Stromy, rostoucí na úpatí pahorku, byly Myslící hruškovníky, ale jemu se nezdálo podivné ani to. Když procházel kolem, listy stromů se obracely za ním a pozorovaly ho. On teď potřeboval nějakou jeskyni nebo příhodný —
Zastavil se.
„Tak to ne,“ zabručel. „Ne ne ne. Takhle mě nenachytáte. Já vám vlezu do nějaký útulný jeskyně a tam budou malý dubový dvířka, starej moudřej dědek nebo něco takovýho a já v tom budu lítat nanovo. Dobrá. Zůstanu pod širým nebem, to je ono.“ Napůl vylezl a napůl vyšel na oblé temeno pahorku, který se zvedal nad vrcholky stromů jako kopule. Teď, když byl tady, viděl, že pahorek zdaleka není tak hladký, jak zezdola vypadal. Vlivem počasí vznikly na úbočích strouhy a mělká koryta a každou trochu zastíněnou stránku porostlo houští.
K Mrakoplašovu úžasu byla budova na temeni pahorku zrezivělá. Byla vyrobena z kovu — špičatá železná střecha, železné stěny, železná brána. Bylo tam několik starých hnízd a na podlaze smetí, ale jinak byla budova prázdná. A jako úkryt úplně k ničemu. Bylo to první místo, kam by každý nahlédl.
Kolem celého světa se teď rýsovala stěna černých mračen. V jejím nitru zářily blesky a duněl hrom — a nebylo to mírně rozmrzelé brumlání letní bouře, ale tříštivý praskot pukající oblohy.
A přesto se pláň stále ještě halila do pokrývky dusivého vedra. Vzduch houstl. Každou chvíli už začnou padat žáby, trakaře a spousta vody.
„Musím si najít nějaký místo, kde si mě nikdo nevšimne,“ mumlal. „Držet hlavu hezky při zemi. Jediná možnost. Proč bych se měl starat? To je problém jinejch lidí.“
S těžkým oddechováním pokračoval dusným teplem v další cestě.
Lord Hong zuřil. To však mohli říci jen ti, kdo ho znali, a poznalo se to podle toho, že mluvil mnohem pomaleji a neustále se usmíval.
„A jak mužstvo ví, že to“zuří právě draci blesků?“ řekl. „Vždyť to mohou být jen duchové výšek.“
„Ne když má obloha takovou barvu,“ zavrtěl hlavou lord Tang. „Tahle barva oblohy věští neštěstí. Vypadá jako jizva. Nebe v téhle barvě, to je nebe zlověstné.“
„A mohl byste mi říci, co zlého věští?“
„Je prostě všeobecně zlověstná.“
„Já vím, co za tím je,“ zavrčel lord Hong. „Máte strach pustit se do boje se sedmi starými muži, že?“
„Naši lidé říkají, že je to Sedm nezničitelných, o nichž se mluví v pověstech,“ odpověděl lord Fang. Pokusil se usmát. „Víte, jak strašlivě jsou pověrčiví…“
„V jakých pověstech?“ zeptal se lord Hong. „Znám velmi dobře historii světa a v té není zmínky o Sedmi nezničitelných.“
„Ehm… ještě ne,“ odpověděl lord Fang. „Hm. Ale… takový den jako dnešní… Vždyť i legendy někde začínají…“
„Jsou to barbaři! Oh bohové! Sedm mužů! Mám snad uvěřit tomu, že máme strach ze sedmi starých mužů?“
„Je to špatná sudba,“ ozval se lord McSweeney a rychle dodaclass="underline" „To alespoň říkají lidé.“
„Pronesli jste prohlášení o armádě našich nebeských duchů? Všichni?“
Náčelníci se pokoušeli vyhnout jeho pohledu.
„No… ano,“ přikývl lord Fang.
„To přece muselo pozvednout morálku.“
„Hm. Ne tak… docela…“
„Co to má znamenat?“
„Totiž. Mnoho mužů dezertovalo. Jak bych vám… Oni řekli, že už armáda nějakých cizích duchů je dost, natož ještě —“
„Natož co?“
„Jsou to vojáci, lorde Hongu,“ odpověděl lord Tang ostře. „Všichni znali nějaké lidi, se kterými by se teď velmi neradi setkali. Vy takové neznáte?“
Jen na kratičkou chvilku lordu Hongovi zacukal sval v obličeji. Trvalo to sotva vteřinu, ale přítomní to viděli a všimli si toho. Na proslulé glazuře lorda Honga se objevila první prasklinka.
