lidé vás chtějí zotročit, jiní zase abyste v téhle zemi vládli, nebo alespoň aby tady mohli vládnout oni a tvrdit vám, že tady ve skutečnosti vládnete vy,“ vysvětloval Mrakoplaš. „Dojde ke strašlivému boji. Tak mě napadlo… co byste si přál vy?“
Poháněč vodního buvola pomalu vstřebal i tuhle otázku. A Mrakoplaš měl v tom okamžiku pocit, že pomalost, s jakou mu otázka očividně pronikala do mozku, nebyla zapříčiněna hloupostí muže, ale praktickou mnohovýznamností otázky. Cítil, jak se otázka rozprostírá, zahrnuje zemi, trávu, slunce a míří ke hvězdám a za hranice vesmíru.
Nakonec muž řekclass="underline"
„Bylo by skvělé, kdybych měl delší provaz.“
„Ach. Fakticky? No tohle. To je věc,“ řekl Mrakoplaš. „Rozhovor s várna byl moc poučnej. Na shledanou.“
Muž se díval, jak Mrakoplaš odchází. Vodní buvol zatím uvolnil nějaké svaly, napjal jiné, zvedl ocas a udělal ze světa sice jen o maličko, ale přece jen lepší místo.
Mrakoplaš mířil k pahorku. Přestože se zdálo, že stezky zvěře a můstky z kulatiny, vedoucí přes potoky a říčky, jsou rozmístěny zcela náhodně, vedly Mrakoplaše přímo k němu. Kdyby Mrakoplaš logicky myslel, což byla činnost, které se naposled věnoval ve věku dvanácti let, možná by ho to zarazilo.