Pak nějaké našel a jednou z nich spěšně škrtl o nehet na palci.
„Au!“
Kouřící nažloutlý plamének neosvítil nic jiného než Mrakoplašovu ruku a kus jeho rukávu.
Troufl si udělat několik kroků, než mu sirka spálila prsty, a když zhasla, zůstala mu nějakou chvíli na sítnici namodralá skvrna.
Nikde nebylo slyšet zvuk pomstychtivých kroků. Kolem nebylo slyšet vůbec nic. Teoreticky se tady měl rozléhat alespoň zvuk kapající vody, ale vzduch byl naprosto suchý.
Zapálil další sirku a tentokrát ji pozvedl tak vysoko, jak mohl, a upřel pohled před sebe.
Ze tmy se na něj usmíval dva a půl metru vysoký válečník.
Cohen znovu pozvedl hlavu.
„Během několika minut začne močit,“ prohlásil. „Podívejte se na tu oblohu.“
V šedočerných kotoučích tu a tam karmínově a purpurově zasvitlo a bylo vidět, že uvnitř se křižují blesky.
„Profi?“
„Ano?“
„Ty přece všechno víš. Proč ten mrak vypadá tak divně?“
Pan Čabajka se podíval směrem, kterým ukazoval Cohenův prst. Nízko na obzoru, těsně nad okrajem světa ležel nažloutlý mrak. Natahoval se v tenkém proužku a vypadlo to, jako by slunce hledalo cestu, jak jím proniknout.
„A nemohl by to být lem?“ ozval se Cucák Vilda.
„Jaký lem?“
„Říká se, že každý oblak má stříbrný lem.“
„Aha, jenže tenhle je spíš jako zlatej.“
„No, voni tady mají zlato levnější.“
„Zdá se mi to,“ řekl pan Čabajka, „nebo se opravdu rozšiřuje?“
Caleb upíral pohled na nepřátelské linie. „Popojíždí tam celá řada chlápků na těch jejich mrňavejch koních,“ zabručel. „Doufám, že se konečně pohnou. Nechce se mi tady trčet celej den.“
„Já bych byl proto, abysme se na ně rozjeli, dokavaď to nečekaj,“ navrhoval Bláznivý Humoš.
„Počkejte… počkejte…“ řekl Bleskový Podrs. Bylo slyšet zvuk mnoha gongů a vidět, že nad řady nepřátel vyletělo množství barevných raket. „Tak to vypadá, jako když se ti sviň— svízelové konečně rozhejbali.“
„Díky bohům za to,“ řekl Cohen. Vstal a zadusil svou cigaretu.
Pan Čabajka se třásl rozčilením. „Zazpíváme nějakou píseň bohům, než vyrazíme do boje?“ zeptal se.
„Jestli chceš, tak můžeš.“
„No dobrá, a neodříkáme alespoň nějaká bojová hesla nebo modlitby?“
„Nemyslím,“ zavrtěl Cohen hlavou. Zvedl znovu pohled k nazlátlému proužku lemujícímu horizont. Znervózňoval ho mnohem víc než blížící se nepřítel. Byl teď širší a maličko bledší. Na okamžik pocítil přání, aby existoval nějaký bůh nebo bohyně, jejichž chrám by nebyl znesvětil, vyloupil nebo spálil.
„Nebudeme bušit meči do štítů a vyjadřovat svou zuřivost?“ nadhodil učitel hlasem plným naděje.
„Na to už je asi pozdě,“ odpověděl mu Cohen.
Pan Čabajka vypadal tak zklamán nedostatkem barbarské okázalosti, že starý barbar ke svému vlastnímu překvapení dodaclass="underline" „Ale jestli si to chceš užít, tak si klidně posluž.“
Horda vytáhla z pochev různé meče. Humoš vytáhl zpod deky druhou těžkou sekeru.
„Sejdeme se v nebi!“ zvolal pan Čabajka vzrušeně.
„No bodejť,“ přikývl Caleb a rozhlížel se po řadách přibližujících se nepřátel.
„Tam, co se neustále bojuje, hoduje a kde jsou nepřeberné zástupy dívek!“
„Jasně, jasně,“ přikývl Cucák Vilda a palcem vyzkoušel ostří svého meče.
„A lemtání piva a celé dny hýření!“
„Může bejt,“ zabručel Hrbatý Vinca a pokoušel se rozcvičit zkrácené šlachy předloktí.