„A co byste udělal vy, lorde Tangu? Nechal byste ty nestoudné barbary jít?“
„Jistěže ne. Ale… na boj se sedmi muži nepotřebujete žádnou armádu. Sedm prastarých mužů. Rolníci říkají… říkají…“
Hlas lorda Honga mírně zesílil. „Nuže pokračuj, muži, který hovoří s venkovany. Jsem si jist, že nám řekneš, co se říká o těch hloupých a tvrdohlavých starcích?“
„No, to je právě to, co říkají. Jestliže jsou tak hloupí a tvrdohlaví…, jak je možné, že se dožili takového věku?“
„Štěstí!“
To bylo špatné slovo. To si uvědomil i lord Hong. On sám nikdy na štěstí nevěřil. Vždycky dával až“ bolestný pozor, nebo spíše dával pozor za cenu bolesti někoho jiného, aby jeho život byl naplněn jen samými jistotami. Na druhé straně věděl, že mnoho lidí na štěstí věří. Byla to slabost, kterou s oblibou využíval. A teď se obracela a snažila se ho bodnout do ruky.
„V celém Válečném umění není nic, co by nám dávalo návod, jak by mělo pět armád zaútočit na sedm starých mužů,“ řekl lord Tang.
„Duchové neduchové. A to proto, lorde Hongu, že nikdy nikoho nenapadlo, že by něco takového mohlo být zapotřebí.“
„Jestliže máte takový strach, vyjedu proti nim jen se svými dvěma a půl stem tisíců mužů,“ řekl.. „Nemám strach,“ opravil ho lord Tang. „Stydím se.“
„Každý muž je ozbrojen dvěma meči,“ pokračoval lord Hong, který si ho přestal všímat. „A já jsem zvědav,jak šťastniti staří… lidobijci… jsou. Protože mně stačí mít štěstí sedmkrát. Oni musí mít štěstí čtvrtmilionkrát.“
Spustil si hledí přilby.
„Jak šťastní se cítíte vy, mí pánové?“
Zbývající čtyři náčelníci se vyhýbali pohledy jeden druhému.
Lord Hong si všiml jejich odevzdaného mlčení.
„Takže dobrá,“ přikývl. „Nechť zazní gongy a vyletí rakety — to všechno samozřejmě, abychom si zajistili štěstí.“
V armádách říše byl bezpočet hodností a názvy mnoha z nich byly nepřeložitelné. Tři malá prasátka a Pět bílých tesáků byli — velmi zjednodušeně řečeno — vojíni, a to nejen proto, že byli bledí, zranitelní a měli sklony k tomu zalézt někam do soukromí a stočit se do klubíčka, když hrozilo nebezpečí.
Byli to ve skutečnosti vojáci úzkostliví až k tajnůstkářství. Dokonce i armádní muly stály hodnostně výš než oni dva, protože dobrá mula je poměrně vzácná, zatímco takových mužů, jako byli Tři malá prasátka a Pět bílých tesáků, najdete v každé armádě nadbytek, zvláště když je například zapotřebí vyčistit latrínu.
Byli tak bezvýznamní, že soukromě došli k názoru, že by cizí duchové, kteří se živí krví, jen plýtvali časem, kdyby museli útočit na takové dva nedůležité vojáčky. Cítili, že bude mnohem správnější, když dají těm strašným duchům příležitost zabít někoho, kdo je mnohem významnější.
Proto se těsně před úsvitem tiše, aby nevzbudili své druhy nabírající síly, vyplížili z tábora a teď se skrývali na vhodném místě. Samozřejmě, kdyby hrozilo nebezpečí, že armády zvítězí, mohli se zase tiše do tábora vplížit. Bylo nepravděpodobné, že by je při všem tom zmatku a vzrušení někdo postrádal, a oni oba byli experti v umění objevit se na válečném poli včas, aby se mohli připojit k oslavám vítězství. Leželi ve vysoké trávě a pozorovali pohyby armád.
Z téhle výšky to dělalo velký dojem. Armáda na jedné straně byla tak malá, že byla skoro neviditelná. Ovšem na druhé straně, když vzal člověk v potaz všechna ta důrazná popření a prohlášení ze včerejší noci, co když byla takhle neviditelná právě proto, že mohla být neviditelná.