A díky tomu, že byli tak vysoko, byli první, kdo si všiml onoho kruhu na obloze.
Rýsoval se těsně nad šedočernou hradbou ohraničující obzor ze všech stran. Tam, kde na něj náhodně dopadaly sluneční paprsky, zářil jako zlatý. Jinak byl jen výrazně žlutý. Ale byl nepřerušený a tenký jako nit.
„To je srandovní mračno,“ řekl Pět bílých tesáků.
„Jo,“ přikývl Tři malá prasátka, „a co má bejt?“
Zatímco se takhle bavili a podávali si malý džbán rýžového vana, který Tři malá prasátka osvobodil zvečera ze spárů jednoho nic netušícího spolubojovníka, zaslechli zasténání.
„Ooooohhh!“
Nápoj se jim zadrhl v hrdlech.
„Slyšels?“ řekl Tři malá prasátka.
„Myslíš to —“
„Ooooohhh…“
„A zase!“
Velmi pomalu se otočili.
Ze suchého koryta, kudy za deště odtékala voda, se něco zvedlo. Postava byla více méně humanoidní. Odkapávalo z ní načervenalé bláto. Z úst se jí draly podivné zvuky.
„Oooohhhdohhhajjjjzlu!“
Tři malá prasátka chytil Pět bílých tesáků za ruku.
„Neviditelný duch, který se živí lidskou krví!“
„Ale já ho vidím!“
Tři malá prasátka zamrkal.
„Tak je to Rudá armáda! Povstali ze země, jak se říká v pověstech!“
Pět bílých tesáků, který měl o několik šedých buněk mozkových víc než Tři malá prasátka a — což bylo mnohem důležitější — vypil podstatně méně rýžového vína, se podíval pořádněji.
„Taky by to ale mohl být obyčejný chlap celý špinavý od bláta,“ řekl. Zesílil hlas. „Hej, ty tam!“
Postava se otočila a pokusila se dát na útěk.
Tři malá prasátka strčil do svého druha.
„Myslíš, že to bude jeden z našich?“
„Vypadá tak?“
„Chyťme ho!“
„Proč?“
„Protože utíká!“
„Tak ho nech utíkat.“
„Třeba má nějaký peníze. A vůbec, proč vlastně utíká?“
Mrakoplaš sklouzl do jakési vyschlé tůňky vymleté vodou. To je ale smůla! Vojáci by měli být tam, kde být měli. Kam se poděl všechen ten smysl pro povinnost a čest a tohle všechno?
Na dně dolíku byla suchá tráva a mech.
Stál tiše a naslouchal hlasům dvou mužů.
Vzduch byl hustý až k nedýchám. Zdálo se, že nadcházející bouře před sebou žene všechen horký vzduch a mění tak pláň v tlakový hrnec.
Pak mu zem pod nohama tiše zavrzala a najednou o něco poklesla.
Tváře obou vojáků se vynořily nad okrajem dolíku.
Ozvalo se další zavrzání a země se propadla o dalších pět šest centimetrů. Mrakoplaš měl strach se nadechnout, aby ho nadechnutý vzduch příliš nezatížil. A bylo mu naprosto jasné, že každý pohyb, jako například skok stranou, by celou situaci jen zhoršil…
Velmi opatrně sklopil pohled a zadíval se na své nohy.
Suchý mech povolil. Jak se zdálo, Mrakoplaš teď stál na jakémsi prohnilém dřevě zakopaném v zemi, ale prach, který se po obou stranách tiše propadal do neznáma, signalizoval, že pod dřevem je v zemi dutina.
Dřevo musí, každým okamžikem povolit.
Mrakoplaš se vrhl kupředu. Zem se mu sesula pod nohama, takže nakonec, místo aby na kusu pomalu povolujícího dřeva stál, visel na nějakém dalším, podobném kusu dřeva za ruce, a podle toho, co cítil, bylo tohle dřevo ještě prohnilejší než to první.
A samozřejmě i tohle, zřejmě díky pocitům solidárnosti, začalo pomalu povolovat.
Pak se ale zastavilo.
Tváře vojáků zmizely za okrajem dolíku.
Kolem Mrakoplaše se řítil suchý písek a drobné kamení. Slyšel, jak mu rachotí na botách a mizí kdesi v temnotě.