„A budeme dělat ty věci, víš, co myslím, když hážeš sekerou a odsekáváš jí ženám kadeře vlasů!“
„Samo, když budeš chtít!“
„Ale —“
„So to?“
„Ale při těch hostinách… servírují tam nějaká jídla pro vegetariány?“
Pomalu postupující nepřátelská armáda vyrazila válečný křik a řady mužů se rozeběhly kupředu.
Vrhly se na hordu skoro tak rychle jako mračna stahující se ze všech stran.
Zatím v temnotě a chladu podzemí pahorku Mrakoplašův mozek pomalu roztál a začal znovu pracovat.
Je to socha, uklidňoval se. Nic víc. Žádný problém. Vůbec žádný. Jen obrovská socha chlapa v brnění. Podívej a támhle jsou dva další, zrovna na hranici světla sirky a stínu…
„Au!“
Upustil sirku a vstrčil si prsty do úst.
To, co teď potřeboval ze všeho nejvíc, byla zeď. Východy bývají ve zdech. Pravda, někdy to bývají i vchody, ale nezdálo se, že by teď hrozilo nebezpečí signalizované kroky, které se spěšně přibližují. Ve vzduchu se vznášel zápach staroby se slabou příměsí pachu lišky a ozonu, ale ze všeho nejvíc byl vzduch cítit tím, že není používán.
Pomalu se kradl kupředu a vždy, než došlápl, ohledal zem před sebou nohou.
Pak uviděl světlo. Na konci jeho ukazováku se rozzářil malý modrý plamínek.
Cohen si zachytil vousy rukou. Vstávaly mu v obličeji.
Poměrně hustá hříva pana Čabajky se mu na hlavě vztyčila jako hřebíky a konečky vlasů začaly modře světélkovat.
„Statická elektřina!“ vykřikl do všeobecného praskotu.
Řady útočících armád zakolísaly. Hroty jejich oštěpů modře zazářily. Útok zpomalil. Občas zazněl zděšený výkřik, když modré výboje přeskakovaly od brnění jednoho muže k druhému.
Cohen zvedl hlavu.
„No tohle,“ vydechl. „Koukněte na tohle!“
Mrakoplaš se pomalu sunul neznámým prostorem a po těle mu vyskakovaly namodralé jiskérky.
Jeho myšlenkám se zatím představilo slovo hrobka. Jedna z věcí, které Mrakoplaš o velkých hrobkách věděl, byla, že jejich stavitelé často bývali velmi vynalézaví, co se týkalo tvorby pastí a vražedných zařízení. Také hrobky většinou vybavili velkým množstvím obrazů a soch, snad pro případ, aby se měli mrtví na co dívat, kdyby se nudili.
Mrakoplašova ruka se dotkla kamene a Mrakoplaš jej opatrně obešel. Tu a tam nohou zavadil o něco měkkého a poddajného. Upřímně doufal, že je to jen bláto.
A pak nahmátl přesně ve výšce ruky jakousi páku. Vyčnívala ze stěny dobrých šedesát centimetrů.
Jednoduše řečeno… mohla to být past. Ale pasti všeobecně bývaly…, jak bychom to řekli… pasti. Dozvěděli jste se o nich většinou až ve chvíli, kdy se vám hlava kutálela chodbou několik metrů před vámi. Stavitelé pastí většinou inklinovali k přímočaré vraždě a málokdy požadovali na svých obětech, aby se podílely na vlastní záhubě.
Mrakoplaš páku uchopil a zatáhl za ni.
Byly jich miliony a jako žlutý mrak se přehnali po nebi. Letěli mnohem rychleji na perutích větru, který stvořili, než by jim to kdy dovolila jejich slabá křídla. A za nimi přicházela bouře.
Pan Čabajka zamrkal.
„Motýli?“
Když jim mračna křehkého hmyzu prolétala nad hlavami, obě nepřátelské strany se zastavily. Bylo slyšet šum motýlích křídel.
„Výborně, Profi,“ zabručel Cohen. „Teď mi vysvětli tohle.“
„Mohl by to… je to… to snad by mohl… být přírodní úkaz,“ řekl pan Čabajka. „Ehm… tak například je známo, že motýli Monarchové… ehm…, abych ti řekl pravdu, tak já nevím.“
Oblak zamířil ke kopci za městem.