Cítil, a on byl v podobných věcech expert, že visí nad hlubinou. Z jeho pohledu to byla i výška.
Trám se začal znovu pohybovat.
To ponechávalo Mrakoplašovi dvě možnosti. Mohl se pustit a letět vstříc svému osudu v temné hlubině dobrovolně, nebo se nepustit, počkat, až trám povolí, a zřítit se vstříc svému osudu v temné hlubině nedobrovolně.
A pak, jak zjistil ke svému nezměrnému potěšení, tady byla ještě třetí možnost..
Špičkou boty nahmátl jakýsi kořen, nebo snad vyčnívající kámen. Na tom nezáleželo. Opora převzala část jeho váhy. Tím se mu podařilo dosáhnout jakéhosi, byť pochybně rovnovážného stavu — ani bezpečí, ani pád. Pochopitelně to bylo jen provizorní řešení, ale Mrakoplaš si koneckonců vždycky myslel, že celý život je jediný řetěz volně spojených provizorních řešení.
Nad dolíkem zakroužil bledě žlutý motýl se zajímavým vzorkem na křídlech a pak si sedl na jedinou barevnou plochu široko daleko. Byl to Mrakoplašův klobouk. Dřevo znovu o něco pokleslo.
„Vodprejskni!“ vykřikl Mrakoplaš a snažil se nepoužívat žádné nejasné výrazy. „Zmiz!“ Motýl si rozložil křídla a slunil se. Mrakoplaš se zhluboka nadechl, našpulil rty a pokoušel se motýla odfouknout proudem vzduchu prudce vyraženým z úst.
Poplašené stvoření vzlétlo do vzduchu… „No!“ řekl Mrakoplaš.
…a jakoby v odpověď na jeho zvolání pohnul motýl křídly nejprve tak a hned potom tak.
Křoví se zatřáslo. Oblaka na okolní obloze se začala skládat do podivných vzorů.
Vytvořil se další mrak. Měl velikost a podobu šedého rozzuřeného míče a okamžitě z něj začalo pršet. Ne všeobecně, ale konkrétně. Konkrétně zhruba na půl čtverečního metru země, na němž se právě vyskytoval Mrakoplaš, a zvláště na jeho klobouk.
Velmi malý blesk zasáhl Mrakoplaše přímo do nosu.
„Aha! Tak tady máme —“ Tři malá prasátka se vynořil nad okrajem prolákliny, zarazil se a pak pokračoval mnohem pomaleji, „hlavu v díře… a nad ní docela malou bouřtičku.“
Pak se rozhodl, že bouřka nebouřka, nic mu nezabrání v tom, aby si odřízl některé z důležitých vyčnívajících kousků. Jediný významný vyčnívající kousek byla hlava, ale to mu vyhovovalo.
V tom okamžiku už ovšem Mrakoplaš nasákl vodou natolik, že prastaré dřevo pod jeho vahou povolilo a svrhlo ho do nejistého osudu v temné hlubině.
Bylo naprosté temno.
Byla tady až bolestně nesrozumitelná spleť tunelů a bortící se zem. Mrakoplaš se domníval — tedy alespoň ta malá část jeho já, která nevzlykala strachem, se domnívala —, že se zem nad jeho hlavou zase zavřela. Jeskyně. To teď bylo důležité slovo. Byl v jeskyni. Opatrně natáhl ruku. Opatrně pro případ, že by něco nahmátl, a hmatal kolem sebe, jestli něco nenahmátne.
Najednou narazil na rovný ostrý okraj. Ten vedl k dalším třem okrajům, které se spojovaly v pravých úhlech. To znamenalo… kamennou desku.
Temnota byla stále ještě podobná dusivé sametové pokrývce.
Deska znamenala, že tady je ještě nějaký další vchod, nějaký obyčejný vchod. Už teď k němu pravděpodobně spěchají stráže.
A možná že k nim už spěchá Zavazadlo. V poslední době se chovalo opravdu moc divně. Ale možná že je mu líp bez Zavazadla. Možná.
Poklepával si na kapsy a odříkával klasickou mantru, již často drmolí i rty nemágů toužících nalézt zápalky. Neustále říkaclass="underline" „Sirky, sirky, sirky,“ a sám pro sebe si to slovo opakoval jako šílený.